Psal se rok 192O (26. září) a v bývalé školní kapli ve Sládkově ulici v Bubenči se začala odvíjet více než osmdesátiletá historie Říše loutek. A protože se v prosinci tato umělecká scéna představí i dětem naší městské části, požádali jsme o rozhovor jejího uměleckého vedoucího ing. Jana Nováka.

Pane Nováku, jak vznikla umělecká scéna Říše loutek?

To se musíme přemístit do jednoho zajateckého tábora v městečku Nižnij Novgorod v Rusku, kde se za první světové války setkali Vojtěch Sucharda, zakladatel a první principál Říše loutek a jeden ze spoluzakladatelů Václav Bárth. I když válka, zajatecký tábor a divadlo nejdou moc dohromady, přesto ještě s dalšími vězni divadlo, a to i loutkové, hráli. Po návratu do Čech nastala taková zvláštní situace a souhra náhod. Vojta Sucharda byl začínající sochař a po válce zrovna moc práce, a tím i peněz, neměl. Obec Bubeneč, tehdy ještě ne Praha, trochu vznik divadla "zasponzorovala", pomohli kamarádi a divadlo bylo na světě. Tuto dobu dnes připomíná pamětní deska od člena Říše loutek akademického sochaře Bohumíra Koubka, která byla u příležitosti 80. výročí zahájení činnosti této scény umístěna na Základní škole Korunovační na Letné.

Alespoň v krátkosti jsme si připomněli úplné začátky Říše loutek. Jaké byly ty vaše?

Když jsem byl malý kluk, hrál jsem si doma s loutkami své malé divadlo, a to by se vlastně dalo hodnotit jako moje úplné začátky. S tím opravdovým, velkým loutkovým divadlem to bylo ale trochu složitější. Tam mě jako třináctiletého přivedl přítel mého otce a zároveň jeden z již zmíněných spoluzakladatelů divadla Václav Bárth. Nikdo si neumí představit, jak to na mě zapůsobilo a jak obrovský to pro mě byl zážitek. Zákulisí každého loutkového divadla je takové tajuplné, ale v Říši loutek ...? To je neopakovatelné a nezaměnitelné. Je členité, romantické, a navíc nepředstavitelně voňavé. I se zavázanýma očima a po mnoha letech bych poznal tu vůni klihových barev. Navíc všude panoval ruch. Vždyť na každém představení spolupracuje dvacet až třicet lidí. Technika, herci, pomocný personál... Každá činnost mně prostě připadala naprosto úžasná. I stavba kulis, která by se mohla zdát fádní. Ale když tomu šéfoval ing. Jára Špaček, byl to obřad. Navíc - on si při práci zpíval. Kde se s tím dneska setkáte? S mými začátky je zkrátka spojeno ohromné množství velmi hlubokých zážitků, a i když uplynulo už hodně vody, jsou stále živé.

Překročil jste pomyslný práh a tím udělal první krok. Jaké byly ty další?

Jak se říká, vletěl jsem do toho rovnýma nohama. Pan Sucharda byl v té době už sedmdesátník a já si vzpomínám, jak mě hned z počátku "strčili" k takovému malému reflektůrku - hledáčku, abych jím sledoval loutky na jevišti. Byl jsem z toho pořádně vyjukaný a Vojta Sucharda ke mně "přilít", a rozčiloval se: "Tak dlouho jsi tady a ještě ani ten hledáček neumíš"! O dva roky později, to už jsem si připadal jako starý mazák, se na mě zadíval a zeptal se: "Kerej ty seš"? Ne, že by byl tak sklerotický, ale zkrátka, takových kluků jako já bylo v divadle "moc". Já jsem byl hned od začátku typ, který se do všeho cpal. Nečekal jsem, až na mně nějaká práce zbude, ale snažil jsem se pomáhat a být u všeho, takže jsem se brzy dostal ke stavbě scény i nějaké té loutce. Vzpomínám si, jak jsem byl pyšný, když jsem ve finále držel loutku a mával Sněhurce a princi, kteří odjížděli. Ne, že by mi hned svěřili něco velkého, ale jistý důstojný pán nejen vodil loutku, ale musel také hrát na klavír, protože tehdy představení doprovázela živá hudba. Na finále nestíhal být na obou místech najednou, tak mi "vrazil" loutku do ruky a bylo to. Mával jsem já.

Jste amatérské divadlo. Je u vašich členů talent nezbytný, nebo stačí jen velký vztah a láska k divadlu?

Každá profese chce to své. Naprostá absence talentu by asi dobrá nebyla. V divadle jsou vždy herci vynikající, dobří a potom ti, kteří sice do puntíku splní přání režiséra, ale nejsou přínosem. Nic nezkazí, ale také nic nevytvoří. Talent, ten se projeví velice záhy a dá se s ním pracovat. U nás začínala celá řada herců. Ale jsme amatérské divadlo, a tak ti, kteří to chtějí zkusit, možnost mají. Nikdy jsme před nikým nezavřeli dveře.

Jenom pro představu - v průběhu sezóny se práce okolo toho naše divadla zúčastní asi sedmdesát lidí, sehrajeme sto až sto dvacet představení, máme zhruba šedesát zkoušek, a to všechno ve svém volném čase. Snad nikdo nehraje ve všech inscenacích a občas míváme pocit, že bychom ještě nějaké další ruce potřebovali.

Jak vzniká loutkové představení?

Loutkové představení se například od činohry liší především tím, že je tam jedna dlouhá etapa a tou je výroba herců. Ostatní je velmi podobné. Kulisy, kostýmy, zkoušky... Naše divadlo má v tomto směru praxi, která více odpovídá profesionálnímu divadlu. Tím, že divadlo založili výtvarníci - Vojta Sucharda byl sochař, jeho první žena Anna Suchardová-Brichová byla malířka - od začátku mu vtiskli naprosto jasnou výtvarnou podobu. Až do roku 1956, kdy Vojta Sucharda odešel do důchodu, vycházely prakticky všechny loutky z jeho dláta. Jeho pokračovatelem a novým uměleckým vedoucím souboru byl divadelní odchovanec, vyučený řezbář a akademický sochař Bohumír Koubek. Určitá změna nastala až v roce 1971, kdy pomyslné žezlo převzala čerstvá absolventka loutkářské katedry DAMU Hana Zezulová. Do té doby až na výjimky to byl styl jednoho výtvarníka. Svou tradici kvalitní výtvarné složky ale ctíme dál.

Řekl jste, že dlouhou etapou je výroba herců. Jak dlouho trvá výroba jedné loutky?

Zásadní rozdíl je v tom, zda se jedná o maňáska nebo marionetu. Maňásek je, při vší úctě k němu, loutka velice jednoduchá, takže doba jejího zrodu je daleko kratší než u technologicky složitějších marionet, neřkuli řezbovaných. Ale ta doba se dá velice těžko odhadnout. Víte, do druhé světové války měl každý soubor sadu loutek, s kterou hrál všechna představení. Tento systém s občasnými výjimkami fungoval i v Říši loutek. Pracovalo se s loutkami, které byly. Když nějaká chyběla, tak ji Vojta Sucharda vyřezal. To mělo za následek určitou výtvarnou nejednotnost, protože naši "herci" vznikali od roku 1920 asi tak do roku 1942. Tato praxe se jednoznačně přerušila až s nástupem Bohumíra Koubka. Každá inscenace měla od té doby svou sadu loutek. To dává prostor pro konkrétní řešení technologie jejich výroby. Některé například nemusejí vůbec umět chodit, ale musejí dobře hrát rukama, u jiných se naopak klade právě na chůzi velký důraz. I od toho se odvíjí doba jejich výroby.

Závěrem bychom se měli dostat k tomu, jak došlo ke spojení Říše loutek a Prahy 13?

Pokud je naše divadlo provozuschopné, vyjíždíme za jeho brány pouze příležitostně. Srpnové povodně ale všechno změnily. Stoletá voda totálně zničila naše, nebo spíš vaše dětské divadlo. Po prvním šoku jsme ale všichni odmítli myšlenku na uzavření osmdesátileté tradice naší přední loutkové scény a pracujeme na odstraňování nedozírných škod. Protože ale naše diváky chceme alespoň částečně uspokojit, nejezdí oni k nám, ale naopak. A jelikož jsme dostali velmi příjemnou nabídku z Prahy 13, je rozhodnuto. V prosinci odehrajeme na třináctce pět představení.

Na co se mohou naši diváci těšit?

Je pravda, že zveme především malé diváky, ale máme připraveno také představení rodinného typu, takže "neošidíme" ani ty odrostlejší. Ti nejmenší se mohou těšit na maňáskovou Čapkovu pohádku O pejskovi a kočičce, která právě v prosinci oslaví své třicátiny. Dále to bude rovněž maňásková dvojpohádka - Červená Karkulka a O Kulihráškovi. Třetí pohádka, tentokrát marionetová, se jmenuje Kašpárek v pekle. Je od Jiřího Žáčka, což je zárukou, že o vtip, hezkou češtinu, komické i napínavé situace nebude nouze. Rodinný typ divadla, tedy představení, které je určeno divákům všech věkových kategorií, představí vánoční hra "Nám, nám narodil se". Protože prosinec je měsícem, kdy se těšíme na nejhezčí svátky roku, věříme, že naše pohádky napomohou navodit tu neopakovatelnou předvánoční a vánoční atmosféru.