ZEPTALI JSME SE ZA VÁS

Karel Vostárek

Narozen: 24. 9. 1951 v Praze
Studia: Vyučen kuchařem, gymnázium, Stř. výtvarná škola Václava Hollara, sochařská školení u ak. soch. prof. Vladimíra Preclíka, katedra loutkářství na DAMU (scénografie)
Nyní: odborný asitent na katedře výchovné dramatiky DAMU, pohostinská spolupráce s divadly v Čechách i v zahraničí a několika architektonickými ateliéry v Praze

Nerad dělám to, co za mě rozhodnou ostatní

když se to nezdá, ale se seriálem Zeptali jsme se za vás, se dnes setkáváte už podeváté, takže naposledy. Abecedně posledním radním naší městské části, kterého jsme požádali o rozhovor, je výtvarník, režisér, herec, scénograf a pedagog DAMU Mgr. Karel Vostárek.

 

Narodil jsem se před dvaapadesáti lety v pražském Podskalí, bylo to 24. září 1951. Dá se říci, že jsem měl skutečně barvité dětství, díky poměrně častému stěhování naší rodiny. A tak jsem měl to štěstí, že jsem vyrůstal střídavě ve městě i na vesnici a chodil do školy nejen v Praze, ale i v Ostravě nebo Újezdě nad Lesy.

Docházka do základní školy skončí a je nutné uvažovat o tom, co dál...

Když přišlo na Nerudovskou otázku – kam s ním? - rodinná rada rozhoda: „bude automechanik“. Ale protože dost nerad dělám to, co za mě rozhodnou ostatní, šel jsem a „na truc“ se vyučil kuchařem v Obecním domě. Svou původní profesi mám rád dodnes, protože si myslím, že kuchařina je ve své podstatě „kumšt“, ke kterému inklinuji od dětství. Na vojně se mi to ale všechno nějak rozleželo a než jsem oblékl civil, přihlásil jsem se na gymnázium. Maturoval jsem v roce 1976, mezitím jsem vystřídal řadu profesí – chvíli jsem (coby horolezec) dělal výškové nátěry, byl jsem vrátný, topič, bankovní poslíček, myč oken, studnař ... Při tom všem jsem se ještě stihnul oženit a mít dvě děti, ale pořád jsem si nechtěl připustit, že toto by měla být „konečná“. Jak se krystalizoval můj pohled na svět, rozhodl jsem se, že zkusím štěstí a vyměním původní profesi za svého koníčka. Řekl jsem si, že nejlepší je „průzkum bojem“. Zkusil jsem to, a kupodivu mě přijali na DAMU. Ve třiceti byl ze mě zase student. Mezitím jsem už dělal divadlo, vyřezával jsem loutky a u profesora Vladimíra Preclíka jsem „ohmatával“ sochařinu ... Zkrátka nastal určitý zlom.

 

 

Co těmto změnám říkala rodina?

Kumšt je volnost i „řehole“, a to mi bohužel s rodinou tenkrát nešlo dohromady. Přesto jsem po čase své ano řekl podruhé. Díky tomu se na sestupu demografické křivky rozhodně nepodílím a suma sumárum to dělá dohromady šest dětí. Bydleli jsme v podkroví vilky v Dejvicích. K našemu překvapení se po čtyřiceti letech zjistilo, že náš byt není právně zakotven. Naštěstí jsme „mávnutím proutku“ dostali byt v Nových Butovicích. To byl rok 1991. Je pravda, že zpočátku nebylo žádné velké jásání, dokonce jsem sháněl i výměnu, ale nakonec jsme zůstali a nelitujeme tohoto. Manželka, „původem“ loutkoherečka, v současné době učí na DAMU hlasovou výchovu. Starší děti se povětšinou „motají“ kolem divadla. A mladší? Jestli tíhnou ke kumštu? Spíše ano, ale myslím že je jedno co člověk dělá. Já rozlišuji lidi na „kumštýře“ a ty ostatní a je mi jedno, zda je to truhlář, kuchař nebo sochař. Každý z nás po rodičích něco „podědil“, tak uvidíme jak se mladší „vyvrbí“.


Jak se kumštýř dostane k politice?
Dá se říci „jako slepý houslím“. Když už jsme se rozhodli, že tady zůstaneme, začal jsem se pochopitelně zajímat o místo, kde bydlím. Zdálo se mi, že tu chybí duchovní jádro. Napsal jsem tehdy kardinálu Tomáškovi. Posléze vzniklo Sdružení pro výstavbu, a i když to s různými peripetiemi trvalo deset let, Komunitní centrum stojí. Díky mnoha a mnoha jednáním a schůzkám kolem výstavby KC jsem poznal zdejší situaci. Postupně jsem se dostával do kontaktu i s dalšími lidmi, kterým nebylo jedno, jak místo, kde žijí se svými rodinami, vypadá. V podstatě bez váhání jsem přijal nabídku kandidatury do obecního zastupitelstva. K mému překvapení jsem byl zvolen do zastupitelstva, a následně také do rady naší městské části.

Kdybyste mohl znovu rozhodnout, jakým směrem se bude váš život ubírat, změnil byste něco?
Mám-li být upřímný, tak najednou vlastně ani nevím. Ale asi bych neměnil, protože jsem v životě měl to štěstí, že jsem vždycky dělal to, co jsem chtěl. To samozřejmě neznamená, že šlo všechno hladce, někdy spíše naopak.

Vracíte se někdy, byť jen na chvíli, ke své původní profesi?
No jejda, coby „relax“. Nejraději vařím se svými syny. Tím ale nechci říci, že pokaždé, když potřebuji vypnout, tak vařím. Když jsem hodně unavený, tak si rád pro sebe zabrnkám na kytaru, ale potichoučku, protože doma už většinou všichni spí.

A co třeba zcela nepoetické domácí práce? Jak si poradíte s nimi?
Nerozlišuji „mužské“ a „ženské“ práce. Rozhodně mi nevadí například mytí nádobí. Naopak, je to pro mě také skvělé odreagování. Dělal to Helmut Kohl, když přišel ze zasedání vlády, dělám to také. Tím ale rozhodně nechci kazit pozici ostatním mužům. Víte, já u nás doma vyznávám demokracii, ale spíše „balkánského typu“. Když něco řeknu, ostatní mohou svobodně souhlasit (doufám, že čtenáři mají smysl pro humor).

Co vás dokáže rozladit?
Lidská hloupost. Ale protože se snažím být optimistou, věřím, že bychom se s ní mohli setkávat stále řidčeji, tak uvidíme.

 
připravila Eva Černá