Plním si své sny

Do Galerie MIRO v kostele sv. Rocha na Strahovském nádvoří jsme vás už pozvali, a to v rámci soutěže s názvem „Tip na víkend“. Dnes bychom rádi dali prostor jednomu z našich nejznámějších galeristů PhDr. MgA. Miro Smolákovi, řediteli a zakladateli galerie, kterou za dobu trvání navštívily tisíce milovníků umění včetně celé řady významných osobností politického a kulturního života.
Miro Smolák se narodil v roce 1951 ve východoslovenské Starině u Sniny. Je absolventem dvou vysokých škol, všestranným umělcem, a především významným propagátorem výtvarného umění u nás i v zahraničí.

Jak se chlapec z malé vesničky stane známým galeristou?
Kdyby někdo čekal recept, tak ten dát nemohu. Moje rodina nebyla ničím výjimečná, i když ke kumštu neměl žádný z členů daleko. Tatínek dokázal zahrát snad na každý hudební nástroj, maminka psala verše, bratr maloval, já fotil. Tehdy se ve mně asi ozval obchodní duch, protože bratrovy obrazy i moje fotografie jsem dokázal prodat. A protože jsem chtěl vždycky poznávat svět, tak jsem využil možnosti studijního pobytu v tehdejší NDR. To jsem ale netušil, že budu s touto zemí svázán víc, než se dalo předpokládat.


Proč vznikla první Galerie MIRO právě tam?
To je celkem jednoduché. Po studiích jsem začal pracovat v Berlíně, a to v Československém kulturním a informačním středisku jako referent, a když jsem tam v roce 1987 skončil, využil jsem možnosti, která u nás nebyla. V NDR bylo povolené soukromé podnikání, byť s maximálním počtem deseti zaměstnanců, takže jsem Galerii MIRO mohl založit již před revolucí.

Jaký byl váš první galeristický počin?
Byl to jeden z výkresů mého bratra Andreje. Když na Slovensku strhávali náš rodný dům, který měl udělat místo přehradě, odněkud, stejně jako řada jiných věcí, vypadl. Schoval jsem si ho, ale ani ve snu mě nenapadlo, že bratr se někdy stane akademickým malířem a já galeristou.
V roce 1993 byl kostel sv. Rocha, jedna z nejpozoruhodnějších staveb doby Rudolfa II., nabídnut pražskými premonstráty ke komerčnímu využití. K tomu, aby se vůbec mohl Miro Smolák přihlásit do konkurzního řízení, potřeboval milión korun. O tom, že mu tuto částku bezúročně půjčil Karel Gott, už mnohokrát hovořil. Snad proto jsme při jedné z vernisáží využili přítomnosti našeho mnohonásobného slavíka a položili jsme tentokrát pár otázek také jemu.

V pravou chvíli jste učinil rozhodnutí, bez kterého bychom možná dnes nemohli tyto nádherné obrazy Jurije Gorbačova, bratrance známého politika, v Galerii MIRO obdivovat.
Já bych řekl, že všechno začalo v berlínské Galerii MIRO, kde pan Smolák připravil takovou výstavu mých obrazů, že by mi snad mohl závidět i Picasso. V Berlíně je zhruba 3OO galerií, takže není tak jednoduché zaujmout. Chce to velký zájem všech médií. A já ho měl. Je pravda, že moje jméno není díky zpívání neznámé, ale dostat na vernisáž výstavy několik televizí, spoustu novinářů a řadu významných osobností ... Nad tím kroutili hlavou i velmi významní němečtí umělci, kteří v Berlíně žijí a samozřejmě i vystavují.

Vaše miliónová půjčka byla tedy jakýmsi vyjádřením vděku?
Svým způsobem ano. Víte, já jsem zpočátku vůbec nechápal, jak někdo může věřit tomu, že ho podnikání s výtvarným uměním uživí. Úpěnlivě jsem pana Smoláka prosil, aby se do toho nepouštěl, ale protože jsem si už dovedl naprosto přesně představit to obrovské nasazení, s kterým pracuje, nakonec jsem uvěřil a souhlasil. Nejen, že jsem ve sjednaném termínu dostal zapůjčenou částku zpět, ale přesvědčil jsem se o tom, že „všechno je možné“ a jsem tomu rád. To, že jsem pomohl, se mi mnohonásobně vrátilo. Například i v podobě uspořádání výstavy mých prací. Na vernisáž tehdy přišlo kolem 2 000 lidí.

Své pocity dokážete vyjádřit nejen hlasem, ale i štětcem. Mají zpěv a malování něco společného?
Pro mě je to věc kontrastu. Není možné, alespoň v mém životě, vyjadřovat se pouze písněmi. Potřebuji něco na vyvážení. Show byznys je naprosto neúprosná záležitost. To je jako sport na profesionální úrovni. Neustále musíte být víc než jen dobrý, takže je to vlastně věčný stres. A ten vyrovnávám meditacemi při malování.

Kde hledáte inspiraci?
Ta přichází sama. Jenom musím mít velmi dobře otevřené oči, naslouchat a vnímat.

Pane Smoláku, jaká je návštěvnost v galerii?
Průměrně sto lidí denně. To opravdu není málo. Je pravdou, že výstavy současných umělců tak navštěvované nejsou, ale nabídneme-li díla světových klasiků, jakými jsou Salvador Dalí, Marc Chagall, Andy Warhol, Sam Francis, Joan Miró, Josef Mařatka, Pablo Picasso, a jiní, je zájem obrovský.

Máte k některým autorům a jejich dílům hlubší vztah?
Mám pokaždé ohromnou radost, když mohu návštěvníkům nabídnout ke zhlédnutí to nejkvalitnější. Když bych například řekl, že obdivuji Dalího, bylo by to nepřesné. Spíš cítím jakousi spřízněnost. Dalí se celý život snažil realizovat své sny a zúročit svůj velký talent. V tom jsme si velmi podobní. Jeho výstavy mají pokaždé rekordní návštěvnost. S osobou tohoto světoznámého mistra je také spojen úžasný projekt, a to Muzeum Salvadora Dalího v Praze na Petříně, které by bylo třetím na světě. K realizaci potřebujeme pouze maličkost – sehnat asi 300 milionů korun. Velmi úspěšných výstav bylo ale za roky existence bezpočet.


Společnost MIRO přišla na český i evropský trh s novým projektem – obrazovou poukázkou MIRO.
Přiznám se, že jsem se nechal inspirovat výherní knižní poukázkou. To ale není podstatné. Zakoupením obrazové poukázky MIRO získává majitel možnost vybrat si z katalogu jakoukoli reprodukci, a navíc postupujete do slosování o originály obrazů a dovolenou u moře.
Víte, ne všichni si mohou koupit obraz za statisíce. To ale neznamená, že si nemohou zútulnit domov nebo kancelář kvalitní reprodukcí. Částečně i proto firma MIRO otevřela v Butovicích rámařství. Vždyť rám by měl pro obraz ten nejvhodnější doplněk.
V tomto roce Galerie MIRO oslaví už desáté výročí působení v Praze.
Pro všechny přátele výtvarného umění jsem v „rámci oslav“ založil Klub mezinárodní Galerie MIRO. Klubová karta (1 000 Kč za rok) opravňuje držitele a jeho hosta nejen k bezplatným návštěvám všech výstav v galerii, ale navíc její majitel získá už zmíněnou Obrazovou poukázku v hodnotě 590 Kč. To ale není všechno, další překvapení čeká například v Klášterním pivovaru.
Vaše firma má sídlo v Nových Butovicích, a navíc tady také bydlíte. Jak se vám tady žije?
První byt na třináctce jsem měl u stanice metra Hůrka, druhý, kde s manželkou bydlíme nyní, je u Centra Lípa. Butovice se za posledních deset let staly mým skutečným domovem, vnímám je jako svou rodnou vesnici. Znám nejen všechny sousedy v domě, ale mám tady řadu přátel, s kterými se rád vídám. Podle mě to nemá chybu. Jediné, co mi trochu vadí, je, že interiér vchodu našeho domu se nedaří měnit k lepšímu. Mně by se například líbily květiny a hezké reprodukce na zdech ... Někdo dává asi přednost rozbitým zámkům u dveří. Snad se to časem změní.

Ve své profesi jste dokázal opravdu hodně a váš obchodní talent je bezesporu značný. Myslíte, že byste ho dokázal zúročit i v jiném směru?
Myslíte, jestli bych dokázal dobře prodávat třeba boty? Přesvědčil jsem se, že to by rozhodně nešlo. Dobrý obchodník musí mít pro své podnikání cit. A pro boty nebo traktory ho nemám. Umění, to je něco jiného.

Hovořili jsme spolu už mnohokrát a musím přiznat, že skutečně věřím tomu, že uděláte maximum, abyste si splnil své sny. Jeden z nich mě ale přece jenom trochu zarazil.
Asi máte na mysli mou touhu podívat se na naši matičku Zemi z větší výšky, než z letadla. Je to pravda. Tento sen jsem měl a mám. Od mládí létám. Nejdříve to bylo větroněm, potom malým letadlem a teď sním o tom, že vyletím raketoplánem na vesmírnou stanici.

Vy to asi opravdu myslíte vážně?
Tak na to se můžete klidně spolehnout. Začal jsem pravidelně cvičit, a tomu se dá s klidem říkat malý zázrak. Vždyť já už si vůbec nevzpomínal, kdy jsem byl naposledy v tělocvičně. Díky pravidelnému cvičení a upravené životosprávě jsem shodil asi 18 kilo, a představte si, že jsem se dokonce naučil plavat. Navíc se zcela vážně starám o svůj zdravotní stav. To víte, z raketoplánu si těžko odskočím k lékaři, takže musím být fit. Abych nezapomněl, také jsem už měl schůzku se slovenským kosmonautem Ivanem Bellou. Jsem člověk, který se snaží, aby si své sny vyplnil, takže udělám určitě všechno pro to, aby se to podařilo. Doufám i v to, že najdu laskavé sponzory. Tento „výlet“ bych asi z vlastní kapsy nezaplatil.

Prozradíte nám, jakou výstavu připravujete?
To udělám velmi rád, protože jde o skutečnou lahůdku, kterou u nás hned tak neuvidíte. Od 5. února uvidí návštěvníci galerie výstavu s názvem Salvador Dalí – bronzové plastiky a René Magritte – barevné litografie. Pokud vím, tak René Magritte, světoznámý belgický surrealista, v Praze ještě nikdy nevystavoval. Litografie, které po jeho smrti vznikly z jeho olejomaleb, jsou naprosto novou edicí s limitovaným počtem. Do Prahy je přiveze sám vydavatel. Ten také výstavu, která potrvá do začátku dubna, zahájí. Nenechte si ji ujít.