 Již na škole hrál v dixielendové kapele, studoval zpěv, nějaký čas strávil v divadle Semafor. V roce 1968 s Marko čermákem a Ivanem Mládkem zakládali White Stars. Je ale neodmyslitelně spojen zejména se Zelenáči. K tehdejším Greenhors přešel s Tomášem Linkou v roce 1970 a s kapelou zpívá dodnes. Od roku 1990 dodnes vystupují s Jardou Hnykem, Pavlem Králem, Františkem Kacafírkem, Zdeňkem Kryštofem, Milanem Krbcem a Jirkou Drncem jako Zelenáči Mirka Hoffmanna. Příchod k Zelenáčům je podle něj vlastně půlící čárou - se Zelenáči začal v pětatřiceti a letos 28. března mu bylo sedmdesát. Narozeniny s kamarády a příznivci Mirek Hoffmann oslavil 20. dubna ve Mlejně – jak jinak než hudbou a křtem své vzpomínkové knihy „Totem Boha srandy“.
Jak jste se ocitl ve Stodůlkách?
Narodil jsem se na Malé Straně a Stodůlky mám zafixované trochu jinak. Po válce jsme tady hráli za žáky fotbal. Když jsme dali domácím sedmý gól, tak tátové soupeřů rozebrali plaňkový plot a hnali nás ze Stodůlek. Tak jsem si řekl, že do Stodůlek už mě nikdo nedostane. Pak jsem ale na horách potkal svou budoucí manželku, a ta je odsud.
Kdo vás přivedl k hudbě?
V dětství jsem musel šest let hrát na housle, ale moc mě to nebavilo. Táta na housle hrál a maminka zase velice dobře zpívala v kostele i v kuchyni. Ke kytaře mě dostal bratranec, naučil mě pár akordů a já byl úplně nadšený. Tak jsem se pozvolna dostal od Paganiniho k trampské muzice a ke country, kterou jsme poslouchali na cizích rádiích, protože budovatelské písně nám nic neříkaly.Veřejně jsem začal hrát asi v roce 1955 na vojně u tankistů. Abychom se dostali z kasáren, vytvořili jsme kapelu. Vzorem nám byli Kučerovci, ale hráli jsme i svoje věci. Tenkrát vznikla písnička Tom Dooley, kterou jsem pak natočil se Zelenáči až po roce 1989.
Nejdřív jste hrál vlastně „na vedlejšák“...
Ano, dělal jsem v Meoptě ve vývoji, kde se plánovalo, co bude za 15 let, ale nevědělo se, co bude zítra. Jezdil jsem na 30 koncertů měsíčně a spal jsem tak dvě tři hodiny denně.
Co vás nejvíce ovlivnilo?
Hodně samozřejmě Semafor. Jirka Suchý neměl v těch chytrých textech konkurenci. Byl to můj vzor a já jsem se vždy snažil, aby ten text něco říkal. Někteří zpěváci berou jenom texty s dlouhými slabikami, aby se to dobře zpívalo. To mě vadí, texty musí mít hlavně nějaký obsah, smysl.
 Jak vznikají vaše písničky?
Dřív jsem většinou psal texty na hotové melodie americké country, těch bylo poměrně dost.
Mnohdy jsem ani nepátral po tom, o čem je ten původní text. Ony ty originální texty jsou mnohdy banální, na způsob naší dechovky – za vesničkou teče potůček a tak... Takže člověka to nutilo přemýšlet a udělat to po svém.
V poslední době hodně skládám i muziku, protože už nejsou melodie, které by se daly přebírat.
Největší hity již jsme otextovali. A nová americká country, která vzniká, už je jiná, to už není naše parketa. Chceme zachovat tu původní country, která v Americe začínala. Současné kapely mají v obsazení dvě elektrické kytary, basu, klávesy, bicí. My pořád držíme steel kytaru, dobro, housle, foukací harmoniku... Dneska navíc musíme mít na všechny skladby souhlas autora k otextování, to je hrozné martyrium. Svůj text musíte nechat přeložit do angličtiny, bůhví co s tím ten překladatel udělá… A pak mi třeba Bob Dylan napíše, že už tady nesmím nazpívat „Co se bude dít“. On totiž vůbec nedává souhlas k překladům svých písniček.
Jak dlouho se taková písnička rodí?
Jdu třeba se psem, něco mě napadne, tak si to napíšu… Když už vím, o čem to bude, tak to mám třeba za půl hodiny. Ale pak to zavřu do šuplíku, třeba i na půl roku. Pak si to přehraju, někdy to i vyhodím, jindy jen opravím a vyhladím text.
 Máte nějakou svoji písničku nejraději?
Já to nezrozlišuji. Vztah k tomu samozřejmě mám, ale teprve diváci vám z toho dělají hit. Taky jsem se dost často spletl. Třeba „Dívka s vlasem medovým“. Když jsem ji skládal, tak jsem si říkal: to se nebude líbit, to je duchařina. A pak jsme ji zahráli a pořád jsme ji museli opakovat. Dnes už ji zpívám méně. Diváky nikdy přesně neodhadnete. Ale jsem moc rád, když někde slyším kluky s kytarama, jak si hrají naše písničky.
Kde vás mohou vaši fanoušci slyšet?
Každé první pondělí v měsíci kromě prázdnin hrajeme od 20 do 23 hodin v Akcentu na Smíchově.
Posluchačů máme pořád dost. Přicházejí i úplně mladí a zpívají s námi, takže ty písničky znají. Teď natáčíme novou desku, na které bude 20 písniček. Je to moje autorská deska – muzika i všechny texty. Bude mít podtitul Příběhy 2 a vyjde brzy po prázdninách.
Jak vidíte budoucnost country?
Mladých kapel jsou desítky a jsou výborné. Máme tady spoustu vynikajících muzikantů, kteří se klidně vyrovnají americkým kolegům. Mají to ale těžké a hrají hlavně pro radost, protože profesionálně se tahle hudba dneska moc dělat nedá. Ale country si pořád zachovává svou tvář a nemůže zmizet. Společně s folkem a trampskou muzikou už patří neodmyslitelně k českému folklóru a žije. |