Seriál Zeptali jsme se za vás pokračuje čtvrtou částí, ve které si vážně i nevážně budeme povídat se zástupcem starosty Petrem Weberem.

STOP a jeho současnou náplň strany třináct pochopitelně znám, takže začnu dobrovolně a sám. Narodil jsem se v dnes už neexistující porodnici na Štvanici a dlouhá léta jsem žil a bydlel v Motole, kde jsem chodil do dnes už neexistující základní školy. Střední jsem absolvoval v Benešově škole v Košířích a ve finále ze mě byl elektronik. Přišla vojna a potom skutečně dobrovolná práce v dolech. Měl jsem představu, že si vydělám alespoň trochu slušné peníze, abych se mohl oženit a postarat se o rodinu. Záhy jsem ale pochopil, že to byl jen krásný sen, který se velmi rychle rozplynul.

Když už jsme u snů, prozradíte nám, čím jste jako dítě chtěl být?

Klidně. Chtěl jsem být kanálníkem. Dodnes si pamatuji, jak mě fascinoval sentinel. Jak už jsem řekl, bydlel jsem v Motole, kde teče potok, jehož velký úsek vede potrubím do Vltavy. Pokud jste odvážný, můžete touto kanalizací projít pod značnou částí Prahy. My kluci jsme odvážní byli a podnikali jsme do těchto míst časté výpravy. Takže vidíte, že můj vztah ke kanálům byl v dětství ryze kladný. Potom se tam ale stal nějaký úraz, všechno se začalo opatřovat mřížemi a naše výpravy skončily. Také jsem si uvědomil, že jsou i jiné a méně nebezpečné profese.

Co bylo dál?

Dál? Než jsem se dostal "dál", oženil jsem se, změnil zaměstnání (v té době jsem pracoval na letišti jako mechanik navigačního zařízení), narodila se dcera Ivana a v roce 1968 syn Lukáš. To už bylo samozřejmě všechno jinak. Jakmile přijde rodina, tak jí člověk v podstatě všechno přizpůsobí. Zvlášť, když mě dvě děti "nestačily" a na svět přišla Lucinka.

Čas plynul a mnohé se začalo měnit.

To je pravda. Čas pokročil a "kde se vzalo, tu se vzalo občanské fórum". Došlo k mnoha a mnoha změnám. Budu-li hovořit o sobě, byla to například změna profese. Začal jsem pracovat v Pražské privatizační komisi a o pár let později jsem se stal likvidátorem, a to byl takový odrazový můstek k mému nynějšímu zaměstnání. Jen tak na okraj - mezitím se mi podařilo vlastníma rukama postavit domeček. To říkám proto, abyste se nemusela ptát, jak jsem se ocitnul v Praze 13.

Děkuji za pomoc. Zeptám se tedy na něco jiného. Kdybyste znovu stál na pomyslné startovní čáře, změnil byste něco?

Když jsem se kdysi rozhodoval, jakým směrem se můj život bude ubírat, byla jiná doba. Chodil jsem sice na klavír i na angličtinu, ale protože nebylo zdaleka tolik možností tyto znalosti a dovednosti uplatnit, chodil jsem spíš "za klavír a za angličtinu". Kdybych vyrůstal v této době, určite by bylo mnohé jinak.

Byly Velikonoce. Zkuste zavzpomínat a porovnat minulost s tím, jak se tyto svátky slaví dnes? Dodržujete nějaké zvyky?

Moje nejhezčí vzpomínky na Velikonoce jsou spojeny s "vojančinou". Já jsem totiž sloužil v Kroměříži. A jak je všeobecně známo, na Moravě se určité tradice držely a je prima, že se drží dodnes. A věřte, že bylo celkem lhostejné, co si o tom v určité době myslel bolševik. Ale abych se vrátil ke slušivému vojenskému stejnokroji - jsem přesvědčený o tom, že i dnes platí to, že vojáka za branou neudržíte. My jsme tehdy byli při všem - při vinobraní, oslavách Velikonoc, nejrůznějších veselicích, zábavách .... Bylo by ale nespravedlivé, kdybych zapomněl na Motol, který byl v té době v podstatě vesnicí, a na dny, kdy jsem pletl pomlázku a s ostatními koledníky chodil dům od domu ... To už je ale dávno. Jaké jsou dnešní Velikonoce v Praze všichni víme. Snažíme se, ale současné uspěchané době platíme daň. Snad i v tom, že tak trochu uspěchané jsou i ty svátky.

Není to škoda?

Je, a velká. Musíme to ale brát tak, že každá doba přináší své. Umíte si dnes představit, jak bude oslava jakýchkoli svátků vypadat například za dvacet let? Já ne. Věřme jen, že určité zvyky a tradice neskončí v "propadlišti dějin". Byla by to strašná chyba. Ostatně, záleží na každém z nás, aby se tak nestalo. Snad se brzy nabažíme některých současných vymožeností a ohlédneme se "přes rameno". Určitě tam uvidíme mnoho hezkého.

Vaše současná profese spočívá především v komunikaci s lidmi. Dokážete ještě doma naslouchat a povídat si?

Na tuto otázku by asi nejlépe odpověděla moje manželka. Dost často se stává, že mi řekne, že už jsem dvě hodiny doma a ještě ze mě "nevypadlo" ani slovo. Není to sice pravidlem, ale musím připustit, že ani výjimkou. Určitým světlým bodem, kdy se rodině a konec konců i sobě snažím všechno nějak vynahradit, jsou víkendy.

Umíte relaxovat?

Nevím, jestli v tom pravém slova smyslu. Tohle slovo pro mě znamená zahrádku, vycházky se psem, dovolenou ...

A co rodinné oslavy? Nezapomínáte?

Myslím si, že ne.

Jste diplomat?

Kdybych nebyl, neobstál bych nejen v zaměstnání, ale ani doma. Mám-li být ale naprosto upřímný, tak musím přiznat, že se mi v práci podařilo asi tak dvakrát nebo třikrát naprosto "explodovat". Ono "když je něčeho moc, tak je toho příliš". Ne vždy jsou lidé, kteří se na mne obracejí, slušní. I když jsem už zažil ledasco, tehdy už mi síly nestačily.

Jak ta "exploze" vypadala?

Ostře jsem řekl, že debata končí a pak jsem se to pár hodin snažil "rozdýchat".

Teď jste zklamal milovníky akčních a katastrofických filmů. Ti asi od té "exploze" očekávaly nějaké dramatičtější vyústění.

Myslíte? S tím ale nic nenadělám. I přes některé nepříjemné zkušenosti jsem přesvědčen, že přísloví - se slušností nejdál dojdeš - neustále platí.