Pane Bízo, po druhé světové válce docházelo k řadě změn, které se dotýkaly celého státu. Jak to bylo u hasičů?

V době, kdy skončila druhá světová válka, měli hasiči skutečně velmi dobré jméno. Nicméně změnou režimu v roce 1948 se začalo všechno měnit a bohužel k horšímu. Sbor, který bezchybně fungoval a měl dobrou pověst nejen u nás, ale i v zahraničí, byl postaven do pozice „něčeho“, kam se nemusí investovat. Výsledek byl takový, že jsme se dostali na okraj zájmu a náš sbor se stal poslední stanicí i pro lidi, kteří se jinde neuplatnili – zkrátka „nemakačenků“. Nejhorší na tom je, že v té době nám to už začalo připadat jako docela normální.
Je dobře, že ale stále převládal počet těch, kteří se snažili pomáhat. To naštěstí zůstalo i v podvědomí lidí. Do roku 1989 jsme byli i nástrojem Ministerstva vnitra, které používalo naši techniku například při potlačování demonstrací, takže u nás k žádným výrazným změnám k lepšímu ani dojít nemohlo.

Bleskurychle jsme se přenesli do doby, kdy na dveře klepala sametová revoluce. Zapomněli jsme se ale zmínit o větších zásazích, které jste v uplynulých letech provedli.

To je pravda, ale těžko se nám o tom bude hovořit. Jak už jsem zmínil, v padesátých letech jsme spadali pod „silové“ ministerstvo vnitra, takže pomalu všechno bylo tajné. Neumíte si představit, jaký problém spočívá jenom v tom, sehnat například technickou dokumentaci tehdejší techniky, nejsou fotografie, navíc koncem 80. let došlo ke skartaci určitých materiálů. Mám-li být upřímný, nejsou žádné podklady například pro požár Veletržního paláce. Berme to tak, že některá léta a události v historii hasičů jsou jakousi černou dírou. Nicméně o dalších velkých požárech se dokumentace přece jen zachovala.
Můžeme začít hned rokem 1946, kdy při požáru lakovny v ČKD Vysočany zahynul hasič Miroslav Nejedlý. Byl to v pořadí druhý hasič od roku 1872.
Za zmínku určitě stojí požár z roku 1961, kdy byl v Praze – Michli k hašení poprvé použit vrtulník. Tehdy hořel zásobník plynu a jeho chladící médium se 150 tunami olejů. V případě výbuchu by se jednalo o obrovskou katastrofu, která by zasáhla velké území Prahy. S „trochou“ rizika se do pláště plynojemu vyříznul otvor, kudy byl oheň naštěstí zlikvidován.
V roce 1965 vzrušila pražskou veřejnost další událost, a to zřícení domu na Pankráci. Nedodržení stavebních postupů si tehdy vyžádalo 4 mrtvé a 5 těžce zraněných.

Pomalu se dostáváme k roku 1968 a k pohnutým srpnovým událostem.
Jsem rád, že právě při srpnových událostech byli hasiči použiti především k tomu, co jim náleží. I když před namířenými samopaly se nepracuje zrovna nejlépe. Zkrátka jsme při hašení barikád, bytů proti rozhlasu a dalších objektů každou minutu „nesli kůži na trh“. Kromě jiného i tyto události popisuje kniha „150 let pomáháme a zachrnaňujene“. Možná, že by si právě 2l. srpen zasloužil malou ukázku.
„Spojenečtí“ vojáci stříleli i po hasičských autech a bránili hasičům v záchraně lidí a v hasebních zásazích stejně jako jejich němečtí předchůdci v roce 1945. Nejzávažnější a tragická byla ovšem situace 21. srpna na Vinohradské třídě v okolí Československého rozhlasu. V 11:03 vyjeli hasiči k hořícímu autobusu. Tam se ovšem nedostali. Jednak proto, že je tam nepustil dav lidí, a pak také proto, že se v místě požáru intenzivně střílelo. V 11:50 vyjela jednotka ze Sokolovské ulice podruhé ... Ve 13:18 byl hlášen drobný požár v bytě v Blanické ulici ... To však byla malá předehra pro zásah, k němuž byla vyslána jednotka 77 mužů ze stanice v Sokolovské, z Holešovic, ze Strašnic a Dejvic. Po příjezdu první jednotky bylo zjištěno, že hoří v pěti domech ... Tento požár byl zlikvidován po více než šesti hodinách boje s živlem a okupanty ... Hmotná škoda nebyla nikdy vyčíslena, odhaduje se na 100 milionů korun. Příčina požáru byla zřejmá – střelba z kulometů do prostoru bytů a prodejny drogerie.

Jaká byla tehdy situace ve vybavenosti vašeho sboru technikou?
Po roce 1968 se přece jenom trochu zlepšila. Podniky Tatra a THP Polička začaly vyrábět velmi slušná auta, například známé trambusy a hasičské Tatry 138. Došlo ke zlepšení, ale ne na dlouho. Když vypukla těžká normalizace, začal hasičský sbor fungovat opět podle „setrvačníkového efektu“. Na konci osmdesátých let byl průměrný věk našich vozidel zhruba 20 až 25 let. Ve srovnání s Evropou to byla hrůza. Tam to bylo 8 až 9 let. Podotýkám, že maximální povolený věk pro výškovou techniku je 12 let. Snad si teď lépe představíte, v jakém stavu naše vybavení bylo. To v podstatě trvalo až do roku 1989.

K jakým změnám tehdy došlo?
K velmi podstatným. Konečně se do vedení dostali lidé, kteří o naší profesi něco věděli, takže dokázali objektivně zhodnotit stávající situaci ve sboru. A takoví se naštěstí objevili i na magistrátu.

Vraťme se ještě na chvíli o pár let zpátky. Dodnes máme v živé paměti požár Veletržního paláce, ke kterému došlo 14. srpna 1974. Specielně okolo tohoto požáru jsme mohli slyšet řadu fám, protože v přízemí tohoto rozlehlého objektu byla umístěna prodejna TUZEX.
Fám byla celá řada, to je pravda. I mezi hasiči o něm vznikaly úplné legendy. Pojďme se na jejich zásah podívat s odstupem času. Je pochopitelné, že když zasahující jednotky pracovaly bez přestávky dlouhou řadu hodin, musely se alespoň napít a něco sníst. Proto nevylučuji, že možná použily (dále nepoužitelné) zboží ze zmíněné prodejny. Rozhodně si ale nemyslím, že se zajímaly o toto zboží více, než o svou práci, a už vůbec bych nepřipustil, že si někdo cokoli odnesl domů. Musíme si uvědomit, že hovoříme o profesionálech a jsem přesvědčený, že i tam se zachovali odpovídajícím způsobem. Ten, kdo zblízka poznal, jak takový požár vypadá, mi dá jistě za pravdu. Nikdo by asi dobrovolně neriskoval svůj život nebo možné zranění pro „balíček tuzexových žvýkaček“. Likvidace požáru je v každém případě pro hasiče prioritou.

O rok později, tedy v roce 1975, došlo k leteckému neštěstí v Suchdole u Prahy. I tam zasahovali hasiči.
První hlášení o pádu letadla dostal tehdejší Požární útvar Praha zhruba v půl desáté dopoledne. Tehdy byl odstartován skutečný závod s časem. V rozmezí asi dvanácti minut přijela na místo neštěstí řada jednotek. Ty se podílely na uhašení jedné chaty ze zahrádkářské kolonie a dále pak už vyprošťovaly zraněné a bohužel i mrtvé pasažéry. Vzhledem k tomu, že došlo k destrukci letadla, byl prostor vyhledávání značný.

Když už jsme zmínili tuto tragickou nehodu, měli bychom si také říci pár slov o kvalifikačních předpokladech členů sboru. Ta tam je doba, kdy k povinnostem hasičů (polovina 19. století) patřil i úklid ulic a další práce podobného charakteru.

Když budeme vycházet ze rčení, že tam, odkud všichni utíkají, tam my začínáme pracovat, je zcela jasné, že hasiči musejí mít alespoň základní přehled v široké škále lidských činností. Počínaje zdravotním ošetřením, resuscitací, musejí znát vlastnosti chemických látek, stavební konstrukce i konstrukce motorových vozidel až po systémy kanalizačních sítí nebo psychologii lidí i zvířat v krizové situaci. Samozřejmě, že nikdo není špičkový odborník, ale hasič musí znát od všeho alespoň to nejdůležitější. Proto dnes už podle zákona musí mít hasič minimálně ukončené středoškolské vzdělání. Výhodou samozřejmě je zaměření například zdravotnické, právní, stavební. To dnes už je kromě dobrého psychického a zdravotního stavu podmínkou přijetí. Víte, hasičina je takový zvláštní obor, který nepojme žádná učebnice.

Situace, do kterých se vaši zaměstnanci dostávají, jsou někdy až na hranici toho, co člověk dokáže snést. Jak často se stává, že se s tím nevyrovnají? Jaký je rozdíl mezi reakcí žen a mužů?
Musíme si uvědomit, že téměř denně procházíme obrovskou psychickou zátěží. Možná se vám to bude zdát divné, ale ze stresové situace se chlapi dokáží daleko snáz vypovídat než obvykle daleko upovídanější ženy. Mnohdy možná vtipkují i způsobem, že nezasvěcený člověk by byl doslova zděšený, ale ono to zkrátka musí ven. Ženy sice po fyzické stránce často vydrží více než muži, nicméně je pro ně pomalu nepředstavitelné, aby o zmíněných krizových situacích vůbec hovořily. Mají tendenci si své pocity nechávat pro sebe, a to není dobře. To se dlouhodobě nedá vydržet. To je asi důvod, proč by nebylo dobré, aby se zúčastňovaly výjezdů.

Teď bychom si mohli říci něco o současnosti i když vím, že jsme přeskočili a vůbec nezmínili celou řadu událostí. Stojíme před vstupem do Evropské unie. Někdo je připraven, jiného ještě čeká spousta práce.
Budeme-li hovořit o vybavenosti technikou, jsme naprosto srovnatelní s nejvyspělejšími státy. V tomto směru opravdu nemám obavy. Troufám si říci, že dnes patříme mezi nejlepší sbory v Evropě. Je škoda, že i když umíme vyrobit velmi kvalitní základní hasičskou techniku, zatím ji neumíme prodat.

Víte, co udělat, aby opět nenastal „setrvačníkový efekt“? Dnes jsme na špici, ale zítra?
V tomto směru jsem optimista, protože dnes jsou ve vedení odborníci, kteří vědí, co hasičina je, chtějí ji dělat a také ji dobře dělají.

V sobotu 23. září se bude ve stanici číslo 7 Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy, Jinonická 1226 konat Den otevřených dveří. Od 10 do 15 – vždy v celou hodinu – můžete vidět vše na vlastní oči.