Čas běží jako voda a náš zpravodaj zahajuje patnáctý rok své existence. První číslo vyšlo v dubnu 1991. Mnozí si na první STOPy ještě pamatujete. Přesto jsme chtěli pro vás i pro ty, kteří se přistěhovali později a STOP je pro ně již samozřejmostí, trochu nostalgicky zavzpomínat na jeho začátky a proměny.

Prvním dotazovaným se stal poslanec Parlamentu ČR Ing. Petr Bratský, tehdejší starosta Prahy 13 a iniciátor vzniku zpravodaje.

Jak vznikla myšlenka vydávat vlastní časopis Jihozápadního Města?
Na jedné z mých prvních cest za „železnou oponu“ po revoluci. Jezdili jsme „okouknout“, jak pracují obecní a městské samosprávy v demokraticky vyspělejších zemích. Hned mě zaujalo, že zatímco socialistické národní výbory občany o své práci prakticky neinformovaly, v zahraničí tak činila naprostá většina místních samospráv. Jsem rád, že Praha 13 byla jednou z prvních radnic v republice, která s tím přišla.

Kde se vzal název Stop – Stodůlecký posel?
Název časopisu vzešel ze soutěže – k podání návrhů na název byli vyzváni pracovníci úřadu a ze všech anonymních variant nakonec zvítězil návrh paní Ivany Svobodové.

Můžete srovnat STOP tehdy a dnes?
Srovnání prvních několikastránkových cyklostylovaných čísel STOPu s dnešními plnobarevnými sešity samozřejmě připomíná trilobita vedle kosmické rakety, ale důležité je, že přetrvává zpravodajské nadšení a zájem o třináctku a její obyvatele. Časopis STOP byl a je zprostředkovatelem výměny informací mezi všemi prvky občanské společnosti v naší místní pospolitosti – občany, spolky, organizacemi, školami, firmami i úřady. Zpravodaj nemalou měrou přispěl k tomu, že je občanská společnost u nás tak živá a pestrá.

U zrodu časopisu byla také paní Ivana Svobodová, tehdejší vedoucí kanceláře zastupitelstva.

Pamatujete si, jak se v roce 1991 připravovalo první číslo?
Nové zastupitelstvo po prvních svobodných komunálních volbách v listopadu 1990 podpořilo vizi starosty Petra Bratského vydávat regionální časopis. Rada schválila název, jmenovala redakční radu a uvolnila potřebné peníze z rozpočtu. Uzavřeli jsme první smlouvy, zaregistrovali jsme jako jedna z prvních městských částí časopis na odboru kultury magistrátu a první číslo STOPu mohlo vyjít.

V jakém nákladu STOP poprvé vyšel?
První náklad se držel při zemi, bylo těžké odhadnout zájem lidí, kteří o zrodu obecního časopisu ani nevěděli. Výhodou počáteční nedokonalé výroby STOPu ale bylo jednoduché pořízení dotisku a distribuce podle aktuální potřeby.

Kolik lidí se tehdy na časopisu podílelo?
Redakční rada byla šestičlenná, její členové (učitel, doktor přírodních věd, úřednice, kardiolog...) zařizovali vše, od náplně časopisu přes inzerci, grafiku, tisk a prodej. Vzpomínám si, že jsem dokonce vytvořila formulář objednávky a faktury, do té doby se na úřadě nepotřebovaly. Také s příjmy za inzerci byly zprvu potíže, nebyla pro ně v rozpočtu „kolonka“. Prostě zkušenosti byly malé, ale nadšení nás všech to vyvažovalo. Do časopisu přispívala řada členů zastupitelstva, úředníků i samotných čtenářů.

Jak se STOP tiskl?
Tisk nám zajišťovalo propagační studio při Domu kultury Mlejn, útlý časopis o osmi stranách nebyl ve hřbetu sešitý a na jeho seskládání se každý měsíc podíleli dobrovolně pracovníci úřadu. Úplně první vydání vyšlo v zeleném tisku – aby bylo trochu barevné. Pro špatnou čitelnost se však v této barvě nepokračovalo a další čísla už byla tradiční černobílá. Kvalita tisku odpovídala technickým možnostem té doby, a tak se stávalo, že tisk pouštěl a my byli po manipulaci se STOPem jak uhlíři. V dalších letech se přidala barevná obálka alespoň na velikonoční a vánoční číslo.

Jednoduchá asi nebyla ani distribuce. Zpočátku se časopis prodával...
Distribuce – tak se to ani nedá nazvat. Časopis jsme rozváželi referentským vozidlem úřadu do tehdejších provozoven potravin – do sídlištních samoobsluh a do Včely. Cena byla stanovena na dvě koruny, později snížena na 1 Kčs, přičemž prodávající měli z každého kusu 50 haléřů.

Brzy se začala ve STOPu objevovat inzerce...
První inzerenti měli výhodu a plochu pro svůj inzerát dostali od redakce darem. Pamatuji se, že jsem oslovila mezi prvními paní Kudrnovou a její kadeřnictví ve Stodůlkách, pneuservis na Lužinách, miniprodejnu potravin LATO... Chtěli jsme přilákat pozornost soukromníků, kteří začínali provozovat svou živnost převážně v nevyužitých kočárkárnách panelových domů a leckdy o jejich existenci věděli jen lidé z blízkého okolí. Zavedením distribuce zdarma do všech schránek zájem o inzerci prudce stoupl a bylo nutno stanovit její podíl z celkové plochy časopisu.

Časopis se pak dále rozrůstal a zlepšoval. Na jeho vydávání se postupně podílela celá řada lidí. Jmenujme alespoň šéfredaktory Tomáše Šťastného a Pavla Baudyše a fotografa Vladimíra Pešla. Výrobu časopisu zajišťuje řadu let Hana Novotná, nad grafickou úpravou bdí Hana a Martin Buškovi.

Od května 1999 do konce roku 2002 byl šéfredaktorem Petr Krajánek. Na vydávání STOPu se podílel od konce roku 1997, kdy nastoupil na radnici jako tiskový mluvčí.

S čím jste se při sestavování časopisu nejvíce trápil?
Měl jsem to jednodušší, protože časopis už byl několik let zavedenou značkou a na trvalém přívalu příspěvků bylo znát, že jej obyvatelé třináctky opravdu vzali za svůj. Na shromáždění všech přispěvatelů bychom potřebovali přinejmenším lužinský zimní stadion. Samotné jádro redakce včetně redakční rady tvořilo většinou asi 5 lidí z radnice. Byla to velmi zajímavá, tvořivá práce a kromě stresů před uzávěrkami přinášela i mnoho radosti. Redakce před uzávěrkou často připomínala arabské tržiště – vášnivé diskuse, které příspěvky se ještě vejdou a které možná příště, nebraly konce (stejně jako dnes – poz. autora). Vzduchem létaly amputované řádky i odstavce, nezřídka bylo třeba poskytnout první pomoc trpící češtině. Pro mě osobně nejnáročnější, ale zároveň také nejkrásnější částí práce bylo objevování zajímavých osobností Prahy 13, ať již někdejšího prezidenta NKÚ Lubomíra Voleníka, velvyslance Karla Kovandy, předsedkyně akademie věd Heleny Illnerové nebo baviče Petra Novotného; vždy mě setkání obohatilo a snažil jsem se to předat čtenářům STOPu.

Od září 2001 začal STOP vycházet celobarevně na křídovém papíře.
Neutuchající zájem čtenářů i přispěvatelů nám byl výhodou v nevyhlášeném přátelském soupeření pražských radničních zpravodajů. To se projevovalo nejen v obsahu časopisu, ale i grafické úpravě a posléze i v jeho rozsahu a technické kvalitě. Rok od roku přibývalo stránek (8, 16, 24, 32, 40), pak i ty barevné a v roce 2001 jsme přešli na dnešní celobarevný tisk, abychom drželi krok s dobou. Radostí pak bylo pracovat se zkušeným redakčním týmem, kde všem šlo o to, aby STOP byl v Praze na špici.

Z tohoto kvalitního týmu v redakci dosud vydržely dvě statečné ženy – Eva Černá, skutečná „duše STOPu“, která píše, upravuje a následně sestavuje na stránky převážnou většinu každého čísla, a Hana Valíková, na jejíchž bedrech už dvanáctý rok leží kompletní agenda okolo inzerce a reklamy v časopise. Také díky nim máte tento STOP před sebou.

Na vztah ke STOPu jsme se nemohli nezeptat člena redakční rady a pravidelného přispěvatele, starosty městské části Bc. Davida Vodrážky.

Pane starosto, co pro vás znamená STOP jako pro obyvatele Prahy 13?
Vzhledem k tomu, že jsem ve Stodůlkách vyrostl a jsem patriot, beru „náš“ STOP jako neodmyslitelnou součást společenského dění v městské části a jsem rád, že patří k nejhezčím v Praze. Známí a jejich děti se vždy hledají na fotkách z různých akcí a spousta lidí se vždy na nový časopis velmi těší. I pro mě je to důležitý zdroj informací, zejména o připravovaných kulturních akcích.

A co pro vás znamená jako pro starostu?
Je to samozřejmě příležitost sdělit občanům své představy o dalším rozvoji městské části, své priority a vysvětlovat, proč jsme něco řešili právě tak a ne jinak... Navíc mám zpětnou vazbu, protože do redakce přicházejí dopisy čtenářů – na některé otázky mohu odpovědět v přímé lince. Časopis také pomáhá s prezentací činnosti městské části i úřadu, seznamuje občany se všemi informacemi důležitými pro praktický život, např. se svozem odpadu, blokovým čištěním, změnami zákonů a dalšími aktualitami. Tím samozřejmě radnici hodně pomáhá.

Co byste STOPu pro další období popřál?
Přál bych si hlavně, abychom se strefili do vkusu co nejširšího okruhu čtenářů a aby občané třináctky STOP rádi četli. A samozřejmě také aby si toho všimli inzerenti a inzerovali u nás. Rád bych na tomto místě poděkoval redakci, všem, kdo se podílejí na výrobě zpravodaje i všem aktivním autorům příspěvků, díky nimž se redakci daří naplňovat každé číslo zajímavým čtením. Do dalších let jim všem a STOPu také přeji hodně úspěchů.

O d letošního ledna vychází STOP v nákladu 24 000 kusů, aby ho mohla zdarma dostat opravdu každá domácnost v Praze 13. Ale dodat ho do schránek není vždy snadné. Na úskalí roznosu jsme se zeptali pana Pavla Sirotka, který od roku 2000 distribuci STOPu pro radnici zajišťuje.

Kolik časopisů každý měsíc rozvezete?
V březnu jsme rozvezli 21 000 do panelových domů a 2 300 do rodinných domků. V Třebonicích se všechny STOPy původně dávaly do obchodu, později do hospody, dnes tam normálně rozvážíme přes 120 kusů po domech.

Jak velký tým na rozvoz máte?
Před pěti lety jsem začínal sám. Během týdne jsem musel rozvézt 17 000 STOPů. Dělal jsem to od rána do noci a po dvou měsících jsem zjistil, že se to nedá. Tak jsem začal najímat brigádníky. Dnes mám zhruba 12 lidí, polovinu tvoří stálí spolupracovníci. Pomáhá mi i moje dcera Sabina a některé její spolužačky.

Prý se někdy nemůžete dostat do bytových domů?
U domů, které patří městské části, problémy nemáme. Horší je to s družstevními domy. Klíče nemáme a mnohdy nám nikdo nechce otevřít. Naštěstí se při modernizacích domů většinou dávají schránky zvenku vedle vstupních dveří nebo alespoň jedna centrální, kam mohu STOPy odpočítat a někdo v domě je rozhodí do kaslíků.

Kolik je takových problematických domů?
Dost. Nezbývá než s těmi lidmi komunikovat, vysvětlit jim to. V řadě domů už máme kontaktní osoby, na které můžeme zazvonit a ony nám pomohou. Někdy jsou bohužel lidé na mladé brigádníky sprostí a vyhánějí je. Dokonce se mi stalo, že mě skutečně fyzicky vyhodili z domu. Někdy se musíme do domu několikrát vracet a čekat na „spřízněné duše“. Někteří lidé z rodinných domků si naopak stěžují, že dostávají jen jeden STOP na několik rodin. Dám tam klidně STOPů víc, ale musím se fakt, že tam bydlí více rodin, nějak dozvědět. Samozřejmě chceme, aby STOP dostali všichni. Pokud někdo z občanů Prahy 13 časopis nedostává a oznámí to, budu to s distributory řešit.
Na distribuci časopisu je pokaždé vymezen celý týden – rozmezí je uvedeno vždy v předchozím čísle na straně 3 vpravo dole. Teprve pokud nedostanete STOP do konce uvedeného týdne, dejte nám vědět na telefon 235 011 144 nebo na e-mail: dotazy@p13.mepnet.cz. Uvádějte ulici a číslo popisné.