Pavel P. Ries se narodil 31. března 1952 v Plzni, absolvoval Lidovou akademii amatérského filmu, působil jako zvukař v rozhlase a učitel odborných předmětů na středních školách. Od roku 1988 se věnuje dokumentárnímu filmu profesionálně. Osobnost režiséra Pavla P. Riese je asi známá každému, kdo sleduje dění kolem známého mecenáše Josefa Hlávky. Natočil o něm pro Českou televizi životopisný profil a je také autorem první publikace o Josefu Hlávkovi v novodobé historii ČR. Tu vydal ke 160. výročí jeho narození a ke 100. výročí založení České akademie pro vědy, slovesnost a umění. Na začátku roku 2004 založil Pavel P. Ries Klub Josefa Hlávky. My jsme si s panem režisérem, který v naší městské části žije a má zde také své studio, zašli popovídat nejen o jeho práci, ale také o projektech, které jsou svým způsobem s Prahou 13 spojeny.

Cesta k mé současné profesi byla sice dlouhá, ale přímá. Začínal jsem v amatérském filmu, potom jsem pracoval ve školství, abych to upřesnil – přes 25 let jsem učil, nakonec na středním stupni. Tady jsem si začal vyrábět vzdělávací filmy a pořady. Po příchodu do Prahy v roce 1985 jsem působil v průmyslové škole, která měla perfektně vybavené televizní studio. Dá se říci, že tady můj zájem o dokument vykrystalizoval, zhruba od roku 1997 jsem na volné noze jako režisér vzdělávacích pořadů – dokumentarista. Spolupracuji se všemi televizemi, zaměřuji se především na historii, památky, osobnosti, vzdělávací projekty ...
Na který z vašich pořadů rád vzpomínáte?
Na všechny, ale je pravda, že na některé trochu víc, takže bych zmínil například dokumentární film Znovuzrození karlovarského divadla. Dva roky jsme sbírali materiály o druhé (po Národním divadle) největší rekonstrukci divadla u nás. Na filmu, který běžel několikrát v televizi, jsem spolupracoval s paní Zuzanou Polákovou, manželkou známého režiséra Jindřicha Poláka (Pan Tau, Návštěvníci, Chobotnice, Smrt stopařek, Zítra vstanu a opařím se čajem ...), o mluvené slovo se klasicky výborným způsobem postaral Marek Eben.
Ze vzdělávacích pořadů bych měl asi zmínit Dospívání a menstruace pro firmu Johnson a Johnson, k jehož realizaci jsem přizval žáky Základní školy Kuncova. Tento projekt byl určen především dívkám ze sedmých tříd. Velmi jemně a vkusně hovoří o období, kdy se z děvčete stává žena. Dnes jsou kazety s tímto pořadem na všech našich základních školách, a navíc tato kazeta překročila hranice našeho státu a získala i ocenění na mezinárodním specializovaném veletrhu SCHOLA NOVA. Paradoxem je, že v tomto případě se mi poprvé v životě vyplatilo odmítnout scénář. Vůbec se mi nelíbil, ale díky vstřícnosti zástupkyně zmíněné firmy jsme vypracovali jiný, zapojili jsme do hry animaci, všechno se zjemnilo a myslím, že výsledek byl perfektní. Musím také ocenit přístup „herců“ z Kuncovky a pana ředitele této školy. Volba na tuto základní školu vlastně padla pro jeho perfektně a netradičně vedené hodiny rodinné výchovy. Byla to vynikající spolupráce. Kdybych dostal tématicky podobnou nabídku, myslím, že bych neváhal.
Nádherná práce byla také na pořadu k 80. výročí ČTK. Byla to vlastně pozvánka na velkou výstavu Zakázané fotografie, kdy ČTK uvolnilo ze svého archivu fotografie, které byly minulým režimem zakázané.
V dohledné době budete mít možnost v televizi vidět dva projekty, které jsem dělal, a to Šalamounův chrám ve znojemské louce, což je dokument o nejstarším a největším premonstrátském klášteře na našem území. Potom jsme dělali společně s ministerstvem školství projekt Restaurování, koexistence umění a vědy, který hovoří o tom, co je a co obnáší restaurování uměleckých děl a památek. I když vím, že česká restaurátorská škola je ve světě pojmem, samotného mě překvapilo, jak je to zajímavé téma. O náročnosti tohoto oboru svědčí i to, že restaurátoři studují na AVU stejně dlouho jako lékaři, tedy šest let. To jsem vůbec nevěděl.
Na čem pracujete v současné době?
V současné době se zabývám vůbec největším projektem, a to dvacetisedmidílným seriálem o všech lázních České republiky.
Jakou očekáváte sledovanost tak rozsáhlého seriálu?
Určitě dobrou. V dnešní době, ačkoli je to s podivem, mají celovečerní filmy, byť jsou ověnčeny Oskary, tak trochu jepičí život. Při jejich současné obrovské nadprodukci jdou v kinech nebo v televizi poměrně krátkou dobu. Dokumentární filmy jsou svým obsahem stále aktuální. Není podstatné, jestli je sledujete dnes nebo za pět let. Obsah a podstata se nemění a mají stále stejnou vypovídací hodnotu. Možná, že jsou v určitých případech tak trochu jako víno. Čím starší, tím lepší. Myslím, že nemusím připomínat skvělé dokumenty, které spatřily světlo světa před řadou let. Dnes je sledujeme s velkým zájmem a někdy ani nevěříme, že tak to skutečně bylo. To, co říkám, potvrzuje i skutečnost, že dnes už jsou televizní stanice, které nic jiného než dokumenty nevysílají. A jejich sledovanost je skvělá. Je to přirozené. Diváci vždy chtěli a chtějí nejen příběhy, ale i fakta. A ta „suplují“ dokumenty, právě proto mohou vedle velkých televizí jako jsou např. HBO fungovat kanály jako Spektrum, Discovery a jiné. Vzdělávacím projektům dává dnes velký prostor i Česká televize.
Vraťme se nyní k seriálu o našich lázních.
Asi bych měl uvést úplný a správný název celého projektu. Je to „Česká republika - lázně v Evropě“. Neberte to jako malichernost, ale celý název dost napovídá o jeho obsahu i cíli. Ale k věci. Jde o autorský projekt, kterému předcházely dva dokumenty o Karlových Varech, o městě, které mám v sobě hluboko zakořeněné, protože jsem tam víc než 20 let žil. Zpracoval jsem tedy svou představu o těchto lázních a ta se líbila. Nicméně tamější reklamní firma přišla s nápadem, aby takto byla zpracována všechna západočeská lázeňská města. Souhlasil jsem a začali jsme na tomto rozšířeném projektu pracovat. Před dvěma lety jsme se obrátili na Ministerstvo pro místní rozvoj, kde došlo k dalšímu překvapení. Tomuto autorskému námětu řekli ne. Souhlasit budou jen za předpokladu, že do projektu zahrneme všechny české lázně. Musím přiznat, že při představě tak velkého rozsahu, jsem se zarazil a trochu jsem váhal, jestli se mám do něčeho tak velkého vůbec pustit. Jde totiž o 39 lázní, a to je opravdu dost. Náš cyklus sice bude mít „jen“ 27 dílů po dvaceti minutách, ale to jen díky tomu, že v některém představíme najednou dvě lázeňská města. A protože počet lázeňských zdrojů se díky obnovám zvyšuje, nevím, jestli je toto číslo opravdu konečné. Možná, že budeme muset časem nějaký díl přidat.
Tím, že jste dostali ke své práci „požehnání“ se ale pravděpodobně nevyřešily všechny pomyslné otazníky.
Částečně se vyřešily „jen“ finance. Ale to, jak všechno pojmout takovým způsobem, aby nezaujal jen první nebo druhý díl cyklu, nebylo vůbec jednoduché. Natáčení v exteriérech dokáže lázně popsat velmi příjemným a výmluvným způsobem. Určitě si nepopletete Františkovy Lázně s Karlovou Studánkou. Historie? Je u každých lázní jiná a je o čem hovořit. Ale interiéry? To už začalo být problematické, protože hrozilo, že spadneme do určitého klišé. Vany, procedury, masáže ... , což je všude v podstatě stejné. Toho jsme se báli, a dokonce nám to potvrdili i ti, které jsme oslovili (Marek Eben, Josef Abrhám a Libuše Šafránková), aby nám seriál provázeli mluveným slovem. Spásná myšlenka přišla od šéfa muzea v Karlových Varech, který už působil jako poradce v dokumentu o Karlových Varech. I já jsem věděl, že by to chtělo něčím oživit – třeba múzou pramenů. Pan ředitel navrhl, aby to bylo „něco“, čemu budou rozumět i v zahraničí, tedy postavy z mytologie. Všude kolem lázní jsou nějací permoníci, kteří ohřívají kameny, aby voda byla teplá, je tam i nějaká víla nebo duchové pramenů ... To byl obrovský impuls. V ten moment jsme měli hned několik postav a hned nás začalo napadat, že lázně nejsou řízeny jen shora ministerstvem, ale dole v podzemí je velín ... Samozřejmě, že zmíněné postavičky jsou animované. Ani to nebylo jednoduché, protože jsme museli najít výtvarníka, který by postavičky udělal podle našich představ. Nikoli pohádkové, ale mytologické. Povedlo se a začala krásná práce. Víla bude komunikovat s moderátorem a tím bude Jan Čenský. Poradce, kterým je pan doktor Dolina, dal našemu seriálu další cíl. Pokusit se trochu změnit nastavení dnešní společnosti, a to nejen u nás. Představa dnešní společnosti je, že lázně jsou pro nemocné, pro lidi starší nebo po operaci. Bohužel naprosto zmizela běžná praxe 19. století, kdy do lázní jezdily celé rodiny. A nebylo to jenom na léčení, ale i na rekreaci. Dneska si nikdo neumí představit, že by jel s rodinou místo do Chorvatska třeba do Mariánských Lázní. Ale ruku na srdce. Odpočinete si, když pojedete noc a den autem, plácnete sebou na rozpálený písek, večer půjdete do baru a tak to budete opakovat celou dovolenou? Asi moc ne. Možná, že náš seriál alespoň v někom vzbudí myšlenku zkusit to. Vyzkoušet všechno, co naše lázně nabízejí. Víte, asi jsem dneska jeden z mála, který objel všechny lázně a musím říci, že jsem ohromně překvapený, kam se dostaly. A to myslím pozitivně.
O tom bychom ale mohli hovořit celé hodiny.
Která televize tento seriál odvysílá?
Poprvé za mou dlouholetou praxi jsme si mohli vybírat. Nakonec jsme zvolili Českou televizi. Počítáme, že pokud vše dobře dopadne a podaří se TV cyklus celý zafinancovat, první díl by mohl být odvysílám v roce 2006, další díly by šly pravděpodobně jednou měsíčně, ale to ještě uvidíme.
Pilotní díl už ale spatřil světlo světa.
Nejen to. Přihlásili jsme ho do Karlových Varů na Tour Region Film, což je dnes nejen velký, ale také nejstarší festival na světě, kterého se zúčastnilo asi 106 států. Výsledek byl nad očekávání, protože piloty se většinou nehodnotí. Přesto jsme získali cenu poroty a tím postup do mezinárodní sekce.
Teď bychom mohli zmínit souvislost mezi vaším posledním mnohadílným projektem a Prahou 13.
Pilotní program jsme představili 18. listopadu v Komunitním centru a celý večer jsme nazvali Ke kořenům to bez harmonie nejde.
To už trochu napovídá.
Asi ano. Tento večer měl být nejen o představení našeho pilotního dílu, ale také o harmonii těla a duše. A o tom právě je návrat ke kořenům a pramenům a lázně tomu pomáhají. Po tom, kdy jsem se dověděl o úžasném hudebním tělese Besharmonie, kterou vede pan Libor Sládek, rozhodl jsem se, že je do tohoto seriálu zakomponuji. Jejich skvělý zpěv bude takovou metaforou na prameny, o kterých se říká, že zpívají. A zpěv Besharmonie mi připadá jako zázrak. Stejně jako léčivé prameny.