Můžu dělat jenom to, co cítím

Vynikající kytarista, zakladatel a frontman pražské rockové skupiny Dux, autor hudby a textů, ale hlavně člověk, který našel v rockové muzice naplnění a klade ji před peníze, úspěch a mediální slávu. To je Martin Koubek.

Obdivuje Jiřího Suchého, Jiřího Grossmanna a Voskovce s Werichem. Od roku 1993 bydlí na Velké Ohradě. Manželka Jitka pracuje ve zdravotnictví, jedenáctiletý syn Martin je nadšený fanda skupiny Deep Purple a má sklony k herectví. Skupinu Dux jste mohli slyšet na letošním Koncertu pro park. Známá je mimo jiné také svými vystoupeními v rámci českých turné světoznámých skupin Deep Purple nebo Jethro Tull. Více o skupině na adrese www.dux- mk.cz.

Hrajete vlastně odmalička. Měl jste nebo máte nějaké hudební vzory?
Těch bylo a je spousta. Hlavně z éry kvalitní muziky – Beatles, Rolling Stones, pak Cream, Jimi Hendrix, Johnny Winter. Pak přišli Deep Purple, Led Zeppelin, Jethro Tull, Santana – co kapela to styl. A já jsem zjistil, že chci hudbě věnovat maximum. Samozřejmě nešlo utéct ze školy a jenom hrát. Ale ve třinácti jsem byl v první kapele.

Později jste hrál se spoustou hudebníků...
Tak třeba Pražský výběr Michaela Kocába, to byla výborná zkušenost. Pak jsem dělal různé studiové věci, krátce jsem hrál se skupinou Blue Effect. Velice zajímavá byla spolupráce s Framus Five Michala Prokopa. On a Radim Hladík, to jsou osobnosti, kterých si dodnes velmi vážím.

Tehdy asi nebylo jednoduché dělat rockovou hudbu…
Za normalizace to bylo dost těžké, kapely se zakazovaly, předělávaly se jména, repertoár, bylo to tažení proti bigbítu. Jeden čas jsem jezdil se swingovým orchestrem, kde zpívali Karel Hála, Milan Chladil a Yvetta Simonová. Hráli tam často i špičkoví jazzmani, ale hlavním ideálem byly prachy. Odešel jsem po roce, s jasnou vizí vlastní skupiny. Nešlo mi o to stát se hvězdou, ale dělat rockovou muziku podle svého cítění. V roce 1985 jsem založil kapelu Dux.

Myslíte, že rocková hudba přežije, nebo je to jen generační záležitost?
Určitě to není generační záležitost. Pokud chcete být tvůrčí, měl byste hrát to, co je vám vlastní. Rock přežije, stejně jako přežila hudba Wolfganga Amadea Mozarta. Mění se interpretace, vyvíjí se kvalita zvukových záznamů, ale podstata nezanikne. Myslím, že rock je nejautentičtější výpovědí o momentálním stavu duše. Dobrá muzika nepodléhá změnám vkusu, protože v každé době někoho osloví.

Jak hodnotíte současnou českou hudební scénu?
Ze zásady nehodnotím. Sám jsem kdysi dělal novinařinu a nikdy jsem nechtěl dělat recenze. Psát o někom, že je špatnej nebo dobrej… Záleží na tom, co se komu líbí. Buď mě to chytne nebo ne. Poslouchám hudbu jako vnímavý spotřebitel. Mám rád kromě kvalitního angloamerického rocku i vážnou hudbu nebo jazz, když mě to pocitově zasáhne.

A co rádio? Vydali jste sedm cédéček, ale v rádiu jsem vás neslyšel…
Rádio moc neposlouchám, drtivá většina stanic vysílá stejnou spotřební hudbu. Nedávno někdo prohlásil, že média dnes vyrábějí obchodní artikl, už nehledají skutečné talenty. Přijdete s ukázkou do rádia a řeknou vám – tohle není ve formátu, to dneska neletí. Pokud se netrefíte do současného „formátu“ a nejedete nějaký komerční, rychle výdělečný směr, máte smůlu. Jenže hrát něco proto, aby se to snadno a rychle prodalo, bez ohledu na kvalitu, to je špatný přístup. Člověk by neměl mít jako nejvyšší metu okázalé chřestění majetkem. Můžu dělat jedině to, co cítím. Rocková muzika musí být opravdová, přesvědčivá, jinak ztrácí smysl. To, co mělo takového ducha, to zůstalo. I dnes oceníte pravost bluesmanů ze 30. let. A naprostým fenoménem nadčasovosti jsou Beatles.

Dneska jsou v módě rychle vytvořené hvězdy…
Jako mladík jsem si mohl myslet, že budu hned hrát třeba jako Ritchie Blackmore, jezdit v Porsche a honit holky. Jenže dělat dobrou hudbu hlavně znamená sedět doma na zadku a cvičit a cvičit… Ano, někomu se vytvoří umělá kampaň a pak o něm píšou, že je kupříkladu rocková hvězda. Dav se nechá řídit a vnutit si kulturu, kterou média označí za oblíbenou. Záleží ale na každém člověku, jestli si chce najít něco kvalitního. Doba přeje tomu, aby člověk mohl kulturně žít. Jsou ohromné možnosti – cédéčka, internet, ne jako tehdy za bolševika, kdy dělat rock bylo pomalu v rozporu se zákonem…

Rocková hudba obsahuje často určitý protest. Nebylo pro vás za minulého režimu více inspirace?
To vůbec ne. Vždycky je o čem zpívat. Neskládám melodie proto, že mě nějaký politik naštval. Baví mě hrát a když přijde nápad, chci ho uvést do života. Dá se psát o sousedských vztazích i jaderných konfliktech – jen vztah mezi mužem a ženou – to je nevyčerpatelná pokladnice témat už od dob Shakespeara…

Z médií to vypadá, že hlavní rockovou inspirací je alkohol...
Hrozně mi vadí, když se dává rovnítko mezi rock a alkohol, drogy a promiskuitu. Nesnáším opilce, drogy by se dle mého názoru měly používat jen v medicíně a promiskuita mi zavání tupostí. Mám ideál především naplnění duchovního vztahu. A ty lidské věci k tomu patří a úzce s tím souvisí. Když se z nich stane houska na krámě, ztrácí atraktivitu a přestanou člověka naplňovat. Je pravda, že řada muzikantů na drogy a alkohol dojela a s tím šel často do háje i jejich tvůrčí a hráčský potenciál.

Co je vaší inspirací?
Inspiraci a sílu pro to, co dělám, čerpám velkou většinou z osobních vztahů a z vnitřního života. Velmi mi v tom pomáhá také moje manželka, dobrá duše, která mě hodně podporuje. Mám vždycky radost, když vidím, že naše hudba někoho takříkajíc zasáhla. To je to, co pro mě při této práci má opravdu cenu.