 K
95. narozeninám jí v budově radnice poblahopřáli starosta Bc. David
Vodrážka, jeho zástupce Petr Weber a také poslanec Parlamentu ČR
Ing. Petr Bratský.
Paní Hilda Čiháková se narodila v Praze na Zlíchově v rodině Uhrmannových.
Její dětství významně ovlivnil slavný písničkář Karel Hašler, který
ji dokonce přivedl až na divadelní prkna.
V osmnácti letech se provdala za doktora Stanislava Čiháka. V období
protektorátu pracovala v odboji, za což v roce 1947 převzala z rukou
generála Klapálka vojenské vyznamenání „Za zásluhy I. stupně“. Další
„poděkování“ přišlo pár měsíců nato, kdy byla zatčena, odsouzena
a na dlouhých osm let násilně odtržena od rodiny i syna Miloše.
Ke své již neúplné rodině se vrátila až v roce 1956.
V září 1994, krátce po smrti svého syna, se přestěhovala do Stodůlek.
Dodnes se pravidelně schází s „holkama“, jak říká bývalým spoluvězeňkyním
a má stále stejné životní krédo – lásku k bližnímu.
 Paní
Hildo, blíží se nejkrásnější svátky roku. Jak vzpomínáte na ty,
které jste trávila bez syna a rodiny?
V kriminále byly Vánoce takovým rozhraním, kdy jsme si říkaly, že
letos se už sice domů nedostaneme, ale příští svátky určitě budeme
slavit se svými nejbližšími. Bohužel jsme si to namlouvaly hodně
let. V mém případě osm. Jinak tyto dny byly pro většinu vězenkyň
takovým slzavým údolím. Obzvlášť pro ty, které stejně jako já měly
děti. Když mě zavřeli, bylo synovi 16 let, ale každá máma ví, že
i když je jejímu potomkovi třeba padesát, pro ni zůstává dítětem
stále. A to, že s ním nemůže být na Štědrý den u stromečku, bylo
velmi bolestné a moc jsme si všechny přály, aby už byly svátky za
námi.
Roky v kriminále byly hrozné, ale to nejbolestnější bylo, když jsem
se dívala do synova hrobu. Nic horšího máma nemůže prožít. Proti
tomuhle utrpení bylo všechno zlé, co jsem předtím prožila, úplné
nic.
 Říká
se, že v nouzi poznáš přítele.
To je pravda. Poznala jsem nejen ty, kteří při mně stáli, ale i
ty, kteří mi ukázali záda. Smutné bylo, že to byl i můj manžel.
Byli jsme fofrem rozvedeni a stejně takovým fofrem byl můj exmanžel
znovu ženatý. Pro většinu „holek“ ale byli jejich manželé oporou
i v těchto hrozných chvílích. Vím o případech, kdy znásilnění dozorci
nezůstalo bez následků. To potom bylo opravdu těžké. Ty ženy byly
hluboce věřící a fakt, že to dítě nechtějí a že si ho nenechají,
protože by jim celý život připomínalo to, jak „k němu přišly“, se
neslučoval s jejich přesvědčením. A věřte, že i tak to bylo těžké
rozhodování.
Zmínila jste dozorce. Jak se k vám chovali?
Muži bylí zlí, ale ženy byly ještě horší. Teď nemám na mysli bití
a kopance. Ony dobře věděly, co nás jako ženy, matky a manželky
nejvíc bolí. A jejich psychické týrání bylo někdy horší než to fyzické.
Prošla jsem řadou věznic a poznala jsem snad stovky dozorců. Asi
jen na dva vzpomínám s menším opovržením. Ti se k nám chovali v
rámci možností slušně, i když hrubost měli stejně jako ti ostatní
v „popisu práce“. Jeden z nich nám dokonce do cely propašoval rádio,
takže jsme chvíli mohly poslouchat Svobodnou Evropu.. Pro nás to
byl úplný svátek.
Jak je možné, že jste nikdy nezahořkla, neztratila víru?
To jsem si nemohla dovolit. Kdybych ztratila víru, ztratila bych
i sílu tomu všemu čelit. Musela jsem být silná, abych mohla držet
nad vodou i holky, kterým už docházel dech.
 Dnes
slavíte významné životní jubileum. Nejenže by vám pětadevadesát
nikdo nehádal, ale mnohý by vám mohl závidět elán, optimizmus, vitalitu
…
Víte, já vždycky říkám, že za tohle vděčím straně a vládě. Ten,
kdo někdy „prošel peklem“, bere život úplně jinak. A to, z čeho
se jiní „hroutí“, mě připadá jako banalita. Lidé si dnes neumí vážit
toho, že jsou svobodní, že mají střechu nad hlavou, mají zdravé
děti, mohou být se svými blízkými … Neustále se za něčím pachtí
a všechno se snaží vyjádřit v penězích. O tom ale život není a neměly
by být o tom ani Vánoce. Ani ten nejdražší dárek nenahradí pohodu
a lásku. To jsou hodnoty, pro které stojí za to žít.
|