Jan Čenský (1. 5. 1961) se narodil v Praze. Vystudoval
hudebně dramatickou konzervatoř. Po jejím zakončení nastoupil do Divadla pod Palmovkou, dnes ho můžeme nejčastěji vidět v Divadle u hasičů na Vinohradech. S manželkou a třináctiletým synem Matyášem žije
ve vesničce v Posázaví.

Jak jste se dostal ke své profesi?

Jako dítě jsem své představy o budoucí profesi měnil velmi často. Vzpomínám si, že nejdéle mi vydržela touha být správcem tenisových kurtů. K herectví mě svým způsobem dovedla snaha dělat takovou školu, kde se vyhnu matematice, fyzice a chemii a zároveň mi zbude čas na sport. Tehdy jsem závodně běhal za Bohemku. Záhy jsem ale pochopil, že si budu muset vybrat - buď atletika nebo škola. Zvolil jsem školu a teď se musím učit celý život.

Když jsme spolu prvně hovořili, měl jste před odjezdem do zahraničí s Amforou. Z toho vyplývá, že jste sportu stejně zůstal věrný.

Možná se to bude někomu zdát divné, ale sport je pro mě nejlepší odpočinek. Bez něj si svůj život vůbec nedovedu představit. Sportovně založená je celá naše rodina, rodiče, bratr i sestra. Vyrůstal jsem na vesnici a tam v podstatě téměř všechny druhy sportu patřily ke každodennímu životu. Lyžování, sáňkování, bruslení, kolo, plavání ...

Vraťme se zpátky k vaší herecké profesi, díky které jste se alespoň na chvíli stal i členem královské rodiny. Jak vzpomínáte na role princů?

To už je minulost, byl jsem princ, povýšil jsem i na krále, už schází role pohádkového dědečka. Teď si vlastně vzpomínám, že rozhodnutí stát se hercem možná ovlivnily pohádky, které jsme hráli v jazykové škole. Tam jsem dostal v hodině němčiny svou první roli, a to v pohádce O červené Karkulce, kde jsem představoval "německého" vlka. Myslel jsem, že budu spíš hrát čerty, loupežníky nebo strašidla, ale nějak se to zvrtlo a byl jsem zaškatulkován jako princ. Ale bylo to docela hezké.

Existuje role, o které si myslíte, že by byla pro vás ušita na míru? Co byste si rád zahrál?

Myslím, že role, o které bych řekl, že bez ní nemohu být, asi neexistuje. Rád ztvárňuji postavy, které nejsou jen černé nebo bílé. Líbí se mi role barevné. Zahrál jsem si v mušketýrech, tak mě napadá, že bych si asi rád zahrál Cyrana.

A co moderování?

Srovnávat herectví s moderováním se dá velice těžko. Kdybych moderátora hrál, divák by to poznal. Před kamerou nebo v divadle představuji někoho jiného, při moderování jsem u mikrofonu opravdu za Jana Čenského. Moderátor je vlastně prostředník mezi publikem a pořadem a musí tam být sám za sebe. Na vojně jsem se dostal do AUSu jako herec a moderátor, takže dva roky jsem uváděl "úžasná" představení. Je to profese, která se v podstatě nedá naučit. To člověk musí zkusit a buď to jde, nebo ne.

Můžete srovnat pražské publikum a diváky v jiných městech?

Myslím si, že mohu, protože jsem hrál a hraji nejen v pražských divadlech, ale i na scénách mimo metropoli. Mimopražští diváci jsou podle mého názoru spontánnější, herci se podaří snáze navázat kontakt s publikem. V Praze je to trochu jiné, což je možná dáno tím, že uspěchanost a stálá nervozita se nedá odložit v šatně. Také mobilní telefony tady zvoní daleko častěji. V současné době vystupuji v Divadle u hasičů. Musím říct, že na Prahu sem chodí opravdu báječné publikum.

Jak Vaší profesi akceptuje rodina?

Někdy se stává, že si připadám tak trochu jako otec a manžel na pozdní večer a dobu prázdnin. Podíváte-li se do mého diáře, tak v průběhu roku tam najdete jen stěží volné místečko. Všechno se snažím rodině i sobě vynahradit v létě, o Vánocích, kdy mívám zhruba tři týdny volna a také o Velikonocích. Někdy mě doslova zaskočí to, jak rychle se mému synovi "zmenšuje postel". Díky tomu, že se v průběhu roku tak málo vidíme, o to intenzivněji prožíváme dobu, kterou pak spolu můžeme trávit.

Myslíte si, že Matyáš půjde ve vašich stopách?

Pochybuji. Zatím jsem u něho nezaznamenal žádné exhibicionistické sklony. Docela hezky maluje, má trpělivost, tak uvidíme. Nemyslím, že bych mu chtěl jeho budoucí život nějakým způsobem linkovat. Snažím se ho vést k samostatnosti a rozhodně ho do ničeho nechci nutit. Slíbil jsem mu, že bude-li chtít, zajistím mu v osmnácti roční pobyt v Sydney. Toto město jsem měl možnost poznat a ohromně se mi líbilo. Nejen město, ale i životní styl Australanů. Lidé tam mají trochu jiný žebříček hodnot. Pro Matyáše by to byla ohromná životní zkušenost. My jsme takové možnosti neměli, tak bych to rád dopřál alespoň jemu.

Nedávno jste se odstěhoval mimo Prahu. Co jste získal a naopak?

Dnes už bych rozhodně neměnil. Je pravda, že z počátku jsem měl obavy z přestřižení pupeční šňůry. Dost dobře jsem si neuměl představit, co všechno tato změna bude obnášet. Komplikovanější je asi jen dojíždění za prací. Jinak si rozhodně nemohu stěžovat, myslím, že nás všichni bezvadně přijali, a hlavně máme blíž k přírodě, náš život se zklidnil, dnes už se cítím doma tam. A ještě jedna věc mě naprosto fascinuje. Když se potkají lidé v Praze a zeptají se druhého, jak se má, je to většinou fráze. Mnohdy je odpověď ani dvakrát nezajímá. Na vesnici je tato otázka myšlena vážně. A to je báječné.

Slyšela jsem, že jste v naší městské části nějakou dobu bydlel?

To je pravda, nějaký čas jsem bydlel s dědou v Bellušově ulici. Proto mě tak rozhodilo, že jsem dneska nemohl treřt na místo naší schůzky. Měl jsem pocit, že Bermudský trojúhelník se přestěhoval na třináctku. Když jsem pošesté míjel metro Luka, chtěl jsem to vzdát. S touto městskou částí mě spojuje i Herecké studio mladých Iva Hrdiny. S Jiřím Lábusem a Janem Přeučilem jsme takovými kmotry nebo patrony, kteří nejen sledují pokroky našich malých kolegů, ale snaží se i poradit a podat pomocnou ruku.

Co nemáte rád?

Stereotyp. Nedovedu si představit, že bych kdekoliv pracoval od - do a vykonával den co den tutéž činnost. Proto mi vyhovuje, že jeden den hraji divadlo, další den mám dabing, potom moderuji ...

Co připravujete, plánujete a na co byste naše čtenáře pozval?

S Pražskou divadelní společností pana Václava Hanzlíčka hrajeme v Divadle u hasičů. A na co bych vás pozval? Určitě na Coco Chanel, kde hraji společně s Míšou Dolinovou, Libuškou Švormovou a Lumírem Olšovským. Uvidíte příběh ženy, která práci podřídila úplně všechno, a ačkoli byla slavná a bohatá, chybělo jí to nejcennější - spokojená rodina. Za pozornost stojí i tři příběhy Boccacciova Dekameronu s názvem Lekce lásky, nebo humorně laděné představení Vstupte.

Zmínil jste představení Coco Chanel. Jaký je rub a líc slávy?

U mě například to, že jsem "prošvihnul" dětství svého syna. Tolik mi toho uteklo a to mě mrzí. Je to v podstatě tak, že nejsem pánem svého času. A soukromí? To si člověk musí "vybojovat". Jsou nutné určité mantinely, za které už nikdo nesmí. Párkrát jsem to porušil a nestačil jsem se divit. Popularita má snad i světlé stránky, ale teď mě zrovna nic nenapadá. Před dvaceti lety bych třeba odpověděl jinak.