Mami, pojď si hrát...

Kolikrát denně slyšíme tuhle větu. Kolikrát za den na ni, tu nevrle, tu s výmluvou reagujeme. A děti se tak dlouho nedají odbýt. Potřebují hru, potřebují spoluhráče. Ochotně vyhovím většinou, jen když jde o čtení. Čtení čehokoliv. To se nenechám prosit. Ale hrát si na vojáky, indiány nebo třeba pejska s kočičkou? Mám po ruce vždy tisíce výmluv. Až potom, zítra, někdy jindy, uvidíme, možná, když budeš hodný...

Syn mě pomalu přestává přemlouvat. Našel si na dvoře kamarády. A když tak sedím v nezvykle ztichlém bytě a náhle nevím, co s časem, napadá mě, že to bylo vlastně pozvání. Pozvání do dětského světa fantazie a snů. Dávno zapomenutá dvířka do zahrady dětství otevírá právě ta čarovná větička: "Mami, pojď si hrát." Dospělým už se ta vrátka otevírají jen výjimečně, některým už nikdy, ač by chtěli, jiní je nechávají lhostejně bez povšimnutí, až je pak pozdě.

A tak si najednou překvapeně uvědomuji, že na tu větu s nadějí čekám.

Rozhovor s autorkou letošních fejetonů