Žijeme v době obrovského urbanistického rozvoje a horečné výstavby. Praha 13 je přímo v centru těchto aktivit, protože leží na okraji metropole, na jejím katastrálním území je mnoho nezastavěných pozemků a navíc má výhodnou polohu při vyústění dálnice a podél trasy metra. Proto se dá očekávat, že i v budoucnosti zde bude velký zájem investorů o realizaci různých záměrů. To je samozřejmě potěšitelné – nové podniky či obchody přinášejí nové pracovní příležitosti nebo zlepšení služeb pro obyvatele.

V řadě případů se ale zájmy investorů kříží se zájmy obyvatel konkrétní lokality nebo dalších podnikatelů z okolí. Investoři samozřejmě chtějí co nejefektivněji využít prostor, který mají k dispozici, tedy postavit vysoké domy s mnoha byty nebo rozlehlá parkoviště, starousedlíci se zase obávají ztráty soukromí, nadměrného hluku a zvýšení provozu. Obě stanoviska jsou pochopitelná, ale hledání zlaté střední cesty je často v nedohlednu. A mezi těmito mlýnskými kameny se mnohdy ocitají Úřad a Rada městské části, u kterých právě zejména občané hledají „záchranu“ a očekávají zastavení staveb nebo prosazení svých jiných požadavků. Městská část chce samozřejmě hájit zájmy svých obyvatel. V mnoha případech ale prostě zasáhnout a splnit očekávání stěžovatelů nemůže. Kompetence státní správy a samosprávy v oblasti územního řízení i výstavby jsou jasně vymezeny zákony. V územním řízení je městská část vždy účastníkem řízení a má právo podávat námitky a připomínky k návrhu předloženého záměru. A záleží na rozhodnutí kompetentního orgánu, jak s nimi naloží.

Jako příklad uveďme genezi rozhodování o často diskutované stavbě tzv. dvojčat při Tlumačovského ulici před Velkou Ohradou. Investor podal v říjnu 2002 návrh na umístění dvou sedmnáctipatrových objektů s byty, obchody a službami a podzemními garážemi na soukromých pozemcích v katastru Prahy 13. Kompetentním orgánem byl odbor územního rozhodování Magistrátu hl. m. Prahy, který po doplnění návrhu zahájil řízení v březnu 2003. Námitky podali v zákonné lhůtě majitelé sousedních domů, kteří se obávají, že jim výškové budovy zastíní dům a naruší soukromí, taktéž ale Praha 13, která protestovala proti nedodržení koeficientu zeleně v areálu, nedostatečnému dopravnímu řešení a proti tomu, že výška staveb je v rozporu s urbanistickou studií dané lokality. Magistrát námitky zamítl a 26. 5. 2003 rozhodl o umístění stavby. Městská část a majitelé sousedních domů se proti rozhodnutí odvolali. O odvolání rozhodovalo Ministerstvo pro místní rozvoj, které je 10. 9. 2003 zamítlo a původní rozhodnutí magistrátu potvrdilo. Možnosti Prahy 13 zde končí. Následovat bude běžné stavební řízení, které může ovlivnit konkrétní detaily stavby, nikoli však fakt, že tam výškový objekt stát může. Příslušný stavební úřad navíc musí rozhodovat důsledně podle ustanovení stavebního zákona bez ohledu na stanovisko samosprávy.

Od 1. září je v účinnosti vyhláška hl. města Prahy, která přesunula územní rozhodování v 1. stupni z magistrátu na stavební úřady městských částí. Rozhodování se tím sice zjednoduší, neznamená to však zavedení možnosti zasahovat do kompetencí stavebního úřadu při výkonu statní správy. „Vždy se zasazujeme o naplnění zájmů městské části a jejích obyvatel,“ říká starosta Prahy 13 David Vodrážka. „Většina stavebních pozemků na našem území je však bohužel v rukou soukromých vlastníků. Takže někdy prostě víc nezmůžeme a musíme se spokojit s kompromisem.“