Mnozí si ve STOPu všimli inzerátu, který zve: Přijďte si zacvičit s Markem Vašutem. Přiznám se, že místo cvičení jsme raději zvolili příjemné popovídání, i když sportovní tématice jsme se nevyhnuli.

Pane Vašute, co nám o sobě prozradíte?

Narodil jsem se v Podolí 5. května 1960, alespoň pokud mám věřit mamince a občanskému průkazu. To ale asi není přesně to, co chcete slyšet.

Proč ne, klidně pokračujte. Pochlubte se třeba tím, jaký jste byl žák a student.

Jako malý jsem sice nebyl doslova šprt, ale škola mě strašně bavila a měl jsem ji rád. Dodnes si vzpomínám, jak jsem nemohl ani dospat, tak jsem se do školy těšil, takže jsem měl často samé jedničky. Samozřejmě se to všechno změnilo v pubertě, kdy najednou se zhoršilo nejen chování, ale i výsledky, což k nelibosti okolí pokračovalo i na gymnáziu. A výsledek? Průměrný žák.

Jaké cesty osudu vás přivedly k herectví?

První krok učinil můj dědeček, terezínský holič a kadeřník, kterého navíc ohromně bavilo kreslení a malování. V době protektorátu nemohl vykonávat svoje povolání (byl totálně nasazený, v roce 1942 utekl), ale i když žil tři roky v Praze "na zapřenou" bez dokladů, stačil vystudovat kreslířskou školu. Byl tak šikovný a talentovaný, že v roce 1945 ho přijal Jiří Trnka do tehdy nově vzniklého studia kresleného filmu Bratři v triku. A tak se vlastně bývalý holič a kadeřník podílel na vzniku prvního československého kresleného filmu. Byl to právě děda, který mě v roce 1966 "dotáhnul", podotýkám, že opravdu proti mé vůli, na Žofín, kde Věra Plíhalová-Šimková hledala děti do své prvotiny Káťa a krokodýl. I když jsem i později na gymnáziu hrál ve školním souboru, herecké ambice jsem ale neměl. Byl bych rád šel na vysokou školu a studoval filozofii nebo jazyky, ale hlavně jsem chtěl cestovat. Teprve tehdy, když člověk vidí a pozná kus světa, si může opravdu vážit toho, co má doma. A ty dálky už potom nejsou zas až tak lákavé. Za komunistů to ale nešlo, tak vyhrálo herectví. Ve svobodných poměrech by to ale moje volba nebyla. Možná, že by ze mě dnes byl vulkanolog, etnolog nebo námořník. Nevím.

Vy jste ale zabil dvě mouchy jednou ranou. Získal jste stipendium na studum herectví v USA, cestoval jste a poznal kus světa. Změnilo to nějak vaše názory?

To rozhodně. Uvědomil a ověřil jsem si, že máme neustále spoustu předsudků a iluzí o druhých, ostatně stejně jako oni o nás. Často se mýlíme v tom, že si myslíme, že jinde je to jednodušší jen proto, že ty státy jsou bohatší, ale ono za tím vším je velmi často o mnoho více lidské práce. Na druhou stranu si ale neuvědomujeme, jak krásnou zemi a hlavní město máme, protože jsme tady a všechnu tu krásu můžeme vidět každý den. Je ale otázka, jestli se umíme dívat. Já například strašně rád navštěvuji hrady a zámky. Je jich tolik, že mi to asi vystačí na celý život. Je zajímavé sledovat, jak výrazně se v posledních letech zvýšil počet turistů, především zahraničních. Často vzpomínám, jak to vypadalo v době, kdy jsem byl dítě. Na letní, téměř liduprázdný Karlův most, sem tam nějaký cizinec... Idylka, ale za jakou cenu? Že tady panoval policejní stát, a to potom není žádné umění, aby bylo vylidněno, když sem nikdo nechtěl jezdit. Ať je tedy raději všude pořád plno.

Protože jsme se sešli ve fitness na Lukách, měl byste se pochlubit, jak je to s vámi a s cvičením?

Aby to bylo úplně zřejmé, vrátím se trochu zpátky. Jako dítě jsem opravdu miloval školu. Volný čas jsem trávil ve společnosti knížek, a to většinou vleže. Takže když mně bylo tak deset jedenáct let, byl jsem sice skvělý žák, ale zároveň jsem byl nejtlustější chlapeček ve třídě. "Schroustat" Tři mušketýry za tři dny, to ano. Ale cvičení? To mě absolutně nebavilo. O to jsem se začal zajímat až tak v deváté třídě, kdy se mi začaly líbit holky. Sám jsem si naordinoval drastickou dietu a zhubnul jsem deset kilo. Podle z dnešního hlediska "předpotopních" příruček jsme spolu s kamarádem začali i cvičit. Jediný sport, který jsem dělal závodně, bylo sjezdové lyžování. Tam se to, že jsem byl macek, docela hodilo, protože mi to rychle jelo dolů. Musím ale přiznat, že na gymnáziu jsem se věnoval spíš vrcholovému sezení na barové židli. To se změnilo na DAMU, kde jsem snad poprvé v životě udělal stojku nebo výmyk. Opravdové cvičení mě potkalo až v pětadvaceti, než se začal točit film režiséra Jaroslava Soukupa "Pěsti ve tmě". Rok předtím si mě "vzal do prádla" trenér a zakladatel českého kaskadérství Jaroslav Tomsa. Ten mě má vlastně "na svědomí" jak v tělocvičně, tak v boxu, o kterém jsem předtím vůbec nic nevěděl. V té době jsem byl na vojně, takže s Jardou jsem trénoval box a techniku, sám jsem si naložil také pěkné tréninkové dávky - plavání, posilování a běh. Potom mi to už nějak zůstalo. Dva roky po "pěstech" jsem točil film "Stupně poražených", kde jsem hrál reprezentanta v moderním pětiboji. Díky tomu jsem se zase dostal do společnosti tehdy pěti dnes desetibojařů a poznal šerm, jízdu na koni, střelbu...

Lidé, kteří se sportu opravdu poctivě věnují a najdou si k němu ten správný vztah, často říkají, že se pro ně sport stal drogou.

Sám takových lidí pár znám a upřímně jim závidím. Myslel jsem si, že po mém intenzivním cvičení spojeném s natáčením filmů, budu patřit mezi ně. Ale asi nemám náchylnost k jakýmkoliv závislostem. Jsem založením lenoch a milovník sladkostí, takže jsem si pokaždé raději lehnul na kanape a vrcholově pěstoval "horizontalizmus". Mě to prostě do tělocvičny nevyžene, pokaždé se musím nesmírně přemlouvat.

Přesto sem zcela pravidelně docházíte.

To je tak. Udržovat se ve fyzické kondici je vlastně součást mého zaměstnání, a navíc se musím přiznat, že jsem estét a pohled do zrcadla na vlastní tvarohovitou a rozkládající se postavu ve mě vyvolává pocity velmi, ale opravdu velmi nelibé. I když se do cvičení musím nutit, stalo se pro mě nutným zlem, vím, že jiná cesta není.

Omlouvám se za škodolibou otázku, ale máte kromě sportu ještě jiné koníčky?

To víte, že mám. Nesbírám ale ani pohledy nebo pivní tácky, nejsem kutil... U mě pořád vítězí četba a poslední dobou trošku internet. Snažím se nezakrnět.

Jak jste se ocitl ve fitku na třináctce?

Jeden ze cvičitelů je můj dlouholetý kamarád, tak jsem se přišel podívat a musím říci, že je tady skvělé vybavení, dost prostoru... Vyhovuje mi, že nemusím čekat ve frontě. I když...? Nesejdeme se příště při cvičení?