PhDr. Zdeněk Dragoun, narozen 28. 10. 1946 v Březnici, archeolog se zaměřením na středověké památky Prahy, od roku 1992 je vedoucím archeologického odboru Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v hlavním městě Praze, bydlí na sídlišti Lužiny. Manželka je redaktorka, mají dva syny.

Jak se žije archeologovi v paneláku uprostřed moderního sídliště? Nechtěl byste raději žít třeba na hradě?
Bylo by to jistě lákavé, ale mně se tu bydlí dobře. Člověk tu může vyrazit na procházku do Prokopského údolí, do přírody. A je tu krásné hradiště v Butovicích, které patří mezi 15 vyhlášených archeologických památek Prahy.

Jak jste se dostal k archeologii? Co jste chtěl dělat jako kluk?
V rodině se traduje, že jsem tu archeologii chtěl dělat už jako hodně malý. Předtím byla taková ta dětská přání, jako být hajným nebo rybářem a pak už rovnou ta archeologie. Bylo to tak i u řady mých kolegů. Jednoho dne, dost často v poměrně raném dětství, se tomu prostě propadne…

Studium jste měl trošku složité...
Studium se mi protáhlo, protože 21. srpna 1969 jsem byl zadržen v Široké ulici, strávil jsem asi tři neděle na Pankráci, potom jsem byl odsouzen k peněžitému trestu za údajné napadení veřejného činitele (ve skutečnosti to bylo opačně) a samozřejmě vyloučen z fakulty. Bylo to v době, kdy jsem psal diplomku. Teprve po letech jsem byl znovu přijat do školy a vystudoval. To už jsem dělal u památkářů, kde jsem byl vedený jako kopáč, přestože jsem vedl některé výzkumy. Rehabilitován jsem byl teprve nedávno a peněžitý trest 1000 korun mi byl vrácen.

Nelitoval jste toho někdy, že jste se rozhodl právě pro archeologii? Je archeologie váš největší koníček?
Není to sice zvlášť lukrativní zaměstnání, ale to nejhlavnější je, když člověk dělá to, co ho baví. To nemůže nic vynahradit. Je pravda, že práce je mi současně koníčkem, ale také hodně čtu beletrii a občas napíšu žertovnou básničku.

Jak dlouho už archeologii děláte a jakým obdobím se zabýváte?
Rozhodně už přes třicet let a to většinu času na jednom pracovišti. Národní památkový ústav má v Praze poměrně velké archeologické oddělení, kde pracuje 20 lidí. Díky tomu může většina z nás pracovat přímo na záchranných výzkumech, protože v Praze, kamkoliv se hrábne, zejména v historickém jádru, tak tam něco je. Takže potřeba archeologů je veliká. V Praze pracuje sedm archeologických institucí a jen tak tak to zvládáme.

Jaké nejstarší památky se dají v Praze objevit?
My děláme v jádru, tam jde o středověk. Nejstarší středověké památky se odvíjejí od založení Pražského hradu, což je někdy před polovinou devátého století (i když nějaké drobnější osídlení tam bylo i před tím). Když najdeme něco z toho devátého století, tak už si to hodně považujeme. Pak samozřejmě nálezů přibývá směrem do vrcholného středověku.
Pravěké osídlení se soustřeďovalo spíše po obvodu pražské kotliny, třeba tady v Praze 13. I v centru se sem tam něco pravěkého najde, ale pravěcí obyvatelé si spíše budovali své osady u nějakých drobných vodotečí, ty pro ně měly velmi důležitou roli, a ne u tak velikánské řeky. V pozdější době už pak osídlení souviselo s pražským hradem, přechody přes Vltavu a obchodními trasami.

Takže vaší prací je zachránit a zdokumentovat, co se dá, před tím, než někam najedou bagry a všechno se zalije betonem. Ti investoři vám asi nenechají moc času...
Ty firmy už většinou s námi počítají. Času je samozřejmě málo a vždy je to handrkování o čas a o peníze. My se ale snažíme alespoň na některá místa stavebníky vůbec nepouštět a nechat je dalším generacím archeologů s lepšími metodami, kteří získají z těch nálezů více informací. Nemluvě o tom, že se vyvíjejí tzv. nedestruktivní metody poznání (geofyzikální), které jednou budou umět přečíst situaci v hlíně, aniž ji rozkopou.

Co na to říkají majitelé?
Majitelé nebo nájemci by měli být dopředu informováni, aby si nedělali nějaké velké plány a nebyli poškozeni.To je zrovna případ největší akce, která teď v Praze probíhá – kasáren na náměstí Republiky, kde se bude stavět veliké business centrum s několika patry podzemních garáží. Zahraniční investor to koupil za velké peníze a nikdo ho neupozornil na to, že ho tam čekají výzkumy. Nutno však říci, že výzkum platí a že jsou to obrovské částky. Spolupráce je dobrá a výzkum by měl běžet až do září příštího roku. To když za minulého režimu Národní výbor rozhodl,že se nebude chránit románský kostel pod obchodním domem Kotva, tak je vybagrovaný a hotovo.

Na jaký z objevů rád vzpomínáte?
Například na Malé straně jsme asi před patnácti lety na Jánském vršku našli románskou rotundu. Nebo na začátku mého působení jme kopali v kostele sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech. To je románský kostel a my jsme pod ním našli ještě dva starší a jeden z nich měl nádherně dochovanou románskou podlahu ze zdobených dlaždic. Ale potěší i ty nenápadné objevy. Třeba při výzkumu Staronové synagogy, kde se našly doklady o starším osídlení od 11. století, se nás rabín Sidon pořád ptal, zda to byli židé nebo křesťané. My jsme pořád nevěděli, až teprve na závěr jsme zjistili, že v nálezech zvířecích kostí tam vepřové kosti tvořily asi jenom 1,5%. A přitom ve srovnatelné době to bylo běžně mezi 20 a 30%. Takže tam zřejmě žili obyvatelé, kteří vepřové nejedli. Rabín Sidon měl tehdy velkou radost.

Vy máte zvláštní zalíbení v románské architektuře...
Napsal jsem knihu Praha 885-1310, Kapitoly o románské a raně gotické architektuře Prahy a s kolegy knihu Románské domy v Praze. Když jsem psal tu první, tak jsem si uvědomil, že Praha 13 je místem s neobyčejnou koncentrací románských kostelů – stodůlecký se bohužel nedochoval, Krteň, Řeporyje, Řepy (ty už k nám nepatří), Butovice, možná i Ořech. To dokládá, že ty vesnice fungovaly už někdy ve 12. století. Na území dnešní Prahy mohlo být kolem stovky románských kostelů.

Co vás vlastně na archeologii baví? Proč si myslíte, že je potřeba ji dělat?
Říká se, že kdo nepoznal svoji minulost, nevypořádá se se svojí budoucností. To je trochu nadsazené, ale určitě na tom něco je. Poznávání minulosti je nikdy nekončící detektivka. Panuje názor, že lidé byli ve středověku primitivnější. Ti lidé byli v základě stejní a zase uměli perfektně spoustu věcí, které my dnes neumíme, a člověk si jich musí vážit. Nacházíme předměty, celky a souvislosti, které pak vrhají nové světlo na poznání vývoje města. Radost samozřejmě je, když děláte v zemi a najdete něco zajímavého. A když si ta fakta pospojujete a vyjde vám z toho nějaký širší poznatek, tak je ta radost ještě větší.
Archeologie je pro mě povolání, které přináší uspokojení i výsledky a rozhodně ji nechci pověsit na hřebíček.