Mechanisace v zemědělství postupovala v naší obci až do prvé světové války jen pomalu, neboť lidská síla přišla levněji. Obilí se sekalo ručně, kosami. Na jednom poli pracovalo deset až patnáct ženců, kterým jsme říkali sekáči. Za těmito sekáči jsme již od dvanácti let chodívali hrsťovat, dávat na povřísla. Ženy za námi pak vázaly obilí do snopů. Žito se panákovalo, pšenice a ječmen se dávaly do mandele. Snopy se počítaly. Ve stodole jsme odbírali snopy od fůry, podávali dalšímu a skládali je na vrstvy. Za tuto práci se dětem platilo 60 krejcarů denně, tj. za týden 3,60 Kč. Pracovalo se od rána od šesti do večera do šesti, v sobotu do pěti hodin. Mladší děti nebyly zaměstnávány, protože by neunesly snop.
Žito se mlátilo cepy na mlatě ve stodole. Mlátívalo se ve dvou, třech, čtyřech až deseti. Ve dvou až pěti se mlátilo v menších zemědělských usedlostech, větší počet mlatců byl na statcích. Nejlépe se mlátilo v šesti. Při devíti mlatcích jich ve skutečnosti mlátilo jen osm a devátý obracel, neboli, jak se říkalo, dělal kuchaře. Když mlátilo deset lidí, říkalo se, že se mlátí po bandursku, mlatci stáli ve dvou řadách proti sobě a uhodili vždy dva a dva. Podle rozléhajících se zvuků každý lehce uhodl, v kolika se kde mlátí.
|