Vynikající a populární česká herečka, držitelka Českého lva, ceny ankety TýTý, žena, kterou veřejnost zvolila herečkou s nejerotičtějším hlasem, skvělá moderátorka, maminka pěti dětí … To všechno je Veronika Žilková (1961), kterou mimo jiné známe z televizních seriálů My všichni školou povinní, Přítelkyně z domu smutku, Druhý dech, To jsem z toho jelen nebo Šípková Růženka, řady filmů, např. Zapomenuté světlo, Když rozvod, tak rozvod …, ale také z pohádek a dalších pořadů.

Veroniko, vystudovala jste DAMU.
Chtěla jste vždy být herečkou nebo se ve vašich dětských představách objevovala i méně atraktivní povolání?

Dnes patříte mezi nejoblíbenější a také nejobsazovanější herečky. K tomu jste ale také matka pěti dětí. Jak vypadá váš běžný den?
Teď poměrně strašně. Když jsou děti zdravé, tak je to pohoda, ale nyní jsou všichni nemocní, a k tomu ještě každý jinak. My snad máme doma soustředěné bacily z celé Prahy.

Jak relaxujete?
Třeba zrovna v tuto chvíli, když si povídáme.

Blíží se nejhezčí svátky roku. Jak s odstupem času vzpomínáte na své dětské Vánoce?
No, u nás ty Vánoce byly hodně o stresu. Tatínek si totiž přál těžko splnitelné dary. Třeba abych bezchybně zahrála u stromečku 2. větu z Mozartovy Sonatiny nazpaměť. Já si při paměti těchto traumat přeji od dětí rtěnku jakékoli barvy.

Dnes jsou tyto svátky mnohdy spíše o množství drahých dárků než o pohodě, klidu a rodinném štěstíčku.
Já teda dětem dárky dávám a ke vzteku dědečka jich je hodně. Ale jinak je u nás celý advent pohoda. Neuklízím, nepeču a dárky mám zabalené už od listopadu.

Neříkejte, že u vás nevoní vánoční cukroví …
Voní. Pečou dcery a já je hlasitě obdivuji.

Většina rodičů má představu, že děti musejí dosáhnout všeho, co se jim nepodařilo. Jak vidíte budoucí život vašich dětí?
Je to moje noční můra.

Volného času máte jako šafránu, a přesto jeho část věnujete zdravotně postiženým.
Tatínek mě vedl k myšlence pospolitosti lidstva a já přesně takhle vedu dnes své děti. Věřím na kruh dobra. Když se bude dobro posílat dokola, možná se k vám i vrátí…

Domníváte se, že určité bariéry mezi lidmi s postižením a bez se konečně prolomily?
V tomto směru jsme urazili kus cesty, ale pořád kus zbývá.
Většina zdravých lidí se pořád chová k lidem s postižením – fuj, to je taky hnusný slovo – jako k marťanům. Když někdo nemá nohu, tak s ním ještě nemusíme mluvit pomalu, se slzou v oku a v černých šatech. Každý beznohý určitě touží, abyste jeho chybějící končetinu vychovaně přešli a bavili se s ním zcela normálně – třeba o počasí.
Jakých lidských vlastností si vážíte a naopak?
Odvahy říci svůj názor, a to i s rizikem ztráty vlastní oblíbenosti.

Při natáčení pořadů – např. TELE TELE – se báječně bavíte, jaký druh humoru máte ráda?
Kluci v TELE jsou úžasní, ale musím říci, že moje děti jsou ještě vtipnější. Takže nejraději mám humor u nás v kuchyni.

Existuje filmová nebo divadelní role, kterou byste si chtěla zahrát?
Možná, že vám budu připadat povrchní, ale chtěla bych roli za hodně peněz. Jsem z každodenního náročného natáčení, z večerních představení v divadle a z puberty a kašlíků svých dětí poměrně znavená. Kdybych vydělala hodně peněz, mohla bych třeba jeden rok jen pečovat o zahradu a konečně uklidit botníky a skříně … Ale to je utopie.

Co v současnosti připravujete?
TELE, TELE, TELE.

Když byste potkala kouzelného dědečka, který by vám splnil tři přání, jaká by to byla?
Aby děti byly velké, zdravé, šťastné a já se toho dožila. Ale to jsou vlastně čtyři přání, tak to by ten děda musel přijít dvakrát.
Do dalšího roku třetího tisíciletí přeji všem čtenářům STOPu, aby si dávali do nového roku jen taková předsevzetí, která jim přinesou radost. Takže žádné angličtiny a hubnutí, ale pohodu!