 Když to nejde srdcem, lidi to poznaj – to je životní krédo herce a zpěváka Josefa Zímy, který se, byť pokaždé jinak, vryl do paměti starší, ale i té nejmladší generace. Pro někoho je nedostižný zpěvák dechovek, pro jiné vynikající herec, dalším se líbí „jeho“ muzikály a pro všechny, kteří milují pohádky, je stále přitažlivý a odvážný princ Radovan z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele.
Přesto, že jste na konzervatoři vystudoval herectví a zpěv, mnozí vás vnímají především jako zpěváka.
To, že v mém profesním životě převládala a převládá muzika, je pouhé zdání. Jsem sice z muzikantské rodiny, zpívám odmala, ale zpěv byl vždycky tak trochu „bokem“. Od prvopočátku bylo na prvním místě divadlo. Nejdříve jsem získal angažmá mimo Prahu, pak na vojně, také u pana Wericha, v Městských divadlech pražských. Divadlo jsem dělal a dělám dodnes stejně tak, jako zpívám. Můžete mě ale vidět a slyšet i v muzikálech, které jsou ideálním spojením hereckého a pěveckého projevu. Řekl bych, že u mě opravdu nic nepřevládá, vždyť divadlo a zpěv se báječně doplňují.
Dechovka je hudební žánr, který v rádiu nebo televizi slyšíme čím dál méně. Jak vidíte její budoucnost?
Víte, já muziku nerozděluji podle žánru, ale podle toho, jestli je dobrá nebo špatná. Rád zpívám dechovku, ale doma si rád poslechnu klasiku nebo swing. A budoucnost dechovky? Mohl bych diplomaticky říci, že to ukáže čas. Já si ale myslím, že i ti mladí, kterým při slově dechovka pomalu naskakuje husí kůže, poopraví svůj názor. Vidím to na své dceři. Ta už si dnes klidně při táboráku nějakou tu „dechnu“ docela ráda zazpívá. Pryč je doba, kdy v televizi běžela Vlachovka, Písničky z babiččiny krabičky a jim podobné. To ale určitě neznamená, že tyhle písničky odejdou s námi.
Dnes jste našim seniorům zazpíval celou řadu písniček. Která přirostla k srdci vám?
Lehká otázka, ale velmi těžká odpověď. Mně se líbí všechny. Jak už jsem při našem povídání zmínil, když by to nemělo jít od srdce, tak to raději vůbec nezpívám. Vybírat, to je skutečně těžké. Snad ta o mamince? Když ji zpívám, vzpomínám na tu mou.
„Známý hlas mě ráno probudí, je hezký jak den, milý jak sen.
Ráno, když mě máma pohladí, úsměv jí září se slunkem. Zlíbám ji do vlasů, za vás i za krásu. Dech růží v očích má, rosu jim dá. Písničku pro mámu zazpívám, šťasten a rád jsem, že ji mám.“
Že ta dechovka není k zahození?
Velkým překvapením večera bylo vystoupení paní Ivety Simonové. Také jí jsme položili několik otázek.
 Dnes se pěvecké hvězdičky i hvězdy rodí především díky nejrůznějším soutěžím. Jak jste začínala vy?
Moje začátky byly opravdu jiné. Všechno šlo tak říkajíc krůček po krůčku. Od 13 let jsem chodila na hodiny zpěvu. Mým učitelem byl například barytonista Národního divadla a také vynikající pedagog profesor Vávra nebo výrazná pedagogická a umělecká osobnost Robert Rosner. Když jsem se provdala, nastaly první problémy, protože můj manžel (František Spurný, ředitel Lucerny), ač sám dělal muziku, měl pro moje zpívání pramalé pochopení. Naštěstí jsem měla velkou oporu ve své mamince. Nejenže mi hodiny zpěvu platila, ale také se postarala o mého malého syna. Pak přišlo zpívání s velkými orchestry, koncerty a později i nabídka ke spolupráci na živém rozhlasovém vysílání od Karla Vlacha. Tam jsem se také setkala s Milanem Chladilem.
Hodně lidí pochybovalo o tom, že tvoříte pár jen u mikrofonu.
To máte pravdu, ale bylo to skutečně tak. Milan byl ženatý, já vdaná a přesto, že jsme spolu trávili opravdu hodně času, zůstalo jen u hezkého přátelství.
Jak šla dohromady vaše profese a povinnosti manželky a matky?
Špatně, protože mě moje práce přímo i nepřímo odváděla mimo domov. To nebyly jen zkoušky, koncerty, natáčení v rozhlase a televizi, kratší i delší zájezdy..., ale také obrovská spousta času stráveného na cestách. Když jsem se vracela domů, tak v lepším případě všichni spali, v tom horším pomalu vstávali. A tenhle způsob života, i když šlo o práci, není pro rodinný život to nejlepší. Když si vzpomenu jenom na rodinné oslavy, nebo Silvestra... A Vánoce? Kdyby mi nepomohla maminka, tak nevím, nevím. Jednou jí nebylo dobře, tak jsem slíbila, že koupím alespoň salát, s tím, že to manžel určitě nepozná. Nejen, že by to samozřejmě poznal, ale já jsem si na něj vzpomněla ve čtyři hodiny odpoledne. Takže zlatá maminka, protože ho opět udělala. Já byla pryč snad pořád. Přitom všem to byl ale krásný kus života a krásná profese. Častokrát jsem se sama sebe ptala, jestli bych takovouto životní dráhu volila znovu. Ano, a bylo by to ještě horší, protože bych se ze všech sil snažila nejen zpívat, ale i tančit, recitovat, mít AMU, DAMU, JAMU a nevím co ještě. Ale na to musí mít člověk volné ruce, být svobodný a věnovat se jen a jen své práci.
Celý život jste byla v jednom kole. Co dneska?
Věříte, že mi ten rytmus a tempo chybí? Mám sice pořád dost práce, ale už to samozřejmě není tak hektické jako před nějakým časem. Mohla bych mít koncečně více času na rodinu, ale oni jsou pomalu stejní jako já, takže neustále zaneprázdnění. Už i ta nejmladší je samý kroužek, tenis, golf (získávám pocit, že ten, kdo nehraje golf, je naprosto společensky znemožněný)... Jak říkají mladí „A vo tom to je“.
|