Zastupitelstvo Prahy 13 v červnu zvolilo Ing. Lubomíra Němejce, který je již čtvrté volební období členem zastupitelstva, v letech 1994–1998 byl zástupcem starosty a současně členem Zastupitelstva hl. m. Prahy, neuvolněným členem rady MČ P 13.

Když někoho představujeme, začínáme obvykle od jeho dětství.
Jaké bylo to vaše, pane Němejci?
Narodil jsem se 20. července 1955 v Plzni. Rodiče tehdy bydleli v malé vesnici, která se jmenuje Žinkovy v okrese Plzeň-jih. Byl tam krásný les, rybník, zámek a zdravý vzduch. Do svých deseti let jsem tedy žil obklopen téměř panenskou přírodou. Jak krásné to bylo místo, jsem si plně uvědomil, teprve když jsme se přestěhovali ku Praze, kde jsem v Řeporyjích začal chodit do 4. třídy. Najednou nebyl les a rybník hned za domem a přírody bylo méně. Ale samozřejmě jsem si poměrně rychle zvykl a myslím, že si hlavně díky rodičům na svoje dětství nemohu v žádném směru stěžovat. S nimi by se mi líbilo asi všude. Oni se totiž měli a dodnes mají velice rádi. A to je pro dítě jakéhokoli věku nesmírně důležité. Když mi bylo patnáct, přišlo další stěhování, a to do Stodůlek.

Je září, které je neoddělitelně spojeno se začátkem školního roku.
Jaký jste byl žáček a později student?
Určitě se nepovažuji za vynikajícího žáka ani pilného studenta. Asi bych se umístil do škatulky s nápisem průměrný. Do školy jsem chodil jako většina dětí rád jenom někdy. Z předmětů mě bavil asi nejvíce dějepis. Tedy, dokud jsme brali starověk. Pak mám od mládí moc rád hudbu. Dodnes je pro mne brnkání na klavír nejlepší duševní relaxací. Jinak mě jako většinu kluků fascinovala vždycky technika a to také ovlivnilo výběr mého povolání. Když jsem se v deváté třídě rozhodoval, co dál, zvolil jsem učební obor s maturitou a poté strojní fakultu na ČVUT.

Jak jste nabyté znalosti zužitkoval ve svém profesním životě?
Víte, já jsem přesvědčený, že vše, čím člověk projde, ho obohatí o nějakou zkušenost, která se mu dříve nebo později hodí. Byla doba, kdy jsem si říkal, že jsem možná neměl volit učební obor – byť s maturitou, ale spíše nějakou odbornou střední školu. Ale v momentě, kdy jsem jako čerstvý inženýr nastoupil do práce, se mi právě ten učňák nesmírně hodil. Uměl jsem totiž pracovat nejen hlavou, ale i rukama. Když jsem potom na výrobu nějaké součástky stanovil čas, který se zdál jednomu pracovníkovi krátký, mohl jsem dokázat, že to jde. Že to zvládnu i já, byť s minimální praxí.

Zmínil jste šťastné manželství vašich rodičů. Získal jste od nich nějaký recept?
Moc si cením toho, že i já mám spokojené manželství. Máme dvě děti – dceru Evu (23) a syna Karla (20), oba jsou zatím svobodní. Když už jsme u toho manželství, jedna z činností, které jsem měl a mám velmi rád, je činnost oddávajícího. V minulosti jsem totiž skoro šest let působil na třináctce jako místostarosta. Ohromně mě bavilo pozorovat přicházející snoubence. Nevěřila byste, jak rychle se naučíte rozpoznat, zda je do obřadní místnosti přivádí vzájemná láska, láska k penězům nebo státní občanství. Naštěstí to většinou byl opravdový vzájemný cit a to mi vždycky zlepšilo náladu. Ta počáteční láska ale nestačí. Ve svém projevu ke svatebčanům jsem vždycky říkal, aby měli na paměti, že dokonalé bytosti jsou jen v pohádkách a bájích. Myslím si, že to je část receptu na šťastné manželství. Jakmile se jeden rozhodne, že druhého předělá k dokonalosti, jakou si ji představuje on, tak to nedopadne dobře. V manželství se nedá hlasovat, a tak se ti dva musí dohodnout. Pro mě nezapomenutelná byla zlatá svatba mých rodičů. Byla plná pohody a rodiče na sebe hleděli stejně, jako se na sebe koukají ti zamilovaní novomanželé.

Patříte i vy mezi lidi, kteří by potřebovali, aby den měl 48 hodin?
Mnohdy ano. Čas, to je u většiny lidí problém, který se nejvíc odráží právě v rodinném životě. Každý by si ale měl uvědomit, že okamžiky, které s rodinou prožívá, jsou jedinečné a tudíž nevratné. S manželkou děláme všechno pro to, aby nám dvěma a dětem patřila alespoň sobota. Když to jen trochu jde, chodíme do přírody, jezdíme na výlety, snažíme se si ten společný čas co nejlépe užít. Aby to bylo možné, musím doma přiložit ruku k dílu i já. Nejsem sice ten manžel, který vaří a nadšeně uklízí, ale snažím se alespoň umýt nádobí. Díky strojařské profesi jsou mi pochopitelně bližší jiné práce, takže „kutit“, nebo něco opravit mi problém nedělá a někdy mě to doslova baví.

Máte nějaké koníčky?
Tím největším je rodina, zmínil jsem i rekreační turistiku, ale o čem jsem ještě nehovořil, to jsou historická auta. Tenhle koníček mě drží v podstatě odmala. Vždycky jsem měl touhu mít nějakého veterána. Tu jsem si v dospělosti splnil, jsem šťastný majitel Pragy Piccolo. Navíc jsem téměř vášnivý čtenář a z toho vyplynula touha něco také napsat. Začal jsem různými články, pak jsem objevil kouzlo přímé řeči a přišly detektivní povídky a první knížka. Psaní je pro mě jakési dobrodružství. Nevím, jak tvoří opravdoví spisovatelé, ale já jsem při psaní detektivního příběhu občas ohromně napnutý, jak to dopadne. V šuplíku teď mám
sedm povídek, tak uvidíme, jak bude má „spisovatelská“ kariéra pokračovat. To trochu souvisí s tím, zda někdy bude mít můj den těch 48 hodin. Psaní pochopitelně nemá hlavní prioritu, a tak na něj většinou nezbývá čas.

Co vás při psaní inspiruje?
Reálný život. Vymyslím postupně příběh, ale postavy jsou často inspirovány konkrétními osobami, které znám. Samozřejmě to nejsou jejich kopie, ale využiji určité povahové vlastnosti. Snažím se, aby mé příběhy a postavy působily věrohodně a aby nepostrádaly humor. Mám rád detektivní příběhy, ale nesmí v nich téci moc krve. Nemám rád brutalitu v životě. ani v knížkách.

Když už hovoříme o povahových vlastnostech, kterých si vážíte a naopak?
Když o tom přemýšlím, tak asi ze všeho nejméně mám rád lidi, kteří se na vás usmívají, všechno vám odkývají, ale za dveřmi se zamračí a myslí si, jaký jste hlupák. Daleko lépe snáším, když mi někdo oponuje. Ne, že bych to měl obzvlášť rád, to asi nikdo, ale lidé, kteří mají svůj vlastní názor, jsou mi daleko milejší. Když chce člověk dělat dobře svou práci, měl by si uvědomit, že není vůbec dokonalý a neomylný. Měl by umět připustit, že víc hlav víc ví. Lidi typu „houpací kůň“, kteří jenom kývají, nemám rád a nevážím si jich. Pro své okolí jsou velkou pastí.

Co vám dokáže udělat radost?
Úsměv mé ženy a mých dětí. Potěší mě i to, když se dovím, že někdo je spokojený s mojí prací nebo rozhodnutím. Jsou to asi takové obyčejné věci. Když budu pokračovat, tak mi udělá radost i úsměv lidí, kteří si se mnou povídají. Mám velice rád anekdoty. Rád je poslouchám i vyprávím. Někdy mi k dobré náladě ale stačí jen to, že svítí sluníčko.

Máte nějaké přání?
Nejsou to velké peníze ani přepych. Je to zdraví pro mé blízké a úplně normální spokojený život.