V listopadu loňského roku se Rada městské části Praha 13 rozhodla pojmenovat novou ulici ve Stodůlkách po zesnulém prezidentu Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomíru Voleníkovi, který náhle zemřel loni 5. června. Ulice, která vznikla v nové zástavbě mezi ulicemi Chalabalova a Frimlova, byla dosud beze jména. Když v prosinci úmysl radních schválila i Rada hl. města Prahy, nic nebránilo tomu, aby ulice byla slavnostně pojmenována.
Doktor Lubomír Voleník by 1. března oslavil své 54. narozeniny. Proto bylo slavnostní vyvěšení tabulí stanoveno na 27.února. Pozvání přijal prezident republiky Václav Klaus s chotí, paní Ivana Voleníková, zúčastnil se také primátor Pavel Bém, řada dalších hostů velké množství lidí všech věkových skupin.
Přítomné přivítal starosta Prahy 13 David Vodrážka, který konstatoval, že pro Prahu 13 je velkou ctí mít ulici nesoucí jeho jméno. „Je to ulice symbolicky krátká jako jeho život, ale bude nám vždy připomínat vzácného člověka – Lubomíra Voleníka.“
Prezident Václav Klaus také vysoce ocenil charakter a úsilí pana Voleníka a vyjádřil lítost nad jeho předčasnou smrtí, která přerušila možnou další spolupráci. Poté společně se starostou zavěsil zbrusu novou tabuli s názvem ulice. Primátor Pavel Bém také zmínil vynikající charakterové vlastnosti Lubomíra Voleníka a statečnost, se kterou vzdoroval své těžké nemoci. Po autogramiádě prezidenta a první dámy se dav pomalu rozešel. Smaltovaná tabule se jménem „Voleníkova“ ale zůstala jako vzpomínka na dobrého člověka.

Paní Ivana Voleníková prožila s Lubomírem Voleníkem 30 let. Skromná, ale energická dáma, která mu byla po boku ve šťastných okamžicích i v těžkých chvílích a vždy statečně zvládala běžný chod rodiny, výchovu dětí i zaměstnání. Celý život pracuje ve zdravotnictví, přes třicet let učila na střední zdravotnické škole v Teplicích, kde byla také ředitelkou, v roce 1998 následovala manžela do Prahy, poslední tři roky učí mediky na Lékařské fakultě UK v Motole ošetřovatelství. S manželem má dva syny a je babičkou čtyř vnoučat. Ke vzpomínání na manžela jsem ji nemusel dlouho nutit.

Jak jste se s manželem seznámili?
Byla to taková náhoda. O Vánocích 1972 v Teplicích v jednom restauračním podniku jsme si padli do oka. Na první pohled to bylo jasné. A v červnu následujícího roku už jsme se brali – bylo to prostě osudové.

Čím na vás nejvíc zapůsobil?
Měl obrovský přehled – o kultuře, umění, dějinách, uměl všechno zformulovat a myšlenky měl urovnané. A hlavně – přestože byl o pár let mladší než já, měl už jasnou představu, že někam směřuje a že něco chce dokázat. Už tenkrát měl zdravotní potíže a chtěl překonat tu bolest, ten osud, který má. Byl obrovsky chytrý a měl mimořádnou paměť. Rodiče nebyli nadšeni, že si beru mladšího moderního kluka, pomalu bigbíťáka s dlouhými vlasy a dlouhým kabátem, ale já věděla, že je v něm něco víc než doznívající revolta mladého kluka, že je to hluboce založený člověk.

Na jaké společné období nejraději vzpomínáte?
Určitě na ty začátky, kdy jsme čekali první a potom i druhé dítě. To pro nás oba byly krásné okamžiky. Když byli kluci malí a manžel byl doma, byla to pro mě také velká pomoc. Když byli nemocní, postaral se o ně a já jsem nemusela zůstávat doma z práce.
Náš společný život byl rozdělen do takových tří desetiletí. V prvním desetiletí jsme měli děti a Lubomír studoval. V roce 1983 dokončil práva a nastoupil jako podnikový právník. Odjakživa dělal všechno na 150 %. Jak práci a studium, tak i mezilidské vztahy nadprůměrně prožíval. V době, kdy se v Praze schylovalo k revoluci, jsme měli v Teplicích velké ekologické demonstrace. O to víc můj muž viděl, že musí veřejně působit a po revoluci byl jasný kandidát do parlamentu, kde pak působil až do rozpadu federace. V roce 1993 byl jmenován prezidentem NKÚ a tím začalo poslední desetiletí jeho života.

Jak se změnil život vaší rodiny po revoluci?
Změnil se zásadně jeho nástupem do parlamentu. Já jsem se hodně musela věnovat práci a současně jsem děti ve věku 13 a 16 let vychovávala sama, protože manžel přijížděl z Prahy jenom na víkend a byl velmi unavený. Zvláště ten mladší ho asi dost postrádal.

Jak jste spolu trávili volný čas?
Rádi jsme chodili na výstavy a koncerty a hodně jsme jezdili na naši chalupu ke Klatovům. V Teplicích jsme chodili pravidelně na filharmonii. Zamlada hodně hrál na kytaru, zpívali jsme spolu a i později ji občas vytáhl, když byla nějaká společnost a něco se slavilo. A někdy hráli spolu se starším klukem. Ale užili jsme se málo, ještě bychom si měli hodně co říct.

Jak byste manžela charakterizovala, v čem byl nezaměnitelný?
Velmi tvrdě pracoval a určitě byl velmi tvrdý k sobě a obdivuhodně překonával bolest. Nikdy nám nedal šanci, abychom ho litovali, všechno překonával a byl pro nás příkladem takové urputnosti a úsilí. Měl obrovskou vůli. Bolestivé zákroky zvládal a nebál se. A byl opravdu takový, jak vystupoval. To nebyla jenom image. Byl to skutečně čestný člověk.

Prý byl také velmi štědrý?
Například měl dojem, že vydělává slušné peníze, že za ně musí odevzdat spoustu práce a ještě k tomu, že musí podporovat určité věci – kulturní akce, handicapované… Kdo by to prý měl podporovat, když ne ten, kdo si slušně vydělává. Pomáhat lidem třeba i morálně bylo jeho krédo.

Jak si ho vybavíte, když si na něj vzpomenete?
Většinou si ho vybavím, jak se potutelně usmívá nebo jak se vzteká. To hodně lidí nevědělo, on byl dost cholerik. Jenže on měl takovou skvělou povahu, že vybuchl a vzápětí ho to mrzelo a nevěděl, jak by to napravil. Uměl uznat chybu a vzít to zpátky. Podobné to bylo i v ten den, kdy jsem ho viděla naposledy. Ráno se rozčiloval, že mu něco nejde, že to nestihne a já jsem ho uklidňovala. V poledne před odjezdem mi volal do práce a děkoval mi, že to s ním vždycky tak umím a že jsem měla pravdu. Prostě takové malé vyznání. A to bylo to poslední, co jsem od něj slyšela.

Co pro vás znamená otevření Voleníkovy ulice?
Byl to hezký počin a měli jsme z toho radost. A chtěla bych popřát lidem, kteří tam budou bydlet, aby se jim tam hezky žilo a aby jim všechno fungovalo po dobrém tak, jak on to vždycky chtěl.