Už dost!

"Dobrý den," zdraví mě dítko na školní chodbě.

"Ano," odpovídám mu místo pozdravu a ani si nevšímám jeho udiveného pohledu.

"Moniko, čti," povídám jindy. "No tak, čti už," zvyšuji hlas. "Dostaneš poznámku!" ječím.

"Paní učitelko, vždyť jste jí před chvílí poslala pro mapu," špitnou nesměle první lavice. Aha. No nic, ještě není nejhůř.

Je přestávka. Děti se perou. Rvou se jako koně. Nereagují. Otvírám okno a kochám se pohledem do parku. Důchodci tam právě krmí sýkorky ... Řev se stupňuje. Vykláním se víc a snažím se neslyšet. Sýkorky se slétávají --idylický pohled. Křik neustává.

"Tady bude klid!!!" zařvu náhle hromovým hlasem.

Důchodci ztuhnou. Ptáci se ztratí ve větvích, ani lísteček se nepohne. Bitka za mými zády však právě vrcholí ...

Dnes už jsem v pohodě. Nepletu si jména ani děti. Mile se usmívám. Nekřičím. Nic mě nevytáčí. A na pozdrav??? Odpovídám pozdravem: "Dobrý den, pane primáři ..."