Roku 1920 přišel na stodůleckou faru František Fiala s hospodyní a chlapcem Mílou. V té době začalo mnoho lidí ostře vystupovat proti katolické církvi, pomlouvat její počínání, hádat se s jejími zástupci. A na to doplatil i Míla.

Chtěl se spřátelit s místními dětmi, ale ty se mu smály a po nadávkách mu ostříhaly i jeho dlouhé vlasy. Podobně dopadl i u místního učitele, který si s farářem nepadl do oka. Nešťastník přestoupil do školy v Řeporyjích, ale pro stejné problémy odešel i odtud.

Další obsáhlý materiál můžeme nalézt u sporu Františka Fialy se sedlákem z č. 20. Ten sousedil s udržovanou farní zahradou, na kterou vytékala z jeho statku močůvka, která hubila trávu i ovocné stromy. Pře se táhla mnoho let, až do tragické události 5. 7. 1941. Pan Fiala jel tehdy jako spolujezdec na motorce řízené Mílou na návštěvu do svého rodného Jičína. V Košířích jim vjel do cesty koňský povoz s nákladem cihel. Farář na místě zahynul a řidič po ošetření odešel s hospodyní neznámo kam.

V roce 1922 se poprvé hovořilo o zavedení elektřiny do obce, což bylo v následujícím roce zahájeno.

V roce 1925 byla ve Stodůlkách povolena parcelace půdy a domků začalo přibývat. S tím i obyvatel a školáků. Počet učeben byl nedostačující, a proto byla ve škole (dnešní Mládí) zrušena tělocvična, obytné místnosti a učilo se na dvě směny. Uvažovalo se i o přístavbě, k čemuž z ekonomických důvodů nedošlo. Se stejným problémem se potýkaly i okolní obce.

Některé děti řešily tento problém docházkou do pražských škol, které byly nuceny z kapacitních důvodů příliv venkovských dětí s okamžitou platností r. 1937 zakázat. Obec proto musela pronajmout všechny větší sály a zřídit z nich učebny. Tehdy se vymstil i prodej staré školní budovy u kostela. V r. 1932 ji v dražbě koupila paní Červenková z Košíř za 60 000 Kč. Postupně obměnila okna, vchod z ulice zazdila a přemístila jej na opačnou stranu budovy, opravila fasádu. Obecnímu úřadu, který zde také sídlil, hrozila soudní výpovědí. Proto bylo zahájeno jednání o zpětném odprodeji obci. Po delším jednání byla budova odkoupena za 120 000 Kč. Mimo jiné zde byly umístěny i dvě školní třídy. Teprve roku 1939 byl problém se žáky vyřešen otevřením nové školy v Třebonicích.

Roku 1929 byla ve Stodůlkách založena kampelička, která fungovala až do roku 1948. Ze začátku měla 13 členů, poslední rok již 224 členů a roční obrat přes 28 milionů korun. Původní stanovy bylo vzhledem k vydání nových bankovních zákonů nutno dvakrát měnit.

Autobus začal dojíždět do obce v roce 1930 díky dopravní společnosti z Prahy 7, Argentinské ulice. Ze Stodůlek jezdil do Košíř na Plzeňskou. Jízdenku za 2 Kč si však mohl dovolit jen málokdo. V té době již byla velká nezaměstnanost. Pro malé zisky byla linka zrušena a 25. 8. 1938 ji obnovil Antonín Boháč, který pak udržoval omezený provoz až do konce II. světové války. Většina lidí však chodila do Prahy pěšky. Polní cesta vedla přes Vidoule do Košíř, kde měla na Klamovce konečnou tramvaj.

Jako příklad může sloužit následující příhoda. Když v létě dozrály blumy, sesbírala je hospodyně do košíku a úrodu šla prodat na smíchovský trh. Obě cesty musela jít pěšky, protože kdyby platila ještě lístek za autobus, nezbylo by jí z výdělku nic!