|
Pane Erbene, olympijské hry jsou bezesporu největší událostí a nejvyšší metou pro sportovce. Jak je to s fotografy?
Řekl bych, že je to stejné. Nádherné, ale fyzicky nesmírně náročné. Na olympiádu se nepřipravuje jenom sportovec, ale i fotograf. Jednotlivá sportoviště jsou od sebe mnohdy vzdálena desítky kilometrů, a když jich musím denně stihnout několik, je to náročné. Vybavení, které mám stále s sebou, váží okolo třiceti kilogramů, ráno vstávám v půl šesté, celý den jsem „v poklusu“ a do postele se dostanu po půlnoci. Dodnes vzpomínám na svou první olympiádu v Atlantě, kdy jsem fyzickou přípravu podcenil – měl jsem toho plné zuby.
Jak vaši práci ovlivnila atmosféra her?
Víte, ten adrenalin cítíte už, když vystupujete z letadla. Je pravda, že jsem odjížděl s určitou představou, co chci fotit. Skutečnost pak byla trochu jiná, protože veškeré dění, sportovní výkony, prohry, smutek, všechny emoce vás strhnou a nepřemýšlíte o tom, jestli fotíte dvě hodiny nebo deset. Zkrátka tím vším žijete. A stejně tak, jako atmosféra a již zmíněný adrenalin dokáží „vybičovat“ ke skvělým výkonům sportovce, provedou to samé se mnou. Odpočinu si, až když je u konce závěrečný ceremoniál.
Nezdá se vám atrium radnice pro pořádání výstav trochu nezvyklým místem?
Mám-li být upřímný, vystavuji raději v takovémto prostoru. Fotografie je médium pro lidi, takže počet těch, kteří mají možnost mé práce vidět, by měl být co největší. Je pravda, že sem lidé přicházejí za jiným účelem, ale to vůbec nebrání tomu, aby si při vyřizování svých záležitostí prohlédli něco jiného než „formuláře“.
Pane Jirásku, vy se zabýváte olympiádou daleko dřív, než vypukne. Dnešní výstava je pro vás možná příjemným ohlédnutím za událostmi, které pro vás znamenaly velký „maratón“.
Máte pravdu. Dnes už je to bez adrenalinu, i když při pohledu na ty krásné fotografie určité vzrušení cítím, protože zachycené momenty z olympiády si stále dokážu živě vybavit. Je to už ale samozřejmě trochu jiné, než tomu bylo v Atlantě. Tam jsem všechno se sportovci ohromně prožíval. Chvíle vítězství, úspěchu, ale především zklamání. Do toho se pokaždé nejvíc vžívám, když si představím, co všechno pro dobrý výsledek ten sportovec udělal, co všechno obětoval a potom to nevyjde. Ke sportu ale patří i to, aby člověk uměl prohru přijmout a možná se z ní i poučit. Ostatně, je to i dobrá škola pro život. Fotografie se mi opravdu moc líbí a jsem rád že je u nás sportovní fotografie na tak vysoké úrovni.
V Aténách jsme měli nejedno želízko v ohni, ale sportovní štěstěna se k nám trochu obrátila zády. Mnohý fanoušek pak neúspěch bral méně sportovně než sportovec sám.
Vím, že našim sportovcům všichni drželi palce. Měli bychom se ale naučit objektivně ocenit výkon a úspěch soupeřů. Možná, že jednou soutěž států a národů ustoupí malinko do pozadí a zmizí tak mnohdy až nezdravé emoce. Pak teprve vynikne ta skutečná krása sportu.
 Pane poslanče, vy máte ke sportu hodně blízko. Co říkáte právě zahájené výstavě?
Fotografie zachycují to, co sportovci prožívají ve chvílích, které jsou pro většinu z nich nejdůležitější v životě. Olympiáda je výjimečná tím, že je jednou za čtyři roky a žádný z nich neví, jestli se zúčastní té další. Proto jsou pro každého z nich cílem nejen medaile, ale i samotná reprezentace své vlasti. A my ostatní? Pro nás by měl být sport nedílnou součástí běžného života.
|
