Psi a pejskaři

Vážená redakce Stopu,

v lednovém čísle jste otiskli můj dopis o psech a pejskařích... Jistě víte, o co jde. (Pozn. red.: str. 6 - Snad se zblázním aneb psí problematika stokrát jinak) Jako každý občan mám právo na svůj názor - a využil jsem i možnosti ho vyslovit. Určité reakce jsem očekával a svým způsobem i s určitou zvědavostí na ně čekal. Také se dostavily. Ovšem to, co se mi nyní přihodilo, bylo velmi agresivní. Jak jsem se tedy ujistil, tak někteří (zdůrazňuji někteří!) pejskaři by potřebovali na své psy zbrojní pas a výcvik v sebeovládání. Jistá "dáma" mi volala domů a s jasně podrážděnou náladou mi vysvětlovala, jaké "parchanty a ožraly má ve svém paneláku, a že by mi přála být v jejich domě". Odvětil jsem, že je to možné, že některé typy lidí jsou skutečně k nevydržení. Rozhovor se nesl v duchu: "Pes ještě nic není proti řvoucím dětem a ožralým atd." Souhlasím, proč ne. Ale potvrdil se (bohužel) můj názor, že někteří (opět zdůrazňuji slovo "někteří") pejskaři jsou skutečně IQ podprůměrného, neboť mi dotyčná nakonec řekla, že pokud by mě potkala, tak by na mě svého psa poštvala a ten by mi to prý řádně vysvětlil. Poté třískla s telefonem. Chápu, že dotyčná vyjádřila také svůj názor, ale toto již hraničí s vyhrožováním. Píši vám jen proto, abyste si udělali také svůj názor o lidech, kteří žijí kolem nás a bez nadsázky se dá říci, že jsou potenciálně i nebezpeční. Vyslovení svého názoru je i v dnešní době asi pro mnohé nepřijatelné. Možná jsou tito lidé, na rozdíl ode mne, zatíženi ještě dobou před rokem 1989.

Ondřej Kostík

Je to tady prima

Protože v novinách, časopisech i televizi čtu a slýchávám většinou jen kritiku na to, co kde nefunguje, jak se nikdo o nic nestará, kde je jaký nepořádek, rozhodla jsem se také napsat do STOPu. Bydlíme na Velké Ohradě v Přecechtělově ulici již 9 let a jsme zde velmi spokojení. Sama pocházím z rodinného domku, takže jsem si nejprve musela na panelové bydlení zvykat. Měli jsme štěstí, že v našem domě ihned začala fungovat samospráva, takže nejsou problémy s provozem. Navíc se sem nastěhovali většinou velmi přátelští lidé, takže není problém si dojít o patro či dvě výše, když třeba dojdou vejce nebo poprosit o zapůjčení čehokoliv, požádat o pohlídání dětí a podobně. Většina nájemníků našeho domu jsou mladí lidé s dětmi, takže občas dochází k menším třenicím mezi námi mladými a staršími občany. Naše mladé sídliště je nyní více uzpůsobeno pro potřeby dětí. Starší obyvatelé by však měli raději větší klid a ledacos by si představovali jinak. Na sídlišti jsem strávila velmi pěknou mateřskou dovolenou, potkala jsem zde báječné kamarádky ... Společně jsme řešily všechny problémy s dětmi, konzultovaly jejich různá vývojová stádia, nemoci a podobně. Navštěvovaly jsme s nimi různé kroužky, hodně si pomáhaly, jezdily na výlety a trávily společné týdny na horách. Z bývalé prodejny se nám podařila vybudovat herna pro děti. Ty jsou zde velmi šťastné. Hrajeme zde různé hry, pořádáme jim oslavy narozenin ... Veškeré vybavení jsme poskládaly z vyřazených věcí z domácností, přesto je zde velice útulno. Věřím, že po nástupu do práce nás maminek, zůstane parta stále pohromadě i když už se uvidíme jistě méně často. Jsme živým důkazem, že mateřská dovolená může být, vedle velkých starostí a práce, i velikou radostí a nezapomenutelným životním obdobím. Samozřejmě bych se mohla přidat ke kritikům a poukázat na absenci pošty, bankomatu, různých služeb, fitcentra, kulturního střediska, parkovacích míst, ale jsem optimista a doufám, že se zde bude i v těchto směrech situace vyvíjet k lepšímu. Pevně věřím, že nebudou zastavěny všechny volné plochy supermarkety a officecentry, abychom měli stále kam chodit na vycházky. Doporučovala bych raději lepší využití již postaveného objektu Meinl než nové stavby.

Dana Céová, Velká Ohrada

Někdy člověk nevěří vlastním uším

Po vyslechnutí příběhu pana Zdeňka Fialy, s kterým vás v krátkosti seznámíme, jsme skutečně měli pocit, že šlo spíš o vylíčení špatného filmu než o skutečnost. Abychom se nedopustili nepřesnosti, použijeme údaje z PROTOKOLU O TRESTNÍM OZNÁMENÍ:

Jsem uživatelem obecního bytu č.11 v pátém patře panelového domu v Janského ulici č. 2196. Dne 20. 2. 2003 kolem 9. hodiny jsem odešel venčit psa. V bytě zůstala jen moje manželka. Zhruba po 15 minutách slyšela bouchání na dveře, tak šla otevřít. Na chodbě uviděla několik mužů. Ti uvedli, že jsou exekutoři a že jdou provádět exekuci. Když žádala, aby počkali na můj příchod, jeden z mužů do ní začal strkat, tak zavřela vchodové dveře. Za chvíli se ale dveře otevřely "samy". Poté, kdy jim sdělila, že jejich počínání nechápe, že vše řádně platíme, chtěli vidět nájemní smlouvu. Opět nastalo strkání mezi dveřmi, potom manželku doslova vtlačili do bytu.

Po mém návratu i mně jeden z mužů řekl, že jdou provádět exekuci. Opět došlo na strkání, tentokrát ne směrem do bytu, ale ven. Chtěl jsem vidět nějaké povolení. Jeden z exekutorů mi předložil nějakou kartičku, přitom se nás snažili vytlačit z bytu. Potom mi předložil nějaké písemnosti, kde bylo uvedeno zcela jiné jméno. Já jsem na to muže upozornil a on mi sdělil, že tam má uvedenou adresu:

Janského 2196 byt č. 11 a že ho nic jiného nezajímá. Chtěl jsem znát jeho jméno, ale odpověď zněla: "To vás nemusí zajímat". Řekl jsem, že se vloupali do bytu a že budu volat policii. Sdělil mi, že ho to nezajímá a že si mohu volat kam chci. Když konečně pochopil vlastní omyl, řekl, že se omlouvá, že se spletli a byt opustili. Po jejich odchodu z bytu zůstal velmi znečišťěný koberec v předsíni a poškozené vstupní dveře. Následně se na místo dostavila hlídka Městské policie, díky které jsem zjistil jméno exekutora.

Co by stalo, kdyby nikdo nebyl doma? S největší pravděpodobností by se manželé Fialovi vrátili do prázdného bytu. Jak bude celý případ pokračovat, se dovíte v některém z následujících čísel STOPu.

Plavání bylo fajn

Chtěla bych poděkovat pracovníkům Gymnázia Jaroslava Heyrovského za umožnění výuky plavání pro děti se speciálními poruchami učení. Vedení výcviku bylo profesionální s velmi dobrým, trpělivým a taktním přístupem k těmto dětem. Do naší třídy chodí 12 dětí (polovina romských) a mnohé z nich dosud nikdy nebyly v plaveckém bazénu. Radost jsem měla zvláště z dětí, které se přestaly bát vody, na výuku se vždy velice těšily a základy plavání zvládly. Pro jejich další vývoj to znamenalo mnoho dobrého.

Helena Havlíčková,
tř. uč. 3.C, ZŠ Klausova