V motolském výcvikovém areálu Helppes se v sobotu 18. září slavilo. U příležitosti prvního výročí otevření centra pro speciální výcvik psích pomocníků pro tělesně a zdravotně handicapované se zde konal Den otevřených dveří, a navíc také akce s názvem Superden v Helppes spojená s představením a předáním některých letos vycvičených psů novým handicapovaným majitelům.

Se svými novými páníčky se po slavnostním předání rozjelo do všech koutů republiky celkem 14 pejsků. Jeden z nich, signální pes pro neslyšící Šemík, „přeskočí“ až na Floridu. Každý pejsek dostal svého patrona z řad známých osobností, mezi kterými byli například paní Dagmar Havlová, Marta Kubišová, Marcela Holanová, Mgr. Hana Halová, ing. Zdeněk Škromach, PhDr. Petr Fejk, Václav Vydra (i se svým koněm), Jan Potměšil, Karel Kahovec a řada dalších. Některé z nich jsme požádali o krátký rozhovor.

Paní Havlová, za malou chvíli předáte sedmileté Mirce z České Lípy rotweilera Bodyho. Sama máte dva pejsky, myslíte, že dítě může být dobrým páníčkem?
Teď odpovím v obecné rovině a budu tak trochu apelovat na rodiče. Docela dobře chápu, že dítě chce mít doma čtyřnohého kamaráda. Je ale především na rodičích, aby posoudili, co ze splnění dětského přání vyplyne. Mnohdy to bohužel končí dalším přírůstkem do útulku a v horším případě pejskem uvázaným někde u stromu nebo vyhozeným z auta. V současné době se vzedmula vlna protivenství proti pejskům a z vlastní zkušenosti vím, že někteří lidé mají ze psů až panický strach. Psi, stejně jako lidé, mohou být hodní i zlí. Rozdíl je ale v tom, že oni se dají vycvičit. A potkáte-li nevychovaného psa, je zbytečné se na něj zlobit, protože vinu nese jeho pán. Dnes je to ale o něčem jiném. Malá Mirka si odvede domů vycvičeného pejska, který bude jejím pomocníkem i kamarádem a já pevně věřím, že jejich vztah bude přínosem pro oba.

Vodící i asistenční psi jsou pro lidi s postižením nenahraditelnými pomocníky. Přesto se mezi nimi dělá rozdíl. U jedněch jsou náklady na výcvik hrazeny, u druhých ne.
Pokud vím, tak neziskové organizace včetně naší Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, přispívají. V našem případě je to z konta Fond porozumění, což je v podstatě sociální program. Přispíváme sociálně slabým rodinám, na polohovací lůžka, na útulky, na naslouchadla …a v neposlední řadě také na asistenční pejsky. Proto také děkuji za pozvání na dnešní akci. Je příjemné a pro naši další práci i důležité vidět, že vynaložené prostředky našly správné adresáty. Je to velké povzbuzení.

Pane Potměšile, vy máte pejsky dva. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Skvělé, skvělé, skvělé. Mám dvě labradorky – Děvče, té už je 14 let a její sedmiletou dceru Trnku. Jsem šťastný, že jsem si nechal alespoň jedno štěňátko z druhého vrhu. Jsou parta, a i když nejsem momentálně doma, není jim smutno. Je radost se na ně podívat.

Dnešek změní život nejen novým majitelům, ale i pejskům.
Určitě, a ne málo. Oběma nastane jiný režim. Budou se více poznávat, sbližovat a vzájemně si dávat hodně lásky. Bez ní asi nemůže žádná bytost žít. A když máte takového přítele, takové srdíčko, jako je asistenční nebo vodící pejsek, nikdy nejste sám.

Karel Kahovec byl ve středisku Helppes už mnohokrát.
Díky své nové partnerce jsem tady opravdu poměrně často, takže jsem už měl možnost nahlédnout i „pod pokličku“. To, co tady pro postižené dělají, je tak užitečná a záslužná práce, jako málokterá. O to víc mě mrzí, že pomoc od státu je opravdu minimální. Vím, že vedoucí výcviku Zuzana Daušová chodí po různých sponzorech a dalo by se říci, že „žebrá“ o příspěvky.
A přitom všechno, co se tady dělá, je pro ty, kteří to potřebují nejvíc.

Není tady, když odcházejí vycvičení psi, trochu smutno?
Je to, jako když odejde člen rodiny. Každý cvičitel ale ví, že ten den přijde a že po roce, roce a půl, ten pejsek musí pryč. Samozřejmě tu lítost je, ale ti psi mají jiné poslání, a tak se to také musí brát.

Radní hl. m. Prahy Mgr. Hana Halová předala paní Janě z Železného Brodu vodícího psa Bertu.
Přiznám se, že jsem měla úplně nádherné pocity, protože asistenční pes pro zdravotně handicapované je ten nejlepší přítel, kterého každý klient může dostat.

Myslíte si, že se dělá pro takováto výcviková střediska dost? Nemohl by stát častěji podat pomocnou ruku, protože někdy si provozovatelé takovýchto zařízení připadají trošku jako žebráci a nebýt sponzorů, tak by asi takovouto záslužnou činnost vykonávat nemohli?
Myslím si, že pomoci zdravotně postiženým nebude nikdy dost, že by se určitě společnost měla zamyslet a více jim otevřít prostor. V posledních letech došlo k určitému zlepšení, ale mnohé se ještě musí změnit. A právě na asistenční psy by bylo potřeba sehnat více finančních prostředků. Zatím pouze vodící psi jsou uznáni jako kompenzační pomůcka a tudíž plně hrazeni sociálními odbory, ale všichni další asistenční psi pro ostatní druhy postižení nejsou bohužel hrazeni vůbec.

Když byste měla tu moc, znala byste cestu „kudy a jak“?
Nedávno jsem byla svědkem takové docela zajímavé příhody, kdy jedno dítě na vozíku dostalo asistenčního psa a spolužáci mu záviděli, že s ním může chodit do školy. A byl to právě pes, který pomohl prolomit ty poslední bariéry a vlastně se stal určitým komunikačním prostředkem mezi dětmi.
Chtělo by to tedy zavést nějaký příspěvek, na který by byl ze zákona nárok. Nebylo by to jednoduché, ale musíme udělat maximum, abychom postiženým občanům pomohli i tímto způsobem.

Martu Kubišovou všichni známe nejen jako zpěvačku, ale také jako velkou ochránkyni a milovnici zvířat. Pan Petr ze Semil od ní převzal vodícího psa Doraga.
Já mám možnost dění ve středisku sledovat průběžně celý rok, protože tady nedaleko bydlím. Vím, že to tady klape a že je to tady bezvadný.
Nerada bych, aby se jakýkoli pes musel považovat za luxus, protože myslím, že je to naprosto přirozené, že v této přetechnizované době si člověk chce vyjít s pejskem na procházku, chce, aby ho doma čekala kočička a že to je alespoň nepatrný dotek přírody, který si člověk chce zachovat v tomhle bláznivém světě. A když jde o psy určené postiženým …
Představte si, že dokáží svému pánovi otevřít dveře, podají mu spadlé brýle, zvonící mobil, přinesou tužku, papír atd. Myslím si, že to je úžasná pomoc a těm, kterým je určená, by měla být i dostupná.

Paní Holanová, jak hodnotíte aktivity, které jsou určeny především našim postiženým spoluobčanům?
Na tuto otázku by se dalo odpovědět jenom jedním slovem – kladně. A v souvislostí s dnešní akcí? Tu vidím jako úžasnou věc a obrovskou pomoc lidem, kteří to opravdu potřebují. Já sama miluji psy a mnohokrát v životě jsem se přesvědčila, že pes může být daleko lepší než člověk. Vždycky vás vítá, dá vám najevo lásku a nikdy vás nezradí. A když navíc dokáže být pomocníkem, tak to nemá chybu. Vím, že výcvik těchto psů je složitý a nákladný, ale pro ty, kteří je dostanou, to musí být veliká radost. Mají skutečného přítele a navíc každodenního pomocníka. Kéž by takových aktivit bylo víc. A to, že se neustále dělá rozdíl mezi psy vodícími a asistenčními, mi připadá nefér. Možná, že kdyby někdo z lidí, kteří to mohou ovlivnit, byl sám handicapován, tak by se to změnilo. Je to smutné, ale je to můj názor.

Závěr patří předsedkyni a vedoucí výcviku Zuzaně Daušové.
Za dobu trvání našeho střediska jsme vycvičili a předali téměř 80 psů. To znamená, že stejnému počtu postižených jsme usnadnili a zpříjemnili život. Odvedli jsme kus poctivé práce, ale ještě větší nás čeká. Děkuji všem, kteří nám pomohli a předem i těm, kteří v budoucnu pomohou.