Jelikož v letošním roce oslaví pražský hasičský sbor stopadesáté výročí svého založení, zašli jsme si o jeho historii i současnosti popovídat s velitelem stanice číslo 7 Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy panem Petrem Bízou.

Pane Bízo, kdybychom měli o uplynulých 150 letech hovořit podrobně, asi by nám nestačil celý STOP.

V tom s vámi naprosto souhlasím, takže historii vezmeme tak trochu "zrychleně". Možná, že bychom mohli začít pasážemi ze starých stanov.

"Hasičský sbor královského hlavního města Prahy byl zřízen hlavně za tím účelem, aby zabezpečena byla stálá, rychlá a vycvičená pomoc ku ochraně životů a majetku občanů při nebezpečí ohně. Sbor tento jest ale též povolán a povinen účastnit se stejnou horlivostí také jiných prací záchranných, jež jemu zvláště nařízeny budou."

23. března 1853 - "Sbor obecních starších v Praze přejímá pod vlastní správu čištění ulic a usnáší se, aby metaři byli zároveň vycvičeni ke službě hasičské."

16. srpna 1853 - "Zřizuje se hasičský sbor v počtu třiceti mužů, z nichž osm je určeno k obsluze stříkaček a ostatní k metení ulic. Pro velitele je určen titul hasební mistr."

Podle roku 1853 by se mohlo zdát, že se červený kohout Praze téměř vyhýbal.

Je pravda, že 30 mužů, kteří měli navíc na starost úklid ulic, by si asi s větším požárem neporadilo. O rok později se tedy početní stav zvýšil na šest vrchních hasičů, dvacet čtyři obsluhovatelů stříkaček a třicet šest hasičů. K přelomové změně ve vývoji hasičského sboru došlo v roce 1864. Ve stanovách se dočteme: "Hasiči jsou zbaveni povinnosti metařské a nadále pouze dohled nad metaři vykonávají". Navíc nová organizační směrnice podřizuje sbor hospodářskému úřadu. Hasební mistr podléhá purkmistrovi, magistrátu a inspektorovi sboru a mimo jiné je mu přikázáno "bdíti mimo nad hasiči a metením ulic též nad koňmi a kočími, obstarávat obrok pro koně a potřeby pro dvory, spravovat hasičskou kuchyň a nakupovat pro ni potraviny". K jeho podřízeným patřili i pražští hlásní a městští vodáci.

Hasební mistr měl opravdu dost nadřízených. Kdo při požáru udílel rozkazy?

Podíváme se, co o tom říkají staré stanovy. "Při ohni udílel rozkazy ředitel hašení, kterým byl přednosta hospodářského úřadu a hasební mistr musil rozkazy jeho vykonávati, ano musil mnohdy i komisařům se podříditi. Bylo tudíž zcela přirozeno, že sbor nemohl činiti žádných protokolů, ježto řízení hašení měla v rukou osoba, která se ne právě o podobné věci vždy zajímala a hašení rozuměla, mimo to v prvém okamžiku ani na místě samém nebyla." Když už jsme se zmínili o tom, kdo udílel rozkazy, rád bych dodal, že až do roku 1872 se úřadovalo i velelo v němčině.

Jak to bylo s dobrovolným hasičským sborem?

V květnu roku 1876 byl pro České království vydán "Řád o policii v příčině ohně", který se stal impulsem k hromadnému zakládání dobrovolných hasičských sborů. Pražskému hasičskému sboru se tím velmi ulevilo, protože do té doby bylo na denním pořádku, že hasiči vyjížděli k požárům i do velmi vzdálených míst. O dva roky později získali hasiči ohromného pomocníka, kterým byl telegraf.

Existují z té doby nějaké záznamy o požárech?

Zmíníme ten, který jsem vybral ze zápisu v městské kronice.

9. října 1878 o půl deváté hodině večerní vyšlehl ze střechy mlýna Trnkova (Staroměstské mlýny) malý plamének, který ve čtvrthodině vzrostl v mohutný sloup. Hasiči ze všech částí města a továren přijížděli v trysku na místo požáru. Na hašení hořícího mlýna nebylo však lze ani pomyslit, neboť nebylo k němu přístupu.

Všichni ale víme o jiném požáru, který se zapsal černým písmem nejen do historie českého národa, ale také do historie českých hasičů.

12. srpna došlo vinou nedbalé práce dělníků k jednomu z nejtragičtějších požárů naší historie, k požáru Národního divadla. Přestože pražský sbor v té době již vlastnil parní stříkačku z Anglie, která byla zakoupena z podnětu tehdejšího hasebního mistra pana Josefa Lammera a hasiči již požívali velké vážnosti, zásah byl neúspěšný. Plně se projevila absence jednotného výcviku a velení. Navíc v době požáru byla hasičská chlouba, parní stříkačka, rozebrána a čištěna po předchozích ověřovacích zkouškách, takže se nedala použít. O vedení zásahu jasně vypovídá úryvek z knihy Vladimíra Kovaříka - Staropražské romance: Ze střech vyrazily plameny, vysoké, mocné. Začalo drobně pršet. Zvedl se vítr. Dým stále houstl, síla plamenů se ztrojnásobila. To už hořel i vnitřek divadla. "Kde jsou hasiči? Proč se nic neděje? Přece nenecháme shořet Národní divadlo bez pomoci!" Konečně přijeli. A za nimi další, z předměstí, z okolí. Ale nikdo nevelel, nikdo nepřikázal co dělat, a tak nastal zmatek ještě větší.

Po požáru požádal hasební mistr Josef Lammer o penzionování a na jeho místo nastoupil pan Bohumil Tiapal, technický úředník Ringoferových závodů na Smíchově a též velitel zdejších hasičů. Tento velmi pokrokový muž se zasloužil o značnou modernizaci technického vybavení sboru. Jeho přispěním byl zakoupen i první mechanický výsuvný žebřík dlouhý 24 metrů.

V té době také pražští hasiči dostali první parní stříkačku vyrobenou v Čechách.

To byly toulky devatenáctým stoletím. Co přineslo hasičům dvacáté?

V roce 1911 došlo ke zlomové události ve vybavení sboru. V říjnu byl zakoupen první automobil od Českomoravské továrny a do konce roku další tři vozy. Další novinkou pražských hasičů byla benzínová stříkačka od firmy Delehay a Farcot z Francie.

V roce 1914 vypukla první světová válka a na evropská bojiště bylo povoláno i 135 příslušníků požárního sboru (28 padlo).

V témže roce byl z vozového parku pražských hasičů vyřazen poslední povoz na koňský potah. Také byla přestěhována centrální stanice, a to do Sokolské ulice, kde sídlí dodnes.

Ředitelem sboru byl v té době ing. Oldřich Uher, jehož heslem bylo: pohotovost - rychlost - účinnost. Rozdělil sbor na několik oddělení. Došlo k zásadním změnám ve vybavení hasičů. Byly zakoupeny křísící přístroje, plynové masky, azbestové oděvy, kožené kabáty a lehké přilby. Byly též rozpracovány směrnice o součinnosti s okolními hasičskými sbory, zřízeny pobočky placené hasičské služby na Smíchově, Žižkově, Libni a ve Střešovicích. Město bylo rozděleno na požární obvody, k ohni vyjížděla vždy stanice místně příslušná. Centrála vyjížděla pokaždé.

A co červený kohout?

V meziválečném období vzniklo v Praze několik velkých požárů.

V roce 1925 to byl požár věže chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Mezi nejtragičtější zásahy sboru patřila likvidace následků výbuchu munice v Truhlářské ulici v březnu 1926. Na místě zahynuli dva vojáci, bylo několik desítek raněných a obrovské materiální škody. V roce 1927 vznikl velký požár střechy Masarykovy studentské koleje v Bubenči, následující rok došlo ke zřícení novostavby hotelu Na poříčí. Vyhořela citadela na Vyšehradě a jedna z věží na Karlově mostě (1932)

V témže roce hasiči likvidovali požáru věže Mihulka na Pražském hradě, v roce 1934 shořela dřevěná tribuna fotbalového stadionu Sparty.

Skončila krátká doba míru, vypukla druhá světová válka...

V roce 1939 byl nad územím Čech a Moravy vyhlášen protektorát. V červenci uspořádal primátor Klapka velkou přehlídku pražských hasičů a v srpnu námětové cvičení na Staroměstskou radnici. Tisk nešetřil chválou a uznáním nad vybaveností a odbornými kvalitami hasičů. Na přelomu let 1941 - 1942 byla zavedena standardizace vybavení dle norem DIN a FEN. Sbor byl začleněn do protektorátní bezpečnostní služby.

V listopadu byl velitelem jmenován Bruno Petersen, který dosáhl zvýšení početního stavu až na 700 mužů. Byly postaveny provizorní dřevěné stanice v Dejvicích, Holešovicích, Libni, Strašnicích, Krči, Smíchově a na Žižkově, z nichž holešovická s drobnými úpravami funguje dodnes a smíchovská byla zrušena před dvěma lety. Pražští hasiči se za války účastnili též skrytého odboje. Své životy položilo pět členů sboru.

Ihned po vypuknutí pražského povstání byl Bruno Petersen internován a do čela sboru se postavil docent doktor Miroslav Pilz. Ten dal své znalosti a schopnosti zcela do služeb hasičů. Ve funkci setrval do roku 1948. Má lví podíl na začátcích budování protiplynové služby u hasičů.

Mohl byste zmínit některé ze zásahů hasičů?

V únoru 1939 pražští hasiči se svojí technikou pomáhají při ošetřování hrocha v ZOO, v lednu 1940 za silného mrazu a množství sněhu bojovali s požárem skladu nábytku na Zvonařce.

8. května 1945 vzplanula Staroměstská radnice. Jedno křídlo radnice bylo zcela zničeno, hlavně proto, že jednotky SS bránily hasičům v zásahu. Tento trakt nebyl již nikdy zrekonstruován. V roce 1946 vzrušil pražskou veřejnost požár skladu papíren na Novotného lávce v budově bývalých mlýnů.

V prosinci téhož roku umírá jedna z nejvýraznějších osobností předválečné doby - ing. Uher. Do pražského krematoria se s ním přišly rozloučit stovky hasičů.

Při našem dnešním povídání jsme se dostali do první poloviny 20. století. Na co se můžeme těšit příště?

Rád bych čtenáře seznámil nejen v vývojem naší techniky, ale také s tím, jak se mají zachovat v krizových situacích.