Království za košili

"Nemám co na sebe!" Jak často slýcháme ten povzdech dam nad svým šatníkem. Tentokrát nevzdychala dáma. Vzdychal můj muž. Zapomněla jsem mu totiž vyprat sváteční košili, kterou v pondělí ráno nutně potřeboval.

Co teď? Je sobota před polednem, sedíme právě v autě a naděje, že cestou na chatu budeme míjet nějaký boutique, je pramalá. Leč, štěstí se na mě usmálo - v podobě obchodu se smíšeným zbožím. "Bude tam či nebude?" Se smíšenými pocity jsem vstupovala dovnitř.

Mezi ztvrdlými rohlíky a pevným podpalovačem "Pepo" ležela. Jediná, poslední, o číslo větší, ale byla tam! Tak přeci jen neodjede manžel na důležité jednání v zálesáckém oblečku, v němž se právě nacházel.

Košili jsem na chatě láskyplně uložila a pak už si jen vychutnávala nerušený víkend s romantickým táborákem v závěru.

"To jsme ale dobře koupili," nechal se muž slyšet při zpáteční cestě. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal: košile leží ve skříni 150 kilometrů odtud ...

A tak nakonec došlo na lámání chleba, tedy vlastně k praní košile. Té původní. Teď ještě pořádně roztopit, aby do rána uschla.

Košile tedy leží rozložena na kamnech, zatímco já ležím v posteli a bilancuji. Rodinná pohoda byla s kapkou štěstí uchráněna košilatých nástrah osudu. Víkend se nakonec přece jenom vydařil. Dokonce ještě i ve snu cítím vůni připálených špekáčků z našeho podzimního ohníčku. A nebo že by .... !!!