Známí cestovatelé Hanzelka a Zikmund nazvali Demokratickou socialistickou republiku Srí Lanka (dříve Cejlon) Rajský ostrov. Pro turisty, kteří jim určitě dávají za pravdu, je Srí Lanka přitažlivou exotickou zemí s kouzelnými přírodními scenériemi, množstvím pozoruhodností, odlišnou kulturou a rozdílným životním stylem. I na tomto idylickém ostrově v Indickém oceánu si na konci loňského roku vybrala přírodní katastrofa svou krutou daň. O krátký rozhovor jsme požádali honorárního konzula Srí Lanky v Praze pana Josefa Pěnkavu.

Pane konzule, jaká je současná situace v postižených oblastech Srí Lanky?
V prvních dnech byl všude zmatek, ale tak je to asi všude, kde dojde k tak obrovskému neštěstí. O to víc si cením pomoci, která do těchto míst proudí z celého světa a v neposlední řadě i z České republiky a Prahy 13. Zhruba prvních pět dnů byl prvořadý úkol zachránit co nejvíce lidských životů, zajistit ošetření raněných, zdravotnický materiál, pitnou vodu ... Byla potřebná každá ruka, která mohla pomoci. Tato fáze skončila, teď musíme přemýšlet o rozvoji, jak co nejrychleji odstranit materiální škody a o tom, aby pomoc, kterou nám svět poskytuje, šla do konkrétních projektů a míst, kde je nejpotřebnější. Musíme pomoci rybářům, vyprojektovat a postavit jednoduchá obydlí, opravit střechy, zajistit potřebné léky ... Pokud vím, tak vláda ČR počítá s pomocí pří výstavbě školy a nemocnice. Rád bych řekl, že Srí Lanka je s Českou republikou spřízněna už dlouhou řadu let. Po roce 1948 tam Čechoslováci postavili mimo jiné cukrovar, sem se dovážel čaj a další produkty a suroviny. Velkou pomocí bude i obnovení cestovního ruchu, který pro Srí Lanku znamená zaměstnanost a stálý příliv finančních prostředků.

Zmínil jste cestovní ruch, který je pro Srí Lanku velmi důležitým zdrojem příjmu.
Musíme si uvědomit, že vlna tsunami zasáhla poměrně úzký pás pobřeží. Hotely jsou pojištěné a ve většině případů se dají poměrně rychle dohromady. Dnes jich je opraveno zhruba 60 %. Nejhůře dopadla přístřeší chudých lidí, kteří jsou v těchto oblastech namačkáni v jakýchsi slamech. Pro ně je cestovní ruch jediným možným zdrojem obživy. Těm musíme zajistit střechu nad hlavou. Proto je dobře, že například francouzské cestovní kanceláře prodávají zájezdy už od 15. ledna. Anglická Centrála cestovního ruchu povolila prodej zájezdů od 1. února.
Dokážete dnes alespoň zhruba odhadnout, kdy se situace na Srí Lance dostane do jakéhosi normálu?
Jsem optimista a věřím, že díky pomoci, které se nám dostává, to bude přibližně šest měsíců.
Jak to dnes v postižených oblastech vypadá s léky, počtem zdravotnického personálu a s možností poskytování lékařského ošetření?
První dny po katastrofě nebyla tato pomoc dostupná takřka vůbec. Ne pouze proto, že by nebyla fyzicky, ale hlavně jsme neměli možnost ji do potřebných míst dopravit. I to se zlepšilo.
Protože žiji v Praze 13, obrátil jsem se při shánění pomoci také na poslance Petra Bratského. Ten oslovil své parlamentní kolegy a další, kdo neváhali pomoci. Také bývalého člena zastupitelstva Prahy 13, dnes prezidenta České lékárnické komory Dr. Lubomíra Chudobu. Výsledkem společného úsilí byla dodávka potřebných léčiv v hodnotě 3 milionů korun, která byla v koordinaci se společností Člověk v tísni a Ministerstvem zahraničních věcí ČR zaslána na Srí Lanku.
Víte, skladba potřebných léků se mění. Zprvu to byly především anestetika a antibiotika, dnes musíme být připraveni i na případný výskyt nakažlivých nemocí, které by při tamních vysokých teplotách mohly propuknout. Než se všechno napraví a všude bude dostatek pitné vody atd., musíme být připraveni i na výskyt menších center epidemií.
Mezi ty, které přírodní katastrofa v jihovýchodní Asii postihla nejvíce, patří bezesporu děti. Mnohé z nich ztratily jednoho nebo oba rodiče. Jak řešíte tento problém?
Děti jsou poklad pro všechny rodiče. Na Srí Lance má člověk navíc pocit, že si mohou dělat pomalu, co chtějí. Tam nevidíte, že by je někdo okřikoval nebo trestal a nezáleží na tom, že je třeba pomalu půlnoc. Existuje tam ohromně silné rodinné pouto, takže o děti, které zůstaly bez rodičů, se naprosto automaticky starají ostatní členové rodiny. V těch nejhorších případech, kdy dětem nikdo blízký nezůstal, jsou běžné adopce.
A právě ty byly tak trochu kritizovány.
To je pravda. Tam adopce nepodléhají takovým schvalovacím procesům, na které jsme zvyklí. Láska k dítěti, touha a potřeba vytvořit mu rodinné zázemí jsou silnější než jinde zažité způsoby řešení a nekonečné formality. Víte, ta kritika pochází z částí světa, kde se neumějí vžít do tamní situace, neznají kulturu, zvyky, náboženství apod. Nelze všechno napasovat do jedné šablony. Pro opuštěné děti dnes v maximální míře platí, že „kdo rychle dává, dvakrát dává“. Myslím si, že dívat se na tento problém evropskýma očima není to pravé. Jsem přesvědčený, že se v současné vypjaté době pro děti dělá maximum. Všem lidem z Prahy 13, kteří Srí Lance pomohli a pomáhají, patří můj velký dík.