Únorový STOP odstartoval náš nový seriál Zeptali jsme se za vás, ve kterém si postupně budeme povídat se všemi radními naší městské části. O první rozhovor jsme požádali starostu Prahy 13 Bc. Davida Vodrážku.

Pane starosto, vaše tvář byla donedávna pro většinu našich občanů neznámá a je pochopitelné, že se v současné době k vaší osobě váže řada vyřčených i nevyřčených otázek.

Asi ano. Začneme tedy od začátku. Narodil jsem se ve Stodůlkách a jsme vlastně už čtvrtá generace, která tady žije. Je tedy zcela pochopitelné, že můj osobní vztah k této lokalitě je značný. Vždyť jsem tady prožil celý svůj život, chodil jsem i do stejné školy jako moje maminka a viděl jsem a dobře si pamatuji, jak se to tady začalo přetvářet, jak vznikalo a rostlo nové sídliště, metro ... Vzpomínám i na dobu, kdy sem ještě jezdil modrý autobus a další šancí, jak jsme se sem mohli dostat, bylo tramvají číslo 9 na Plzeňskou a potom pěšky přes les. To už je ale minulost. Samozřejmě, že mám radost z toho, jak se každým dnem tvář naší městské části mění. Už dávno nejsme "nějakou" městskou částí kdesi na okraji Prahy. Počtem obyvatel se vyrovnáme například takovému městu, jakým jsou Teplice.

Dnes je to jiné, ale v době, kdy se začalo s panelovou výstavbou asi starousedlíci příliš nadšení nebyli.

To období nebylo jednoduché a určitá nevole tady bezpochyby byla. Děti ji projevovaly po svém. Dobře si vzpomínám na "války" mezi stodůláky a sídlišťáky. Myslím, že nakonec to ale docela dobře zvládli jak starousedlíci, tak i lidé, kteří se nově přistěhovali.

Který vítr vás zavál na radnici Prahy 13?

To má poněkud delší historii, než si myslíte. Tak někdy v roce 1998 jsem si uvědomil, že čím dál častěji čtu nebo slyším, jak naši politici v podstatě dělají všechno špatně. Kritika, kritika, ... A budeme-li upřímní, kritizovat umí každý. Je to určitě jednodušší, než se pokusit něco změnit k lepšímu. A protože jsem nikdy nebyl příznivcem "remcání" na nesprávném místě, rozhodl jsem se, že si na vlastní kůži zkusím, co ta politika ve skutečnosti je. Nebylo to nijak cílené a také jsem si neřekl, že vstoupím do politiky a do čtyř nebo pěti let budu starostou. To rozhodně ne, měl jsem svoje zaměstnání, své představy o profesním i soukromém životě, ale musím přiznat, že mě to začalo bavit, i když někdy bylo dost obtížné všechno skloubit. Popravdě jsem občas míval pocit, že nevím, co dříve. Práce, rodina, schůze a zasedání ... Ale tak jde život a mě zavál sem - na radnici.

Jak se vaše zvolení starostou odrazilo v rodinném životě?

Když jsem dostal možnost kandidovat na starostu, jasně jsem si uvědomil, že případné zvolení by ovlivnilo i soukromý život. A protože rodinné zázemí pokládám za nejdůležitější, byl pro mě názor manželky a mých nejbližších velmi důležitý. Funkce starosty je časově velmi náročná a je také daleko víc stresující než všechna moje předchozí zaměstnání. Navíc si člověk nejrůznější problémy "nosí domů", takže pochopení a tolerance rodiny jsou nezbytné. O to více se musím snažit všechno dohnat o víkendech. Byl bych pokrytec, kdybych říkal, že práce je mi nade vše. Na prvním místě je rodina, na kterou si udělám čas vždycky, i když ho asi bude o něco méně, než bych si přál.

Myslíte, že vám ještě zbude nějaký čas na koníčky?

Doufám, že ano. Jedním koníčkem je sport - dříve jsem hrál ragby, dělal jsem silový trojboj a aktivně posiloval. Teď se snažím dostat alespoň dvakrát týdně do posilovny, protože když se dobře cítím fyzicky, jsem v pohodě i psychicky. Navíc každý někdy potřebuje vypnout. Dalším koníčkem je muzika. Od svých zhruba patnácti let hraji v jedné hudební skupině na bicí.

Za pár dnů bude mít vaše rodina o jednoho člena více. Víte už, zdali to bude holčička nebo chlapeček a jaké bude mít jméno?

Protože mám rád překvapení, tak tohle zatím nevíme. Nejdůležitější je, aby všechno dobře dopadlo a manželka i miminko byly v pořádku. A jméno? První se narodila holčička a jmenuje se Kateřina po své mamince. Když to tentokrát bude kluk, bude se jmenovat David po mně, ale holčička ... V tom zatím nemáme tak úplně jasno. Ale nijak dramaticky to neprožíváme a rozhodně netrávíme večery s kalendářem v ruce. Teď mě spíš trošku trápí něco jiného. Když jsme čekali první dítě, pomáhal jsem manželce daleko více než teď. Musím před ní smeknout, protože všechno zvládá převážně sama a perfektně.

V každé domácnosti je čas od času nutné například něco opravit. Jak zvládáte tyto momenty?

Že bych byl doslova kutil, tak to asi ne, ale zhruba před sedmi lety jsem vlastními silami přestavěl půlku domku, takže zdění, dělání podlah a podobné práce mi nejsou cizí. Nedělá mi ani problém opravit doma některé věci, protože středoškolskou profesí jsem elektromechanik. Věřím, že rukama bych se uživil.

Myslíte, že (ne)budete patřit mezi tu část rodičů, kteří si přejí a snaží se docílit toho, aby jejich ratolesti dokázaly to, co jim se nepodařilo?

Doufám, že ne. Mám totiž ještě v živé paměti, jak mě rodiče jeden čas nutili, abych hrál na piáno. Výsledek byl takový, že jsem se nejen nenaučil hrát, ale k piánu jsem získal odpor. Naopak, když jsem "přičichl" k bicím nástrojům, do kterých mě nikdo nenutil, tak jsem vystudoval lidovou konzervatoř a na bicí hraji dodnes. Rodiče by určitě měli své potomky "nasměrovat", ale nutit? To ne.

Co vám dokáže udělat radost?

Většinou jsou to zdánlivě obyčejné a běžné věci. Dobrá večeře s celou rodinou nebo příjemný výlet. To jsou věci, které opravdu mnozí považují za obyčejné, ale opak je pravdou. Zkuste si představit, že byste o ně přišla.

Zmínil jste dobrou večeři. Co jíte nejraději?

Přiznám se, že díky sportu upřednostňuji zdravou stravu. Mám rád hodně zeleniny, ovoce, drůbež, ryby, těstoviny ... Když bych si měl vybrat, asi by to byla italská nebo středomořská kuchyně.

V současné době budete asi daleko častěji jednat s lidmi. Jaké charakterové vlastnosti upřednostňujete a naopak?

Podle mě je důležité, aby člověk jednal na rovinu, ať už se řeší jakýkoli problém. Když si všechno a včas lidé vyříkají, nedochází k nedorozuměním a následně špatným rozhodnutím. Naopak je mi velmi nepříjemné politikaření, intriky ... S tím se ale více či méně setkáváme všichni.

Ve své první Přímé lince ve STOPu jste se zmínil o tom, do čeho byste se chtěl pustit nejdříve. Opomenuta nezůstala ani drogová problematika, řešení palčivé situace s parkováním na Velké Ohradě ...

Je to tak. K této problematice nemám blízko jenom profesně. Už jsem se zmínil o tom, že zhruba patnáct let se pohybuji v muzikantské branži, takže jsem měl možnost při našich koncertech vidět řadu svých vrstevníků, kteří "ulítli na drogách" a také to, jak dopadli. I když nikdy nebudu zastáncem toho, aby se někde bezplatně měnily injekční stříkačky, rozhodně se budu snažit, aby ti, kdo pomoc hledají, ji také našli. Proto také nově zvolená Rada MČ Praha 13 zřídila Komisi prevence kriminality a sociálně-patologických jevů.

Co se týká parkování na Velké Ohradě, je nutné si uvědomit, že toto sídliště bylo dimenzováno na určitý počet automobilů. Vzhledem k tomu, že z několika jeho stran je přírodní rezervace, bude řešení velice obtížné. Je ale také pravdou, že se postavily kryté garáže, které jsou poloprázdné. Mohli bychom polemizovat o tom, zdali jsou nebo nejsou drahé, ale to by na skutečnosti, že jsou nedostatečně využity nic nezměnilo. Další věcí, která trápí lidi na Velké Ohradě je to, že tam není pošta. Již několik let sice probíhají jednání s Českou poštou, ale zatím bezvýsledně, protože pro Českou poštu je zřízení pobočky na Velké Ohradě z ekonomického hlediska nerentabilní.

Tento rozhovor neměl být o vaší práci, přesto jsme tam "sklouzli". V budoucnu vás, pane starosto, čeká řada důležitých rozhodnutí. Jak se říká - ne vždy se kouzlo podaří - a i když si to rozhodně nikdo nepřeje, může se stát, že něco podle vašich představ nedopadne. Jak dokážete přijmout prohru?

Musím říci, že prohry přijímám velice těžko a v podstatě neznám nikoho, kdo by prohrával rád. Jde o to, aby se člověk z chyb, které udělá, dokázal poučit. Jedno přísloví říká, že chybovat je lidské, ale jen blázen ve svých chybách setrvává. Toto je takové motto, které mám zapsané v hlavě, protože ho považuji za důležité a pravdivé. Nemyslím si o sobě, že mám patent na rozum a že pouze můj názor je správný, nedělá mi potíže čerpat ze zkušeností jiných ani přiznat svůj omyl. Když jsem ale přesvědčen o tom, že mám pravdu, pak za ní stojím velice pevně.