 Dnes
vás známe jako spisovatele, scénáristu, divadelního i filmového
herce, moderátora, režiséra, kameramana... Jak jste začínal?
Protože celá naše rodina byla spojena se Škodovkou – můj
praděda a prapraděda byli jedni z prvních inženýrů – vyučil jsem
se tam i já, a to strojním zámečníkem. Udělal jsem si maturitu a
nějakou dobu jsem tam „trpěl“. Když mi skončila smlouva, vrhnul
jsem se do víru umění. Začal jsem opravdu od píky. Krátce jsem dělal
v Komorním divadle v Plzni kulisáka a pak přišly první básničky
a povídky.
Opravdu byl přerod zámečníka v umělce tak
jednoduchý?
Kéž by byl. Když říkám, že jsem začal psát, tak to ale neznamená,
že jsem nemusel dělat nic jiného. Pracoval jsem jako strojník ve
vodárně v Plzni a záhy jsem zjistil, že je to ideální zaměstnání.
Pracovalo se na směny a turnusy, takže jsem byl řekněme 12 dní v
práci a 12 dní bylo volno. Pracoviště bylo ideální, protože to bylo
v přírodě a v pracovní době jsme zvládli i koupání s holkama, koukání
na televizi, a hlavně jsem tam mohl mít psací stroj. Naši o „pár“
let starší kolegové si našli jinou zábavu. Dalekohled. Jeden se
jmenoval Koroptvička, a ten si vzal na mušku mladé párečky, které
se přišly na louku milovat. Dalekohledem se stále přibližoval, až
stál v extatickém rozrušení přímo nad nimi a chvěl se jako osika.
Druhý pak místa obešel a posbíral, co se z dvojiček vysypalo. Pro
mě byl dalekohled kukátkem do jiných světů a v dětství jsem na kopci
nad usínající Plzní viděl v dálce ve dvou haldách dvě egyptské pyramidy,
odkud se rodiče vrátili z dovolené. Tento princip se mi projevil
i ve snech, takže jsem dalekohledem viděl na obzoru letní plovárnu
s kamarády a když jsem tam doběhl, byla vypuštěná a zapadaná podzimním
listím. A to se dostalo i do mého filmu Eliška má ráda divočinu.
Měl někdo z rodiny umělecké sklony?
Prateta Markétka byla profesorkou klavíru na plzeňské konzervatoři
a mimo to byla i důvěrnou přítelkyní Josefa Suka. Na základce jsem
si zlepšoval vysvědčení tím, že jsem občas přinesl ukázat zlatý
prsten od Františka Škroupa (autora hudby státní hymny) nebo noty
s věnováním: Mé milé Markétce Schmidtové věnuje Josef Suk. Tatínek
byl dřevomodelář, vyřezával loutky, betlém, takže takové všeobecné
vlohy jsem asi měl.
Vraťme se ještě na chvíli do doby, kdy jste se živil něčím,
co zrovna nebyla „vaše parketa“.
Stejně jako celá řada mladých lidí, tak i já byl svým způsobem rebel.
Dodnes si pamatuji, jak jsem přišel domů, měl jsem půlku hlavy vyholenou
a k večeři jsem si sednul tak, aby mě rodiče viděli z té „lepší
strany“. Opatřil jsem si podnájem, v němž jsme punkově pařili. Můj
kamarád – ortodoxní punker – ke mně chodil omotán řetězy, a když
se rytmicky líbal se svojí dívkou na plechu před kamny na uhlí,
bylo to, jako když se hroutí železářství. Nám to ladilo s hudbou
a jak vidno po čtvrt století, byla to doba spíše úsměvná, tak jako
s odstupem času všechno.
Jednoho dne jste si ale přece jen řekl: „Hurá do Prahy“.
Co bylo dál?
Bylo mi přes dvacet a chytil jsem se konzervatoře. Zpočátku jsem
ještě dojížděl, ale pak jsem si našel domovnický byt. Byl jsem domovník,
student, redaktor, herec ... Prahu mám zmapovanou i díky pozdějším
podnájmům. Pak jsem získal v Plzni byt po babičce, ten jsem vyměnil
do Prahy, několik let bydlel ve Strašnicích a nakonec jsem v roce
1993 zakotvil na naší třináctce.
O životě se říká, že letí jako splašení koně. Vy jste po
jeho vzoru také přeletěl pěkných pár let.
To je pravda, ale kdybychom měli hovořit o všech důležitých „meznících“
v mém životě, tak bychom nepřipravovali článek, ale celou knihu.
Když to vezmeme opravdu bleskově, tak bych asi měl zmínit svá první
angažmá. Ta jsou spojena se Státním divadlem F. X. Šaldy v Liberci.
Přišlo i tříměsíční turné s Černým divadlem J. Srnce do Španělska,
spolupráce s orchestrem Laura a její tygři a Michaelem Kocábem.
S Danem Nekonečným jsem založil autorské kultovní Fantastické a
plynové divadlo BAR, působil jsem v generačním společenství Pražská
5 – Sklem, Mimóza, Kolotoč, ... Moje jméno se začalo objevovat v
titulcích – hlavní role, moderátor, scénárista, režisér, autor knihy
...
Podíváme-li se na vaše stránky www.limonadovyjoe.cz/otakaro,
můžeme získat ucelený přehled o vaší práci. Je to skutečně široká
škála titulů a zároveň to je zmapovaný obrovský kus práce. Kdybyste
z tohoto množství měl vybrat, co je pro vás to NEJ, co by to bylo?
Jednoduchá otázka, ale těžká odpověď. Když na něčem pracuji, je
to pro mě pokaždé to NEJ. S odstupem času se to ale malinko mění.
Procházím-li svůj „kalendář akcí“, nejsem si jistý, jestli bych
dal něčemu naprostou přednost. Všechno jsem dělal a dělám pro čtenáře
nebo diváky. Jsou to oni, kteří hodnotí. Samozřejmě, že mohu zmínit
celovečerní film Eliška má ráda divočinu, který měl tři nominace
na Českého lva v kategoriích výtvarná koncepce (O.Schmidt), kamera
(M. Štrba) a zvuk (R. Hladík, R. Rondevald, I. Špalj), získal Českého
lva za zvuk. Určitě bych neměl opomenout výtvarný dokument Sochy
snové, ale odolné (Génius loci města Plzně), Olšany Open – pohlednice
z Farmy Bolka Polívky, zábavný pořad Martina Dejdara a Petra Vacka
Na vlastní nebezpečí, dokument Cirkus pluje nocí jako karnevalová
loď...
Asi bychom teď měli hovořit o tom, co právě chystáte, na
čem pracujete, ale já bych ještě před tím ráda pootevřela jiný „soudek“.
Prozraďte nám něco ze svého soukromí. Manželka, děti, jak se vám
žije v Praze 13?
Nevím jak ostatní, ale já jsem tady opravdu spokojený. Nato, že
jsme z větší části „sídlištní město“, je to tady perfektní. Metrem
jsem za pár minut v centru a procházkou mohu za pár minut dojít
do přírodní rezervace, kde najdu místa z foglarovek, která byla
kdysi daleko za městem. Prokopské údolí je vlastně oním Černým údolím
z Foglarova komiksu a dnes již bývalá hospoda je onou noclehárnou
Tondy Pírka. K mé spokojenosti patří i to, že si mohu na Velké Ohradě
zajít pokecat do Večerky u Krále, na Lužinách jsem si zamiloval
jeden báječný antikvariát a cykloservis, je tady bezvadné Komunitní
centrum, Centrální park, kostel sv. Jakuba St., kam chodíváme v
neděli, mám prima sousedy, bydlí tady poslanec Petr Bratský, s kterým
jsem se skamarádil, když jsme tady křtili ulici Jaroslava Foglara
(za hospodou „u koziček“, kam chodím se střihačem mých filmů Attilou
Kovácsem ke krbu na pivko). Scházejí mi tu však cukrárny nebo malé
kavárničky, kam si člověk může ve volných chvílích zajít. V Itálii
je například běžné, že svátečně oblečení lidé jdou v neděli z kostela
místo do hypermarketu na třípatrový dortíček a „šlehačkové“ drby.
Mrzí mě, že ministerstvo školství neustále snižuje dotace na církevní
školství. Jsem proto rád, že na naší třináctce funguje Církevní
mateřská škola Srdíčko, kterou založil právě Petr Bratský.
Trochu mě překvapilo, že jste při výčtu kladů naší městské
části zmínil i několik obchůdků. Proč?
Já jsem prostě rád, že i v dnešní době všemožných hypermarketů existují
služby a prodejničky, které žádný „hyperněco“ nespol-knul. Tyhle
malé krámky a provozovny prostě patří k životu, a i když to dneska
mají hrozně těžké, držím jim palce. Svým způsobem dotvářejí obraz
té které části (nejen) Prahy. Vzpo-mínám si, jak jsem se strašně
těšil na nákupy s babičkou. Koupili jsme to, co jsme potřebovali,
ale navíc jsme v každém krámku trochu poklábosili a bylo to hrozně
příjemné. V dnešní době neustálého spěchu jsou pro mě tyhle krámky
takovým neviditelným pojítkem s minulostí.
Vraťme se ještě k předchozí otázce.
Vím, ptala jste se na manželku a potomky. Moje žena Jana Kristina
Studničková občas cestuje v mých stopách s Černým divadlem, ale
je také v Divadle GLANS (hlavně malí diváci z třináctky ho znají
z pravidelných divadelních představení ve FZŠ Fingerova), kde hraje
princeznu. Děláme spolu všechny dokumentární filmy a je múzou, prvním
divákem i přísným kritikem. A děti? V budoucnu bychom chtěli dvě
nebo tři.
Co vás dokáže pobavit a zlepšit náladu?
Když mně Jana doma předvádí lidi z rodiny a nejbližšího okolí. Z
liturgického roku mám nejraději Vánoce a Velikonoce. A pak je tu
Janin pes Muf, který žije víc u jejích rodičů v Brně. Je to něco
mezi dobrmanem a jezevčíkem s napoleonským komplexem v důchodovém
věku. Je to stále ohromný fešák a ještě pořád si „nebarví vlasy“.
Je pravda, že mu Jana občas vytrhne nějaký ten šedivý chloupek,
ale doma se o tom nemluví, protože ho nikdo nechce naštvat. Feny
ho moc nezajímají, jediné, které očuchává, jsou pudlice, protože
mu se svými ondulacemi přijdou krásné. Proto také chodí v zimě rád
ve štrikovaném barevném svetříku a rád se v něm prohlíží v zrcadle.
Ale i pudlice jsou ve finále stejně bez šance, protože nejvíc a
věrně miluje Janu.
No a teď bychom si mohli říci, co uvidíme v nejbližší době
v televizi.
Dokončil jsem první dva díly z cyklu „Můj dům, můj ...“. Premiéra
bude 20. a 27. dubna v 18.20 na ČT 2, reprízy půjdou na stejném
programu 26. dubna a 3. května ve 23.30. Co se v domě děje, děje
se v našem nitru. My sami jsme často tímto domovem. Dům anebo domov
je fyzická architektura našeho vědomí i nevědomí. A vše, co se děje
na fyzické úrovni, děje se i v úrovni duchovní. Na základě toho,
jak žijí druzí, se dozvíme něco o sobě.
|