Nevím jak vy, ale myslím, že to máte podobné, velká část našeho života je čekání; ve frontě v obchodě, na úřadě, v zácpě na dálnici, na zelenou u semaforu, na metro či autobus, na návštěvu, na telefon, e-mail nebo SMS od přátel atd... Očekávání je nezbytnou součástí lidského života - kdo nic nečeká, ten nemá motivaci k životu. Ale čekání není důvodem k nečinnosti, k ne-žití. Čekání patří k životu člověka. Čekat se dá nejrůznějšími způsoby na různé věci. S netrpělivostí, s nedůvěrou, strachem, anebo s láskou, radostí, nadějí a věrností. Doba očekávání je šancí připravit se podobně jako se rodina připravuje na příchod dítěte. Po čekání přichází setkání a důležité je, jak se člověk na takové setkání připraví, zda něco očekává, zda má co poskytnout a čím posloužit. Můžeme říci: jaké čekání - takové setkání.
Čekat znamená vyhlížet, mít naději, čekání nese v sobě jisté napětí, „kdy to přijde”. Jsou očekávání dobra i něčeho nepříjemného, ale všechna v sobě nesou pečeť - připrav se, člověče. Před dvěma tisíci lety se ve starověké Palestině završilo jedno dobré očekávání, naplnila se řada biblických proroctví o příchodu Mesiáše, naplnila se naděje. Slavení adventu je každoroční zpřítomnění toho dávného očekávání, které předcházelo příchodu Ježíše Krista. Jeho příchod zcela proměnil dějiny, dokonce jsme podle něj začali nově počítat čas.
Adventní doba je čekáním na Ježíše. Na Pána, který přichází do našeho života teď, jako kdykoliv v minulosti. Advent není hrou na to, jako že se „Ježíšek” ještě nenarodil, a tak už se „děsně” těšíme a připravujeme na Vánoce, kdy se narodí a kdy k nám konečně jako přijde. Každoroční advent aktualizuje očekávání příchodu Ježíše již narozeného, který chce ale znovu promluvit k lidskému srdci.
Blížíme se k Vánocům nebo - což je asi bohužel výstižnější - štveme se k nim nebo se k nim necháváme hnát, zaměstnáni něčím jiným. Zdá se mi, že se advent pro mnohé proměnil v džungli a člověk v jeho zajetí ve štvanou zvěř, pronásledovanou reklamou, aby si rychle koupil něco pro sebe či své blízké, protože bez toho ani on ani jeho blízcí nebudou šťastni. Místo chvíle tichého napětí čekání na něco dobrého, místo chvíle probouzení lásky, najednou jen náhražka, po které zůstane jen jistá pachuť a povzdech - a je to za námi. Hodnota všech darů, kterými budeme chtít obdařit své blízké nebude v tom, kolik jich bude, v tom, kolik stály, ale v tom, kolik jsme ty druhé milovali.
Přál bych nám všem, aby se nám podařilo z této štvanice vyklouznout a najít si čas na Boha, na sebe, na reflexi svého života, na svoji rodinu, na svoje přátele a probudit smysl pro opravdovou nezištnou lásku, která se nedá změřit hmotným darem, ale vztahem.