Na přelomu února a března přijal poslanec Parlamentu ČR a radní Prahy 13 Petr Bratský výzvu humanitární organizace Člověk v tísni a spolu se svými švédskými a slovenskými kolegy poslanci navštívil Kubu.

Co bylo cílem vaší společné cesty?

Především podpořit demokratickou a nenásilnou opozici tvrdě stíhanou současným kubánským režimem, předat pomoc rodinám vězněných disidentů a navštívit jednoho z předních představitelů současné kubánské opozice Oswalda Payu Sardiňase, který je iniciátorem projektu Varela.

O čem jste s ním hovořili?
O situaci opozice na Kubě. Samozřejmě také o tom, co by Kubánce v případě dosažení určitých pozitivních změn čekalo. Bude nutné zcela změnit politicko hospodářský systém země, obnovit po léta chátrající infrastrukturu země, vrátit věhlas zdejšímu zemědělství, odstranit přídělový systém potravin a jeho příčiny...

V čem spočívá opoziční projekt Varela?

Organizátoři projektu nechtějí nic jiného, než aby kubánský režim dodržoval vlastní zákony. Proto nenásilnou formou petice, která je v souladu s kubánskou ústavou, upozorňuje na nutnost demokratických změn. Žádá například právo shromažďování, možnost svobodného zakládání společenských i soukromých obchodních společností, propuštění politických vězňů a především vypsání svobodných voleb podle skutečně demokratického klíče na všech úrovních (obec, provincie, stát). Podle kubánských zákonů je třeba 10 000 podpisů pro to, aby bylo vypsáno referendum. Opozice před rokem předala do parlamentu více než 11 000 podpisů i přesto, že při různých domovních prohlídkách byla řada listin, odhadem s dalšími sedmi až osmi tisíci podpisů, zabavena. Nyní je odevzdáno dokonce už 25 000 podpisů a číslo neustále roste. Přes skutečnost, že právě před rokem bylo uvězněno 75 lidí (absurdní tresty od 13 do 28 let) jen za to, že měli jiný názor než vládnoucí režim a nebáli se jej vyslovit. Jedním z nich byl také Omar Ruiz Hernandez, nezávislý novinář (ve vězení na 18 let), jehož osud mě svým způsobem na Kubu přivedl. Při demonstraci před kubánským velvyslanectvím loni na podzim jsem držel nad hlavou náhodně vybraný portrét s jeho jménem. Později jsem přemýšlel, jak pomoci. Tehdy mě nenapadlo, že se s jeho rodinou nakonec setkám osobně.

Jak tuto situaci snášejí ženy?

Celou cestu jsem podnikl s manželkou a synem, protože jsme chtěli rodinám politických vězňů ukázat, že se o jejich osudy zajímají celé rodiny. Byl to velice důležitý moment, který se setkal se vřelou odezvou všech, které jsme navštívili. Bylo vidět, že mezi ženami přeskočila určitá jiskra sounáležitosti. My muži asi nikdy úplně nepochopíme, co cítí žena – matka, která zůstane na všechno sama, a navíc s vědomím, v jakých podmínkách její manžel trpí. Ve věznicích jsou „vězni svědomí“ umístěni společně s vrahy a recidivisty, s bídnou stravou, nedostatečnou lékařskou péčí. Návštěvy, které jsou povolené jednou za čtvrt roku, se pro rodiny stávají téměř nemožné kvůli nefunkční veřejné dopravě. Odsouzení jsou úmyslně deportováni do věznic až 500 kilometrů od bydliště.

Někteří lidé by si teď mohli položit otázku, jestli není dost práce a problému k řešení u nás doma?

To bezesporu je. Ale zvláště my, kdo máme vlastní trpkou zkušenost s totalitním režimem, bychom neměli zavírat oči před tím, co se děje jinde. Vzpomeňme, co pro nás v té době znamenal zájem a pomoc demokratických zemí. Lidé v mnoha státech trpí stejně nebo daleko více, než jsme trpěli my. Měli bychom umět otevřít svá srdce hlasům volajícím SOS.

Kuba je nádherná země, skutečná perla Karibiku, ale aby se tam všem dobře a konečně i svobodně žilo, čeká ji ještě dlouhá cesta.