ŽIJÍ MEZI NÁMI

Podepsal Chartu 77 a i díky tomu se za ním zavřela vrata vězení. Naposledy z něj vyšel na jaře 1989, změna už byla cítit ve vzduchu. Brzy jsme byli propuštěni z komunistického "ráje" za ostnatým drátem všichni a mohli se nadýchnout svobody. František Veis za to byl vděčný dvojnásob. Pestrým zákrutům jeho osudu však ještě nebyl konec...

Narodil se v Kladně a mohl být dědicem rodinné nábytkářské firmy. Vystudoval dokonce oborovou průmyslovku. Pak ale přišel únorový puč 1948 a jeho kariéra se změnila na vojenskou. "Chtěl jsem být letcem, ale kvůli zdraví to nevyšlo, tak jsem si zalétal alespoň jako výsadkář," vzpomíná František Veis na vojenskou akademii a svou celkem třináctiletou službu důstojníka - parašutisty. Dočasné snižovaní stavu armády mu po svatbě v pětapadesátém umožnilo roční dobrodružnou přestávku, když sehnal místo u Čs. námořní plavby. "Důstojníci tehdy nemohli vyjet ani do Bulharska a já se plavil po mořích. Byl jsem v Singapuru, ve Vietnamu, v Číně, v Egyptě. Jedenapůlkrát jsem obeplul zeměkouli," popisuje. Pak mu dala žena na vybranou mezi ní a mořem. Využil toho, že armáda opět nabírala a o jeho odbornost byl zájem. Vrátil se na souš a sloužil u výsadkové brigády v Prešově nebo u pluku hloubkového průzkumu v Holešově. "V případě války jsme měli být vysazeni na německo-francouzských hranicích," říká. "Jenže pak švagr zůstal jako turista v Rakousku a tím se zhoršil můj kádrový profil ..." Následovalo přeřazení k méně exponovaným útvarům. Rok 1968 jej zastihl v Tachově. Okupaci armádami Varšavské smlouvy nesl těžce a neváhal proti ní vystoupit. Nešetřil ani kritikou KSČ a tak nebylo divu, že byl jedním z prvních, kdo museli armádu opustit.

Vyháněli ho z jednoho zaměstnání do druhého. Stavba, geofyzikální průzkum nebo hotelový zaměstnanec. Všude jej dohnala pověst "politicky nespolehlivého" a musel pryč. "Přišlo první zatčení za "podvracení republiky", když jsem sehnal starý letecký motor kamarádovi, který se pokusil o emigraci s vírníkem - malým vrtulníčkem používaným v aeroklubech," vzpomíná František Veis. Z vězení vyšel po roce a začal opět kolotoč zaměstnání, tentokrát jej vyhazovali už po měsíci. Nakonec mu sama Státní bezpečnost (StB) nabídla vystěhování do ciziny. "Už jsme měli se ženou vyřízené doklady, když mě zatkli podruhé," směje se Veis. "S vystěhováním si to rozmysleli a obvinili mě z "přípravy ke špionáži". Prý bych jako bývalý důstojník na západě moc mluvil," dodává. O velikonocích 1980 šel na 12 let do Valdic mezi zločince a vrahy. Na radu advokáta se rozvedl, aby nebyla pronásledována manželka a děti měly šanci se dostat na školy. Ve vězení pobyl devět let, než přišla šance, že bude spolu s dalšími vyměněn za vězně ze Západu. I zde však osud nabral jiný směr. "Byli už se na nás podívat američtí doktoři, v jakém jsme stavu, ale StB se zase bála publicity té výměny na Svobodné Evropě a couvla," vysvětluje František Veis. "Už jsem ztrácel naději, když mě najednou v dubnu 1989 potichu podmínečně propustili."

Tajná policie jej pak znovu nutila k exilu a snažila se jej získat jako agenta mezi emigranty. Odmítl z principu i kvůli manželce, která na něj celých 9 let čekala a byla také vážně nemocná. Emigrace nepřicházela v úvahu. StB tedy použila drsnější metody. "Jednoho dne, když žena stahovala večer roletu, někdo zvenku prostřelil okno." Byl to šok a málem se jim podařilo Veisovy k emigraci přinutit. Přišel však listopad a konec utrpení. "Pro chartisty, Václava Havla a další, které jsem znal z vězení, to bylo překvapení. Čekali změnu tak za dva tři roky. Revoluci začali studenti a vše se dohánělo za pochodu," vzpomíná.

František Veis se hned zapojil do Občanského fóra a později si jej nový ministr zahraničí Jiří Dienstbier povolal k sobě. "Po třičtvrtě roce na ministerstvu jsem vycestoval jako tajemník našeho velvyslanectví do Bonnu, kde jsem byl dva roky až do důchodu," popisuje své diplomatické působení v Německu pod velvyslancem a spisovatelem Jiřím Grušou. Po návratu se stal poradcem Prof. Rudolfa Zahradníka, předsedy Akademie věd, se kterým se poznal, když přijel s delegací českých vědců do Německa. Stál u vzniku Expertního pracoviště letectva, které se zaměřuje na psychologii, sociologii a zvládání stresu. Z tohoto pohledu zkoumá kromě letců např. i naše jednotky vyslané na obtížné mise do zahraničí. Podílí se i na výzkumech Evropské kosmické agentury ESA směřujících k vyslání expedice na Mars v letech 2015-2017. S výzkumnými úkoly František Veis cestoval do Ameriky, do Ruska nebo do Jugoslávie. "ESA nechala v Moskvě vyrobit kopii vesmírné lodi a zkoumala, jak na lidi působí dlouhý pobyt v uzavřeném prostoru. Chtěl jsem se přihlásit také, ale že prý bych jako bývalý vězeň, co byl nejednou na samotce, ty výsledky zkreslil," směje se.

Dnes pracuje František Veis externě pro Citibank při kontrole dokladů a jinak si užívá penzi. Letos v létě oslavil sedmdesátku. Pět let žije v Praze 13 se svou anglickou partnerkou Joan, kterou poznal na dovolené při návštěvě u britského leteckého maršála Halla. Na nudný život si František Veis určitě nestěžuje a na rok 1989, který byl přelomem nejen v jeho osudu, po 13 letech vzpomíná: "Byla to euforie. Tak do března či dubna 1990 se dalo prosadit snad cokoliv, než nadšení začalo opadávat. Trochu jsme doplatili na to heslo "Nejsme jako oni." Změny mohly být razantnější a rychlejší, nemuseli jsme se s mnoha problémy ztuha potýkat ještě dnes. To hlavní však máme. Hlavně, že už nemusíme poníženě žádat o devizové přísliby, výjezdní doložky, že už nikdo z uličního výboru KSČ nerozhoduje o tom, jestli vaše dítě může na vysokou, nebo ne. I kdybych dnes jedl suché brambory a chodil zabalený do pytle, tak budu spokojený, protože jsem svobodný. Samozřejmě, že trpce nesu všelijaké ty politické kotrmelce a jiné nešvary, ale věřím v budoucnost téhle republiky. Hodně jsem cestoval a vím, že jsme země chytrých a schopných lidí. Je třeba tomu dát čas. Spoléhám hlavně na mladou generaci, která už vyrůstá ve svobodě."

Plk. v.v. František Veis

Nar. 5. července 1932 v Kladně. Vystudoval nábytkářskou průmyslovku a Vojenskou akademii v Lipníku nad Bečvou. V roce 1955 se oženil, má syna a dceru. Třináct let sloužil jako výsadkář. Po roce 1968 se stal terčem perzekuce za svůj odpor k sovětské okupaci. Je signatářem Charty 77 a celkem 10 let strávil ve vězení. Jako na jednoho z mála na něj čekala žena, ač ji k němu prvních 8 let nepustili ani na návštěvu. Měl se kam vrátit a znovu se s ní oženil, ale po tolika letech se sešli dva úplně jiní lidé. Dohodli se, že budou žít odděleně. Po roce 1989 působil František Veis m.j. v diplomatických službách nebo jako poradce předsedy Akademie věd. Posledních 5 let žije v Nových Butovicích.

Nepodařený útěk

Poprvé se dostal František Veis do vězení v roce 1978 za napomáhání kamarádovi k útěku. Pomohl mu sehnat motor k vírníku, malé obdobě helikoptéry, která potřebuje ke vzletu pohyb vpřed. Kamarád opravil poškozený vírník, přidal motor a na právě dokončené ještě neotevřené dálnici u Bratislavy se pokusil odletět do Rakouska. Překvapila jej však mlha a přestože přeletěl hranici, ztratil orientaci a přistál zpět na Slovensku, kde jej na poli zadrželi družstevníci a pomocná stráž Veřejné bezpečnosti. Po třech měsících výslechů, zatkla StB osm lidí, kteří s útěkem pomáhali. Vírník je dodnes k vidění v Muzeu policie v Praze.