Pane
Soukupe, co vy a kytara?
Kytarou jsem se živil nějakých 20 let. Základem byla konzervatoř
a tehdejší jazzový muzikant Karel Velebný. Přes všechny možné taneční
kapely, kde jsem hrál střídavě na trubku, klávesy, kytaru mě později
přinutili i zpívat. V roce 1988 mě začala bavit country a té
jsem zůstal věrný až do roku 2000. Měl jsem tu čest zazpívat si
i zahrát s legendou Michalem Tučným, Naďou Urbánkovou, Country beatem
Jirky Brabce atd. Poslední působení bylo v kapele Taxmeni Jardy
Čvančary.
Jak se z hudebníka stane učitel?
Mezi hudebníky se říká: Kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten učí. Ale
teď vážně. Bylo to úplně náhodou. V době, když jsem dělal ředitele
Kulturního centra na Novodvorské, nepřišel jednomu žáčkovi učitel
kytary. A protože mi bylo toho prcka líto, zkusili jsme to spolu.
S hrůzou jsem zjistil, že ten klučina vlastně vůbec neví, o čem
hra na kytaru je. Začal jsem ho učit a dopadlo to tak, že ve finále
jsem měl v sále najednou 60 dětí. Když jsem nechal ředitelování
a přesídlil na třináctku, přinesl jsem si s sebou zkušenosti i přesvědčení,
že tento „hromadný“ způsob výuky funguje. Kytarová škola má dnes
3 třídy dospělánků, zhruba 60 dětí, které chodí pravidelně a asi
30 těch, které chodí podle možností a chuti. Hrajeme na baskytaru,
sólové elektrické kytary, klávesy a začínáme se zpěvem, protože
ten ke kytaře patří. Víte, my jsme naprosto atypická škola. U nás
se musí napovídat, musí se opisovat, zkrátka to máme tak trochu
postavené na hlavu, ale daří se nám. O tom, že to děti opravdu baví,
svědčí i to, že každoročně společně jezdíme na Prázdninové soustředění
s kytarou. Přestože kromě hraní zvládneme ještě spoustu jiných aktivit,
je zvýšená intenzita výuky znát.
Co dnes motivuje děti, že si z tak velkého počtu hudebních
nástrojů vyberou kytaru? Je to módní trend nebo přicházejí s cílem
opravdu něco dokázat?
Dnes jsme muzikou obklopeni naprosto všude a je spousta těch, kteří
by chtěli k muzice, jak se říká, alespoň „přičichnout“. Kytara je
fenomén, který u nás vešel do povědomí lidí v minulém století.
Předtím to byly housle a klavír. Nás, kteří se narodili po roce
1950, už zastihla doba rocku, Elvise Presleyho, The Beatles... a
to už bylo o kytarách a klasické nástroje trochu ustoupily do pozadí.
Navíc díky ní získala muzika spoustu nových možností. Abychom se
k nim ale dostali, potřebujeme základy toho cizího jazyka, kterému
se říká hudba. A stejně tak, jako je tomu při učení například angličtiny,
někdo se naučí jenom základy, jiný pokračuje a výsledek je, že ji
ovládá perfektně. Mým krédem je naučit své žáky přečíst si písničku
ze zpěvníku. Jedoduchá věta, za kterou je obrovské množství práce
a času. Aby děti věděly, co je ve zpěvníku napsané, musejí ten cizí
jazyk zvládnout, umět přečíst rytmus, harmonii i melodii. Teprve
potom dokáží teorii správně přenést do praxe, v našem případě do
strun. A proč děti tak často volí kytaru? Asi proto, že chtějí-li
hrát sobě a druhým jen pro radost, je kytara ideální. Ostatně, umíte
si představit, že byste k táboráku stěhovala klavír? Ale i ti, kteří
chtějí víc, mají dnes řadu možností. Pro kytaru se dnes píše pomalu
ve všech hudebních žánrech.
Jakou roli hraje talent?
Obrovskou. Mám spoustu kamarádů z branže, kteří sice hrají dobře,
celý život poctivě cvičí, ale protože toho talentu není tak moc,
dosáhnou svůj strop a dál se nedostanou. Opakem jsou ti, kteří si
vezmou kytaru do ruky a „hraje to samo“. V tom je příroda trochu
nespravedlivá, ale je to vlastně dobře. Nemůžeme být všichni nejlepší.
Ale musím podotknout, že talent je jen potřebný základ. Musí k němu
ještě být snaha učit se, píle, trpělivost. Když ale někdo talent
má a nevyužije ho, může si pak jen stoupnout před zrcadlo a říci
si, že je pěkný...
Znamená to, že když k vám přijde dítě bez
talentu, nemá šanci?
Rozhodně ne. Od začátku ale musíme jednat na rovinu. Praxe mě naučila,
že děti vezmou spíš to, že sice nemají velký talent, ale přesto
se za určitých podmínek mohou naučit slušně hrát, než když bych
jim mazal med kolem pusy. To by bylo špatné. Stejně jako neexistují
ošklivé ženy, neexistuje ani člověk, který by neměl hudební talent.
Jen jeho množství je jiné. Lidí, kteří mají absolutní hudební sluch,
je totiž stejně málo, jako těch s absolutním hudebním hluchem.
Obě skupiny jsou určité výjimky. I mezi hvězdami popu najdete ty,
kterým to šlo samo a jiné, kteří museli vynaložit obrovské úsilí,
aby se dostali tam, kde dneska jsou. Ideální spojení je píle a talent.
Co kytara dětem dává?
Je to umění soustředit se, překonat trému, trpělivost, cílevědomost,
chvíle trávené s kamarády, snaha vyniknout, ukázat, co umím
a časem, kdy si stoupnou na pódium, i profesionalitu, zodpovědnost
a vědomí, že „nesu na trh svou vlastní kůži“... Ono vůbec není jednoduché
předstoupit před 500 nebo 600 diváků a začít hrát. To se začnou
potit i opravdoví profíci.
Máte nějakou zpětnou vazbu na žáky, kteří již opustili vaše
ochranná křídla?
Čas od času přijdou a pochlubí se svými úspěchy. Pár žáčků mám v
dětských kapelách. Záleží hodně na tom, jak si nalajnují svou budoucnost
a kam až to v muzice chtějí dotáhnout. Víte, já nikomu neradím,
aby dělal muziku profesionálně. Dnes je to opravdu tvrdý chlebíček
i pro opravdové talenty. Zkoušet se živit muzikou je něco, jako
zkoušet živit se pocitem. I když je mi to líto, nemá to solidní
základy. A když není angažmá v nějaké dobré kapele, je to pomalu
nemožné i pro spoustu dobrých a známých muzikantů.
Řekne-li se opravdový muzikant, tak bychom
si mohli představit dívenku, která už má za sebou i křest před televizními
kamerami.
Kačka Thomková mezi nás přišla asi před dvěma lety.
Hlasitě zpívala a mlátila do kytary takovým způsobem, že jsem se
až vyděsil. O všem jsme si popovídali a ona si postupně vytvořila
velmi osobitý projev, který rozhodně zaujme. Je prostě skvělá. Má
krásný hlas a je jednou z mála, která by na to profesionálně
měla. Televizní diváci ji mohli vidět v pořadu Rozjezdy pro
hvězdy. Její první místo nám všem udělalo velkou radost. Nikdo mi
nevymluví, že za to, že nevyhrála i ve druhém kole „nenese vinu“
Kytarová škola. Kdyby nás totiž přijelo víc a mohli jsme držet ta
hlasovací zařízení, vízětství by bylo její. Stoprocentně.
|