 Kulturní komisí UNESCO bylo zařazeno jako třetí největší soukromá sbírka tohoto typu na světě. Tyto i další informace o unikátní sbírce historických dopravních prostředků značky Praga se dozvíte na internetových stránkách muzea. Nás ale zajímalo, jak všechno začalo
Pane Příhodo, prozraďte nám něco o svém koníčku.
Možná, že mnohý sběratel to ještě neví, ale sběratelství je svým způsobem nemoc nebo možná určitý druh posedlosti. Začíná se projevovat nenápadně. Něco se člověku líbí, pak usoudí, že by bylo dobré mít to dvakrát, třikrát ... a to už je takový úplně malý a počáteční nátisk sběratelství. To má asi tak tři stupně. Nejdříve by měl každý začínající sběratel ohodnotit své relativní šance k danému druhu koníčku, druhá fáze je ta, kdy se budoucí sběratel stává znalým, protože ví, co sbírá, proč to sbírá a kde a v čem jsou kvality sbírky. V neposlední řadě přichází otázka prostoru a financí. A podobně začala vznikat sbírka, o které dnes hovoříme.
Zmínil jste různé aspekty, ale ve vašem případě hraje nezanedbatelnou roli i prostor.
To mi ani nepřipomínejte. Víte, kolikrát nás ten náš “kůň” přestěhoval? Osmkrát! Naštěstí to poslední stěhování umožňuje nejen přístup široké veřejnosti, ale i podmínky pro výstavy, přednášky, individuální studium ...
Kdy se začala psát historie tohoto muzea?
Muzeum vzniká prakticky od roku 1956 (oficiálně vyhlášené od roku 1957) a úplný začátek tkvěl v tom, že jsem hledal auto, které bych mohl mít k dennímu použití. V té době to samozřejmě nebylo úplně standardní, protože se nejvíce využívala městská hromadná doprava. Já jsem ale vyučený automechanik, takže jsem už tehdy dobře věděl, jaké kouzlo v sobě mají koně pod kapotou. Postupně jsem vystřídal několik vozů různých značek, až jsem narazil na vůz značky Praga Alfa. Ten mě naprosto okouzlil svou technickou kvalitou, a to v tom smyslu, že byl jako celek stavěn v metrické soustavě (další byly palcová a podniková). Musím přiznat, že jsem žasnul, jak byl ten automobil jednoduchý, což mě vedlo k rozhodnutí, že když další automobil, tak jedině Pragovku
 Díky náhodě a také rodinným potřebám jste koupil další pragovácký automobil. Z volného, a tak trochu krizového momentu, jste místo finanční náhrady za školení řidičů získal starý autobus. Dostal jste se na mezní bod, protože Pragovky vás více než zaujaly. Co bylo pomyslným peříčkem na jazýčku vah?
Asi rodící se “plechová láska” a můj soused. Starý pán, svobodný, bezdětný, zamilovaný do mých dětí. Takový “dědeček” umí divy. K mé velké nelibosti děti rozmazloval, uplácel je čokoládou a bedlivým a kritickým okem sledoval mé pedagogické prohřešky. Jak já ho v té době neměl rád!
Když jsem jednou chtěl jet za rodinou na víkend, moje auto vypovědělo službu. První, kdo věděl o vzniklých potížích, byl soused, který pravidelně dohlížel na to, zda nakládám dost jídla, ovoce i pamlsků, aby “jeho” miláčkové neumřeli hlady. Při představě, že by se tak mohlo stát, nabídnul mi k dispozici svůj starý automobil. Vzniklou situaci jsem tehdy vyřešil jinak, nicméně soused přišel za pár dnů s balíkem prospektů předválečných aut. A tak se naplnila zmíněná “druhá fáze” sběratelství – začal jsem pronikat do tajů výroby automobilů Praga. Dnes bych řekl, že to byl z jeho strany další “úplatek”. Aby se zmíněná krizová situace už nikdy neopakovala a já se dostal za dětmi vždy a včas, nabídl mi soused za rozumnou cenu své autíčko ke koupi.
Kostky byly v té chvíli asi vrženy. Nicméně jste se nějakým způsobem musel propracovat na dnešní úctyhodný počet 82 automobilů – z toho 69 plně funkčních, a navíc několik stovek tisíc dokumentů, výrobních výkresů, katalogů, prospektů, návodů k obsluze, ...
Všechno, co jste zmínila, má svou historii. A kdyby každý automobil nebo dokument začal vyprávět ...? Často se mě lidé ptají, jestli mám k něčemu z naší sbírky výraznější vztah. Nemám. Je to jako s dětmi. I kdybych jich měl deset, budu je mít všechny stejně rád. A jak se naše sbírka – říkám naše, protože dnes už se na ní podílejí všichni členové rodiny – rozšiřovala? To by bylo na román. Skoro vždycky to bylo postavené na náhodě. Když člověk začíná, tak samozřejmě nemá kontakty. Lidé, kteří pomáhají, přicházejí postupně. Jejich počet rostl s tím, jak se sbírka rozšiřovala. Víte, já jsem se vždycky snažil o to, aby se tady neobjevilo nic, co by jakkoli zavánělo obchodem. Díky tomu se objevili i lidé, kteří mi své auto darovali, protože věděli, že tady zaručeně zůstane. Někteří se zajdou čas od času přesvědčit, že je o “jejich” miláčka dobře postaráno a že mu nic neschází.
 Jak to bylo s takzvanou Hašlerkou?
Hašlerka byla reklamní automobil. Když jsem dělal smíchovskou průmyslovku, občas jsme chodili se spolužáky doplňovat mezery studijního charakteru do vinárny. Je tam na učení víc klidu a tak ... Při jednom “doučování”, kdy jsme mluvili o autech, nás pozoroval a poslouchal pán sedící u vedlejšího stolu a jen tak utrousil: „To já mám doma auto, to se nedá vyprávět.“ Slovo dalo slovo a šli jsme se podívat do jeho garáže. Tam stála rozebraná a zubožená Hašlerka. Ten vůz jsem znal z časopisu Auto, který vycházel mezi válkami. Když mi ten pán řekl, že ji prodá, neváhal jsem. Stanovili jsme „světovou cenu“ asi 200 korun (v r. 1964). Teě přeskočím řadu let. Bylo 300. výročí Průmyslové výstavy československých výrobků na dnešním Výstavišti Praha (r. 1991), kde byla mezi starými auty vystavená také Hašlerka a tam to přišlo. Přihlásil se zeČ prvního vlastníka Hašlerky. Tím byl továrník Lhotský, který ale Hašlerku daroval svému správci majetku. Rychle se to samozřejmě vysvětlilo, protože zastávám názor, že co je psáno, to je dáno. Na všechno mám „papír“. Ze setkání, které nezačalo dvakrát příjemně, jsem si nakonec odnesl okno, které stále Hašlerce chybělo a smlouvu s písničkářem Hašlerem, která se podepisovala v Lucerna Baru, byla signovaná otcem Václava Havla a bylo v ní mimo jiné uvedeno, že dodavatelská odměna pro pana Hašlera bude 1 000 korun za použití jména a k tomu pytel hašlerek. Navíc jsem získal řadu dalších dokumentů k autu i zajímavých informací. To je ale jen velmi zkrácený příběh jednoho z exponátů.
Stejně jako platí, že hudbu je lepší poslouchat, než si o ní číst, je lepší si unikátní sbírku v AUTOMUSEU PRAGA ve Zbuzanech prohlédnout. Možnost máte denně kromě pondělí a středy vždy od 10 do 17 hodin. |