ŽIJÍ MEZI NÁMI

Osmnáctého května roku 1923 bylo ze stanu ve Kbelích zahájeno pravidelné vysílání Českého rozhlasu. Po Británii se stala naše republika druhou v Evropě. Na internetových stránkách Českého rozhlasu se dozvíte například také to, že už v roce 1924 se uskutečnil první sportovní přenos, a to utkání v boxu z Letné, o tři roky později se rozhlas přestěhoval do Národního domu na Vinohradech, že v roce 1930 proběhl první transoceánský přenos z New Yorku, kdy byl zaveden rozhlas po drátě ... Co ale nenajdete, je rozhovor s programovým ředitelem Českého rozhlasu PhDr. Josefem Havlem

Pane řediteli, první otázka se dá považovat za jakési zahřívací kolo, ve kterém každý o sobě prozradí něco z minulosti. Ženy mnohdy pravdivě i rok narození.

S tím problém rozhodně nemám a klidně prozradím, že jsem se narodil v roce 1950 v Brně, nicméně jsem se velmi záhy přestěhoval s rodiči do Prahy. Protože vím, jaké otázky by následovaly, budu dobrovolně pokračovat. Zhruba v pěti letech jsem se zmínil o tom, že až budu velký, stanu se archeologem. Pochopitelně, že slova takového "prcka" nebral nikdo moc vážně. Je ale pravdou, že mě archeologie nepustila a po střední škole jsem skutečně tento obor začal studovat na Filozofické fakultě UK. Jenom tak pro zajímavost - o dva roky níže studoval současný premiér Vladimír Špidla. Neříkám to proto, že bych se chtěl chlubit tím, jaké jsem měl spolužáky, ale spíše abych poukázal na to, "jak může skončit" archeolog. Po ukončení studia jsem nastoupil do Muzea hlavního města Prahy, které v té době mělo za prvořadý úkol záchranu památek v rámci výstavby a přestavby naší metropole. Takže u všech sídlišť, která vyrůstala od roku 1975 do roku 1990, a to včetně stanic metra, bylo dříve než stavbaři naše archeologické oddělení. Řada výzkumů probíhala i na území současné Prahy 13. Tam, kde je nyní část sídliště Nové Butovice a Lužiny, byly poměrně dlouhodobé vykopávky. Na to, že se jednalo o záchranný výzkum, trvaly i několik let. Vzpomínám, že jakýmsi přirozeným centrem byl pro nás archeology Hostinec u Šimáčků. Všude se kopalo, ale toto místo bylo jakousi přirozenou základnou a oázou klidu, kde jsme se nejen dobře najedli, ale také řešili a opravdu také vyřešili nejrůznější čistě pracovní záležitosti. Vykopávky jsme dělali dokonce v místech, kde nyní žiji se svou rodinou. Je to paradoxní, ale tehdy jsem bydlel na Zbraslavi a pokaždé, když jsem se vracel domů, tak jsem říkal: "Tam bych chtěl teda někdy bydlet". A vidíte. Všechno se změnilo v roce 1986, kdy asi se slovy "řekl sis o to, takže máš, cos chtěl" zasáhl osud. Přestěhoval jsem se na Lužiny a musím přiznat, že jsem nikdy nelitoval. Jak se říká - člověk míní a osud mění.

To máte jistě pravdu, ale stejně by mě zajímalo, jak se z archeologa stane programový ředitel Českého rozhlasu. Tyto profese zcela jistě do stejného soudku nepatří.

Patří, nepatří, jak se to vezme. Před rokem 1990 jsem dělal šéfa pražské archeologie a o své práci jsem také hodně psal. Vydal jsem několik knížek, psal jsem pro televizi, rádia ... a najednou jsem měl pocit, že čas začal nějak "pádit", že se všechno začíná měnit, zrychlovat a ta moje profese, kterou jsem skutečně miloval, začala být pro mě nějak pomalá, a navíc jsem si musel přiznat, že mě baví psát a že jsem našel zalíbení i v novinařině ... Abych to zkrátil, musel jsem udělat rozhodnutí, takže jsem v roce 1991 "skončil s vědou" a vrhnul jsem se do nejistých mediálních vod.

Po těchto nejistých mediálních vodách jste ale přesto doplul do konkrétního přístavu.

O tom, že jsem spolupracoval s řadou médií jsem se již zmínil. Dostal jsem tedy dost nabídek a opět jsem stanul před problémem volby. Kam? Zvolil jsem místo zástupce ředitele rádia Regina Praha, které bylo součástí tehdy ještě Československého rozhlasu. Tím jse si "čichnul" k rádiu, které mě zcela pohltilo. Pak už ta geneze byla taková, že když se v roce 1993 zakládalo první soukromé rádio Alfa, nastoupil jsem tam nejprve jako šéfredaktor, a poté jako programový ředitel. V roce 1995 mě oslovil tehdejší ředitel Českého rozhlasu Vlastimil Ježek a nabídnul mi funkci programového ředitele, což vykonávám doposud.

Řekne-li se programový ředitel, každý z nás si představí asi něco zcela jiného. Co je vaší pracovní náplní?

Nejsem si jistý, že bude mít každý úplně jasno, když v krátkosti odpovím, ale zkusím to. Jsem zároveň statutární zástupce generálního ředitele Českého rozhlasu a v této chvíli pode mne spadá všech 14 stanic Českého rozhlasu počínaje Radiožurnálem a deseti regionálními stanicemi konče a zároveň archivní a programové fondy, oddělení elévů a mezinárodní oddělení. To všechno je úsek programu - největší složky Českého rozhlasu. Pro lepší představu uvedu, že z celkového počtu zhruba 1 500 zaměstnanců jich 1 000 pracuje v programu.

Měl jste pravdu, opravdu příliš jasno nemám.

Ani se nedivím. Ta práce je velmi členitá. Je mnoho stanic a ještě více programů. To nejdůležitější je, aby podobné typy pořadů nevysílaly zároveň dvě stanice. Jistě by se nikomu nelíbilo, kdyby na jedné stanici hráli folk, na druhé folk a na třetí "pro změnu" folk. Navíc poslouchat neustále to samé, to by také určitě nebylo to nejlepší, takže ve spolupráci s šéfredaktory jednotlivých rádií navrhuji nové pořady, musím mít neustále přehled o sledovanosti a k tomu patří samozřejmě ještě celá řada aktivit souvisejících s touto funkcí. Například jsem ředitelem rozhlasového festivalu v Poděbradech ... , ale ať se snažím sebevíc, je to i úřednická funkce, ke které patří i desítky porad, dopisy, žádosti, posuzování nových projektů ... Programový ředitel je jakýmsi vrcholem pyramidy programu, pod kterým pracují šéfredaktoři jednotlivých stanic a ruku v ruce musejí udělat všechno pro to, aby rozhlasové vysílání mělo stále své posluchače.

Zmínil jste se o tom, že musíte mít přehled o sledovanosti jednotlivých pořadů. Televize má "své koláče", jak je to u vás?

Všechna rozhlasová média v České republice, kterých je více než sedmdesát, využívají informace z výzkumu Mediaprojekt, který každé tři měsíce na základě sběru informací vydává výsledky poslechovosti. V praxi to znamená, že během roku je vyzpovídáno 30 000 občanů této republiky, kteří jsou vybíráni podle náhodného klíče, ale tak, aby byli rovnoměrně zastoupeni obyvatelé malých a velkých měst, muži i ženy, mladší, starší, ... Je to takový "průřez" naší populací. Výzkum poskytuje velmi solidní představu o tom, jaká je poslechovost jednotlivých stanic, pořadů, časů ...

Na základě těchto výsledků byste nám možná mohl říci, jak se měníme my, posluchači. Jak nás ovlivňuje například dění ve společnosti a další aspekty?

Je samozřejmé, že stejně tak, jako se vyvíjí všechno okolo nás, vyvíjejí se i nároky našich posluchačů. Daleko za námi je doba, kdy vysílala jedna stanice. Díky tomu, že existuje soukromý sektor, mají naši posluchači obrovský výběr. Nezměnil se ale jen počet stanic. V "propadlišti dějin" skončilo tak oblíbené čtení na pokračování a řada dalších pořadů tohoto typu. Smiřme se s tím, že ať se nám to líbí, nebo ne, času máme jaksi stále méně. Pro naše posluchače je dnes nejdůležitější, aby ihned dostali základní zpravodajské informace - kolik je hodin, jaké bude počasí, informace o dopravě, nejdůležitější zprávy z domova i ze světa ... Ostatně si každý jistě povšiml i toho, že moderátoři jednotlivých stanic a pořadů už nemluví tak pomalu a rozvláčně, jako tomu bylo dříve. Všechno musí být dynamické, ale přehledné a srozumitelné.

To většinou je, ale mnohdy dostává "zabrat" nejen čeština.

To je bohužel pravda. Rozhodně nejsem zastáncem žoviálního "halekání", při kterém si všichni tykají a jsou pro tu danou chvíli kamarádi. Práce s jazykem a hlasový projev musejí být na úrovni, která je požadována od veřejnoprávního média. Ostatně (téměř) všichni si ho platíme z koncesionářských poplatků. Budeme-li upřímní, tak zmíněné "neduhy" zdaleka nejsou problémem pouze některých rozhlasových stanic.

Máte rodinu, řadu přátel a známých. Neovlivňují vás někdy jejich názory na určitou stanici nebo pořad?

Taková doba je dávno pryč. Názor na rádio máme jasně definován. Tím rozhodně nechci říci, že se doma nebo mezi přáteli o rozhlasovém vysílání nebavíme. Jsem rád, když mě kdokoli upozorní na případnou chybu nebo nepřesnost, která mně unikla. Ale o tom, co se bude nebo nebude vysílat, se rozhoduje úplně jinde. Nepřipouštím jakékoli subjektivní názory. Rozhlas vysílá pro milióny lidí a my se musíme trefit do tak říkajíc obecného vkusu, takže po této stránce mám jasno. Musím ale připustit, že když začneme vysílat zcela nový pořad, fungují moje rodina a přátelé jako takové čidlo. Je to zkrátka první názor a první reakce, kterou sice zaznamenám, ale ....

Rozhlasové vysílání se dnes potýká s velmi silnou konkurencí.

Musíte se na to dívat tak, že i když si denně nekupujete noviny, určitě byste nechtěla, aby přestaly vycházet. Ani ti, kteří nefandí televizi, by nebyli blahem bez sebe, kdyby viděli jen potemnělou obrazovku. A stejně tak je to i s rozhlasem. I v té nejsilnější konkurenci bude mít své nezastupitelné místo a jen na nás, abychom našim posluchačům nabídli to, na co právě čekají.