Možná bych začal stručným životopisem. Jsem šestapadesátý ročník a byl jsem v jistém ohledu dárkem pod stromeček v neumělecké, takže normální rodině a mám o dva roky starší sestru. Už jako malé dítě jsem souhrou náhod strávil s rodiči tři roky v Itálii, potom jsem byl od roku 1967 do roku 1970 v Turecku. Vrátil jsem se v době, kdy jsem nastupoval na malostranské gymnázium Jana Nerudy. Tady byl a je ten pověstný divadelní kroužek, takže jsem se poprvé začal malinko zajímat o divadlo. Do této školy chodila spousta lidí, kteří se potom nějakým způsobem stali známými, někteří docela slavnými. Chodil tam Jaromír Hanzlík, Petr Štěpánek, Klára Jerneková, Jan Hartl, Milena Steinmaslová, David Vejražka a spousta dalších. Já do té doby vůbec nebyl dítě, které by inklinovalo k divadlu a nějakému recitování. Byl jsem úplně normální kluk, hrál jsem spíš fotbal a jezdil na kole. Potom se to nějak semlelo a byl jsem u zkoušek na DAMU. Tehdy se udělalo pořadí podle výsledků a to se poslalo na výbor KSČ, kde to jistý pán „zpřeházel“, a ten, kdo byl první, se stal dvacátým, a kdo byl pětatřicátý, se stal najednou druhým. Mě tam napoprvé nevzali, takže jsem strávil zajímavý a ne úplně lehký rok v divadle v Mostě. Bylo to takové zastrčené divadlo, tak trochu ztracená varta v tehdy docela smutném městě. Když nemrholilo, tak si lidé mysleli, že se něco děje, protože tam snad opravdu mrholilo pořád. Ale pro mě to byla taková druhá maturita. Potom mě přece jenom na DAMU vzali. Absolvoval jsem v roce 1980 a protože se vždycky snažím za ten rok stihnout co nejvíce, ještě jsem se oženil. Nastoupil jsem do Městských divadel pražských, což tehdy bylo ABC a Rokoko. Po roce jsem ale musel na vojnu. Díky tomu, že jsem měl pražské angažmá, tak mě vzali do Armádního uměleckého souboru na Pohořelec, což s vojnou jako takovou nemělo vůbec nic společného. Dělal jsem konferenciéra malé skupině, s kterou jsem jezdil po různých posádkách a snažili jsme se dělat zábavu pro vojáčky. Po roce jsem se vrátil do Městských divadel a v docela rychlém sledu jsem dostával hezké role. K těm nejznámějším patřila asi ta v Těžké Barboře od Voskovce a Wericha, kde jsme s Borisem Rösnerem dělali „první žoldnéř“, „druhý žoldnéř“. To dělali kdysi Voskovec s Werichem, a potom koncem padesátých let Werich s Miroslavem Horníčkem. Tehdy to od nás byla celkem velká drzost. Nicméně jsme měli úspěch, ohromě nás to bavilo a napočítali jsme asi 120 repríz.

Potom jste hrál i v divadle, kde působíte dnes.
Tu nabídku jsem dostal v roce 1987. Tenkrát bylo toto divadlo pro herce spíš z „říše snů“. Hrála tam totiž řada skutečně skvělých lidí. Byli to pánové Kopecký, Brodský, Bláha, Prachař, Krška, Brousek, Brzobohatý, ... A také tam vůbec nikoho nepřijímali. Když už, tak to byla ohromná událost. Potom se to nějak prolomilo, vzali tam pár nových lidí (i mě), a protože už vládly malinko uvolněnější poměry, mohli jsme občas hrát i něco docela pěkného. K velkým změnám pak došlo po 17. listopadu. Ředitelku začala dělat paní Jirásková a mě napadlo, že bych mohl v životě zkusit ještě něco jiného. Bylo mi 33 let, a rozhodně jsem neměl důvod z tohoto divadla prchat, protože jsem tam hrál hodně a v krásných představeních. Namátkou vzpomenu Dykova Krysaře, Čapkova Loupežníka a v řadě dalších. Dostal jsem ale chuť zkusit třeba to, co dělal můj otec – diplomacii. Byla to doba, kdy šlo leccos. Tak jsem se přihlásil na ministerstvo, odkud mě poslali na diplomatickou akademii do Vídně. Po návratu jsem byl dva roky na ministerstvu v Černínském paláci. V roce 1993 se rozpadlo Československo a protože Slováci tvořili zhruba polovinu československých velvyslanců, tak najednou bylo potřeba asi 30 až 40 lidí. A tím se dostalo i na ty, kteří byli mladší. Původně jsem měl jet, ne samozřejmě jako velvyslanec, ale jako diplomat starající se o kulturu, do Washingtonu. Nicméně jsem dostal zcela jinou nabídku. Ona ta diplomacie je trochu jako vojna. Řeknou a vy jedete. Takže řekli a my jsme jeli. A asi je to tím, že to byla první země, tak na to vzpomínáme s příjemnými pocity a nedáme na Portugalsko dopustit. Ono je takové sympaticky malé. Rozlohou i počtem obyvatel je hodně podobné České republice. Samozřejmě jsme s manželkou předpokládali, že tam budeme, jak bývají diplomaté v zahraničí, tři až čtyři roky. Tak jsme se dohodli, že spácháme tu nezodpovědnost a budeme mít třetí dítě. V té době jsme už měli syna (12) a dceru (6). Když byla manželka asi v sedmém měsíci, tak mě zavolali, že bych měl jet do Říma. Na jednu stranu jsem měl radost, neboť Řím je jedna z vytoužených diplomatických štací. Museli jsme se velmi rychle rozhodnout. Sice s těžkým srdcem, ale řekli jsme ano.

Nějakou dobu jste byl také ministrem kultury.
Byla to pro mě velmi intenzivní zkušenost, ale myslím, že bych jí žádnému ze svých dětí nedoporučil. Ztratil jsem soukromí, měl jsem nepředstavitelné množství práce, a navíc jsem věděl, že si všichni myslí, že v podstatě nedělám vůbec nic a jenom se mám dobře. Politika je velmi složitá záležitost a byť by byl člověk sebevíc ambiciózní, asi bych to nikomu moc neradil. Byl jsem na ministerstvu jeden rok, přišly volby a rázem už bylo všechno jinak, protože určité věci pro mě byly nepřijatelné. V tu chvíli jsem zatoužil vrátit se zpátky do Říma. Jak už jsem řekl, velvyslanec se už nemůže nikdy vrátit do země, ve které působil. Takže jediná možnost, jak se dostat alespoň hodně blízko, bylo přijmout funkci velvyslance ve Vatikánu. Díky tomu se ale moje děti mohly vrátit do stejné školy a mezi své kamarády, které před určitou dobou opustily. Teď bych asi použil filmový termín – střih. Nevím, jak jinak vyjádřit, než že mi „luplo v hlavě“, ale zachtělo se mi vrátit se nejen domů, ale i k divadlu. Povedlo se a musím říct, že jsem měl štěstí hned na první role, které jsem dostal. V divadle byl tehdy druhým rokem ředitelem Jiří Menzel. Myslím, že ho bavilo všechno, jenom ne kancelářská práce. On je zkrátka jiný. Umí dělat nádherné filmy, ale papírování? A tak přivítal, když jsem ho na tomto postu vystřídal. Dalo by se říct, že jsem mu svým způsobem spadnul z nebe. Tím ale vůbec nechci říci, že mě by kancelář bavila, to bych byl zůstal v Římě. Ředitelování jsem přijal s podmínkou, že budu také hrát. A jak to bude dál? Uvidíme.

Ke své práci v diplomatických službách jste musel mít i jazykové předpoklady.

Jak reagovaly děti na časté stěhování?
Braly věci tak, jak jsou. Víte, někdy to asi neměly jednoduché. Například dcera tady dělala gymnastiku, bavilo jí to a celkem jí to i šlo. Pak to bylo docela obtížné, protože v celém Římě byly tehdy dva oddíly. Když jsme jí to chtěli dopřát, tak manželka dělala v podstatě šoféra. Druhá dcera trochu pinkala tenis a to bylo stejné. A školy? Soukromé jsou nesmírně drahé. Rodiče z celkové částky platí asi 70 procent a zbytek hradí stát. Možná, že tomu nebudete věřit, ale kdybych byl v nižší funkci, tak bych si tam tři děti ve školním věku rozhodně nemohl dovolit. Běžná cena tamní školy odpovídá té opravdu nejdražší pražské. Ale rozhodně nechci, aby to vypadalo, že něčeho lituji. To rozhodně ne. Dětem to prospělo, a nejen tím, že ovládají jazyk. Při té příležitosti bych měl asi říci, že naše školství vůbec nepovažuji za špatné. Když člověk může srovnat, jaké znalosti mají naše děti a ty, s kterými pak v zahraničí chodí do třídy, je to skvělé. Srovnání ve znalostech se bát rozhodně nemusejí.

Můžete nám popsat, jak vypadá přijetí u papeže?
Nejsvátečnější je to první – nástupní. Týden předem musíte odeslat projev, který před papežem přednesete, protože stejný den, kdy se koná audience, vychází v novinách. Pak přijde onen den a na ambasádu pro vás přijede taková stařičká, ale naleštěná černá limuzína s jedním z církevních hodnostářů. Vy máte frak a trému, nasednete a téměř krokem jedete. Štěstí je, že za sebou stále máte někoho, kdo vám potom říká, kam jít a co máte dělat, protože jinak by to dopadlo asi hrozně. Tam je strašně moc dveří, takže on vám asi z padesáti centimetrů říká do ucha - rovně, vlevo, vpravo a vy děláte, že to neslyšíte a důstojně procházíte těmi nádhernými sály. V posledním předsálí na vás čeká papežův osobní tajemník. S ním asi tak deset minut hovoříte „o počasí“. Pak se otevřou dveře a vy vejdete do pracovny otce Diviše, který je papežovou „pravou rukou“ a pozdravíte se s ním. Prvních deset vteřin tam smí být jen oficiální vatikánský fotograf, který udělá fotky, které si pak od něj můžete koupit. Přiznám se, že jsem se naivně domníval, že je dostanu. Pak ale přijde okamžik, kdy předstoupíte před papeže. Hned na začátku mi oznámil, že hovořit budeme česky. A protože jeho vztah s naším bývalým prezidentem byl velmi přátelský, zeptal se na jeho zdraví a co je u nás nového. Potom jsem mu řekl, co bych chtěl za dobu svého působení dokázat, ale moc toho nenapovídáte, protože všechno trvá tak zhruba 10 minut a audience končí. Vyvedou vás zase všemi chodbami a pak se „zhroutíte“. Nikdo si neumí představit, jak hroznou trému jsem měl, a to pokaždé.

Na každé ambasádě byly osoby, které měly na starost hospodářství a ekonomiku. Říkalo se, že mnohdy hájily spíše vlastní zájmy.
Na toto téma bychom si mohli povídat dlouhé hodiny a nejsem si jistý, že bych za tu dobu dokázal všechno vysvětlit, takže se pokusím reagovat v obecnější rovině. Vezměte to tak, že všude pracují kvalitní a méně kvalitní jedinci. Je samozřejmé, že ti, kteří někde působili řadu let, měli množství kontaktů. A když chtěl někdo například ze Sýrie kamion bot a nabízel za něj kamion jiného zboží, spojil se s člověkem, s kterým už léta jednal. K nám šly pomeranče, on dostal boty a bylo to. Ale rozhodně bych nechtěl, aby to vypadalo, že všechno negativní zavinila hrstka takovýchto lidí. Někdy byla vina docela jinde. Vzpomínám si, že když jsem působil v Itálii, chtěli jsme pomoci tatrovce. Mohu vám říci, že po roce práce jsem se tak namíchnul, že si to ani nedovedete představit. Tehdy se na nás obrátil jeden dovozce s tím, že by spíš z fandovství prodával naše auta. Věřil jim, a navíc sledoval „Dakar“ ... V Kopřivnici to tehdy nijak růžově nevypadalo, tak jsme si mysleli, že všechno půjde jako po drátku. Omyl. My jsme totiž chtěli pro začátek jen 10 kusů. Chápu, že to není žádný super kšeft, ale nějak se začít musí.
Ten Ital byl takový fanda, že si sám jednu Tatru sehnal, nastříkal jí a prosil, aby ta naše auta už konečně přišla. A výsledek? Z obchodu nebylo nic, protože doba, kdy se někam posílaly těchto aut plné vlaky, byla pryč. Říkám to proto, že zdaleka ne všechno zavinili pracovníci na ambasádách. Kdyby bylo více času, mohl bych vám vyprávět řadu příběhů s dobrým koncem, kdy se naši podnikatelé dokázali v zahraničí bez všech podfuků a kliček prosadit. Je to opravdu hlavně o lidech.