Od února patří strana 13 radním naší městské části. V šestém pokračování seriálu Zeptali jsme se za vás si budeme povídat s ing. Jiřím Filípkem.

Je začátek školního roku, tak mě napadá, že byste se mohl pochlubit tím, jaký jste byl žáček. Nicméně začněme od začátku.
Narodil jsem se 9. 5. 1948 v Praze na Smíchově, kde jsem chodil i do základní školy. Pak jsem absolvoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Betlémské ulici a následně strojní fakultu ČVUT. První rok po škole jsem se snažil nějak zúročit to, co jsem se naučil. Nemohu říci, že by mě to nějak příliš uspokojovalo, takže po roční vojenské službě jsem to zkusil se stavařinou, která mě vlastně živí dodnes.

A jaký jsem byl žáček? Myslím, že jsem byl stejný, jako většina mých vrstevníků. Neřadil jsem se mezi úplné „vzorňáky“, za bukem jsem kouřil a pečoval jsem o to, aby se to rodiče dověděli co nejpozději, ale snad jsem jim nepůsobil žádné velké starosti. I já jsem měl jako dítě celou řadu představ o svém povolání. Přál jsem si být například uhlířem nebo vozit brambory ... Pak jsem se dostal do věku, kdy jsem pro změnu neměl představu vůbec žádnou. Nakonec jsem se rozhodl a neměnil bych.

Řekl jste, že jste to zkusil se stavařinou, to je ale poměrně široký pojem.
Začal jsem pracovat v podniku Potraviny Praha, kde jsem měl z počátku na starosti strojní investice, ale velice brzy bylo nutné zařizovat a dělat všechno možné okolo nejrůznějších staveb. Od té doby dělám na různých pozicích a v různých firmách inženýrskou činnost ve stavebnictví. Díky tomu jsem se dostal opět do „školních lavic“, přesněji na právnickou fakultu, kde jsem absolvoval postgraduální studium stavebního práva.

Na chvíli přestaneme pracovat a budeme si povídat třeba o rodině, koníčcích, dětech ...

Když se ptáte na koníčky, musím se vrátit o nějaký ten rok zpátky. Jako student jsem hodně často brigádně pracoval v různých stavebních družstvech. Když jsem viděl, jak hrozné poměry tam vládnou, pochopil jsem, že tudy cesta k novému bytu rozhodně nevede. Byť jsem neměl v podstatě žádné peníze, došel jsem k rozhodnutí, že si postavím domek. Rodiče mi tehdy koupili ve Stodůlkách stavební parcelu. Musím podotknout, že měla do stavení parcely hodně daleko, protože tam zkrátka nebylo zhola nic. Chyběla komunikace, voda, kanalizace i elektřina. Nicméně jsme se s manželkou pustili do práce a z devadesáti procent jsme vlastníma rukama ten domek postavili. Možná se teď ptáte, jak to souvisí s koníčky. Velice úzce, protože pro mě je koníčkem moje práce a díky té stavbě, jsem se mu věnoval opravdu pilně. A rodina? S manželkou jsem se seznámil díky dlouholetému a o čtyři dny staršímu příteli. Ten kdysi absolvoval střední průmyslovou školu zeměměřičskou, kam chodila (o čtyři ročníky níže) studentka Jiřina. Dnes máme dvě dcery – Michaelu (1978) a Kristýnu (1983). Obě se tak trochu potatili, studují totiž VŠ, stavební fakultu.

Máte časově a mnohdy i fyzicky náročnou práci. Jak trávíte volný čas?

Volný čas? Co to je? Teď ale vážně. Moc ho opravdu nemám. Většinou odcházím v půl sedmé a vracím se okolo desáté večer.
Jsem rád, když se mi podaří „utrhnout“ volný víkend. Jedeme na chalupu a co myslíte, že dělám? Opět pracuji. To se odráží i v tom, že manželce příliš nepomáhám. Ani nevím, kdy jsem naposledy viděl třeba vysavač. Neříkám, že je to tak dobře, ale bohužel jinak to nejde. A kino, divadlo? To snad nebudu ani komentovat. Protože mám rád knížky, snažím se najít čas alespoň na ně. To potom přečtu „všechno“, co se mi dostane do ruky.

Co takovému tempu říká rodina?
To se dá říci dvěma slovy - žádné nadšení.

Vynahradil jste jim to alespoň o dovolené?
Letos jsem měl mimořádně dlouhou dovolenou, což se mi už řadu let nepodařilo, takže jsme s dcerou byli týden v Chorvatsku a pak jsem byl čtyři dny na kánoi na Vltavě.

Čas byste rozhodně rozdávat nemohl, co dárky? Umíte správně vybrat? Pamatujete si důležitá data, například svatby?
Tak to vám mohu říci zcela přesně. 21. března 1975. V tomto směru bych se asi docela pochválil, protože na svátky, narozeniny, výročí nezapomínám. Musím ale přiznat, že nakupování a vybírání vhodných dárků je pro mě doslova utrpením. Nakonec ale přece jen něco vyberu a myslím, že dobře.

Máte nějaký tajný sen nebo zatím nesplněné přání?
Snad ani ne. Možná cestování. Teď jsem byl dva dny v New Yorku, ale to je na takové město zoufale málo. Rád bych se ještě někdy do Ameriky podíval. Z pozice radního bych ale samozřejmě nějaká ta přání měl. Například dům pro seniory, ten chybí. Rád bych, aby konečně zmizely rozestavěné a chátrající objekty ... Věřím, že se to podaří. Jsem optimista.