Texty musí mít hlavně nějaký obsah

Mirek Hoffmann patří k legendám naší country. Napsal stovky vynikajících textů a mnoho písniček sám složil. Celé generace si zpívají jeho nezapomenutelné songy Oranžový expres, žlutá kytka, Divnej smích, Hej, Joe nebo Vůz do Tennessee.

Již na škole hrál v dixielendové kapele, studoval zpěv, nějaký čas strávil v divadle Semafor. V roce 1968 s Marko čermákem a Ivanem Mládkem zakládali White Stars. Je ale neodmyslitelně spojen zejména se Zelenáči. K tehdejším Greenhors přešel s Tomášem Linkou v roce 1970 a s kapelou zpívá dodnes. Od roku 1990 dodnes vystupují s Jardou Hnykem, Pavlem Králem, Františkem Kacafírkem, Zdeňkem Kryštofem, Milanem Krbcem a Jirkou Drncem jako Zelenáči Mirka Hoffmanna. Příchod k Zelenáčům je podle něj vlastně půlící čárou - se Zelenáči začal v pětatřiceti a letos 28. března mu bylo sedmdesát. Narozeniny s kamarády a příznivci Mirek Hoffmann oslavil 20. dubna ve Mlejně – jak jinak než hudbou a křtem své vzpomínkové knihy „Totem Boha srandy“.

Jak jste se ocitl ve Stodůlkách?
Narodil jsem se na Malé Straně a Stodůlky mám zafixované trochu jinak. Po válce jsme tady hráli za žáky fotbal. Když jsme dali domácím sedmý gól, tak tátové soupeřů rozebrali plaňkový plot a hnali nás ze Stodůlek. Tak jsem si řekl, že do Stodůlek už mě nikdo nedostane. Pak jsem ale na horách potkal svou budoucí manželku, a ta je odsud.

Kdo vás přivedl k hudbě?
V dětství jsem musel šest let hrát na housle, ale moc mě to nebavilo. Táta na housle hrál a maminka zase velice dobře zpívala v kostele i v kuchyni. Ke kytaře mě dostal bratranec, naučil mě pár akordů a já byl úplně nadšený. Tak jsem se pozvolna dostal od Paganiniho k trampské muzice a ke country, kterou jsme poslouchali na cizích rádiích, protože budovatelské písně nám nic neříkaly.Veřejně jsem začal hrát asi v roce 1955 na vojně u tankistů. Abychom se dostali z kasáren, vytvořili jsme kapelu. Vzorem nám byli Kučerovci, ale hráli jsme i svoje věci. Tenkrát vznikla písnička Tom Dooley, kterou jsem pak natočil se Zelenáči až po roce 1989.

Nejdřív jste hrál vlastně „na vedlejšák“...
Ano, dělal jsem v Meoptě ve vývoji, kde se plánovalo, co bude za 15 let, ale nevědělo se, co bude zítra. Jezdil jsem na 30 koncertů měsíčně a spal jsem tak dvě tři hodiny denně.

Co vás nejvíce ovlivnilo?
Hodně samozřejmě Semafor. Jirka Suchý neměl v těch chytrých textech konkurenci. Byl to můj vzor a já jsem se vždy snažil, aby ten text něco říkal. Někteří zpěváci berou jenom texty s dlouhými slabikami, aby se to dobře zpívalo. To mě vadí, texty musí mít hlavně nějaký obsah, smysl.

Se Zelenáči někdy v 70. letechJak vznikají vaše písničky?
Dřív jsem většinou psal texty na hotové melodie americké country, těch bylo poměrně dost.
Mnohdy jsem ani nepátral po tom, o čem je ten původní text. Ony ty originální texty jsou mnohdy banální, na způsob naší dechovky – za vesničkou teče potůček a tak... Takže člověka to nutilo přemýšlet a udělat to po svém.
V poslední době hodně skládám i muziku, protože už nejsou melodie, které by se daly přebírat.
Největší hity již jsme otextovali. A nová americká country, která vzniká, už je jiná, to už není naše parketa. Chceme zachovat tu původní country, která v Americe začínala. Současné kapely mají v obsazení dvě elektrické kytary, basu, klávesy, bicí. My pořád držíme steel kytaru, dobro, housle, foukací harmoniku... Dneska navíc musíme mít na všechny skladby souhlas autora k otextování, to je hrozné martyrium. Svůj text musíte nechat přeložit do angličtiny, bůhví co s tím ten překladatel udělá… A pak mi třeba Bob Dylan napíše, že už tady nesmím nazpívat „Co se bude dít“. On totiž vůbec nedává souhlas k překladům svých písniček.

Jak dlouho se taková písnička rodí?
Jdu třeba se psem, něco mě napadne, tak si to napíšu… Když už vím, o čem to bude, tak to mám třeba za půl hodiny. Ale pak to zavřu do šuplíku, třeba i na půl roku. Pak si to přehraju, někdy to i vyhodím, jindy jen opravím a vyhladím text.

White Stars v roce 1969Máte nějakou svoji písničku nejraději?
Já to nezrozlišuji. Vztah k tomu samozřejmě mám, ale teprve diváci vám z toho dělají hit. Taky jsem se dost často spletl. Třeba „Dívka s vlasem medovým“. Když jsem ji skládal, tak jsem si říkal: to se nebude líbit, to je duchařina. A pak jsme ji zahráli a pořád jsme ji museli opakovat. Dnes už ji zpívám méně. Diváky nikdy přesně neodhadnete. Ale jsem moc rád, když někde slyším kluky s kytarama, jak si hrají naše písničky.

Kde vás mohou vaši fanoušci slyšet?
Každé první pondělí v měsíci kromě prázdnin hrajeme od 20 do 23 hodin v Akcentu na Smíchově. Posluchačů máme pořád dost. Přicházejí i úplně mladí a zpívají s námi, takže ty písničky znají. Teď natáčíme novou desku, na které bude 20 písniček. Je to moje autorská deska – muzika i všechny texty. Bude mít podtitul Příběhy 2 a vyjde brzy po prázdninách.

Jak vidíte budoucnost country?
Mladých kapel jsou desítky a jsou výborné. Máme tady spoustu vynikajících muzikantů, kteří se klidně vyrovnají americkým kolegům. Mají to ale těžké a hrají hlavně pro radost, protože profesionálně se tahle hudba dneska moc dělat nedá. Ale country si pořád zachovává svou tvář a nemůže zmizet. Společně s folkem a trampskou muzikou už patří neodmyslitelně k českému folklóru a žije.

Text: Samuel Truschka, foto: archiv M. Hoffmanna
Foto: ATELIÉR FOTO šKODA