První vítěz soutěže "Večeře s ..." měl možnost pohovořit si a prožít příjemný večer s topmodelkou Lucií Trnkovou. Využili jsme příležitosti a položili jí pár otázek.

Lucko, stát se "manekýnou" je životním snem mnoha dívek. Bylo to stejné i u vás?

Jako dítě jsem si díky své lásce ke zvířatům přála být zvěrolékařkou. Brzy jsem ale zjistila, že při pohledu na krev mi není nejlépe, navíc nemoc nebo poranění zvířete jsem strašně prožívala a představa, že bych také musela operovat... To by prostě nešlo.

Nebyl ve vás ani kousek exhibicionismu, který je pro modelku téměř nezbytný?

Nebyl to kousek, ale kus. Vzpomínám si, že u babičky jsem chodila po náměstí se štětcem, na kterém jsem měla přivázanou šňůru a s "mikrofonem" v ruce jsem komentovala celé náměstí, bavilo mě neustále se převlékat, milovala jsem tetiny šaty i její lodičky ... Když mě maminka ostříhala vlasy, přivázala jsem si na miniculíček, který mi zůstal, dlouhé stuhy a takto vyzdobená jsem jezdila na kole. Prostě jsem dělala "blbosti" a předváděla jsem se. Čím jsem ale byla starší, tím jsem to víc skrývala.

A co móda?

O tu jsem se zajímala už na základní škole, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude právě móda a modeling, kterým se budu v dospělosti věnovat. Navíc v předpubertálním a pubertálním věku jsem, jak se říká, moc krásy nepobrala. Byla jsem takové "pihovaté nic". Nepřipadala jsem si krásná a ani jsem nebyla.

A focení? To jsem naprosto nesnášela. Nebudete tomu věřit, ale já mám z té doby snad jen dvě fotografie, na kterých se navíc tvářím jako bubák, takže to ani nevypadalo že bych mohla být fotogenická. Nevím přesně, jak a kdy, ale nějak jsem se "vyloupla". A změna to byla asi pořádná, protože v prvním ročníku střední školy mě většina spolužáků z devítky nepoznávala.

Jak jste se tedy k modelingu vůbec dostala?

Dalo by se říci, že náhodou. Abych byla úplně přesná, tak sázkou. Tehdy jsem čekala ve Stodůlkách na kamarádku a aby mi nebyla dlouhá chvíle, koupila jsem si časopis, kde byla vyhlášena soutěž Dáma 97. Vůbec mě nenapadlo, abych se přihlásila, ale všechno změnil můj přítel. "Když prohraješ," řekl, "zaplatím dovolenou, když vyhraješ, platíš ty." Ten nápad se mi ohromně zamlouval, protože jsem se už viděla někde u moře pod slunečníkem, a navíc zadarmo. Podle fotografie mě vybrali do užšího kola a čekal mě casting u Jadrana Šetlíka (vůbec jsem netušila, kdo to je). Moje přesvědčení o krásné dovolené ještě zesílilo, když jsem viděla ostatní "načinčaný" děvčata se spoustou krásných fotek. Já neměla nic, snad jenom trošku "přidrzlou" pusu. Dostala jsem číslo 51 a nabyla pocitu, že kdo uteče, vyhraje. Útěk se nekonal, dostala jsem se do užšího výběru, následovaly kamerové zkoušky, telefon Jadrana Šetlíka a hned napoprvé focení na titulní stranu. Ten, kdo platil dovolenou, jsem zkrátka byla já.

Konec dobrý - všechno dobré. To se sice říká, ale bylo to opravdu tak?

Na to se dost těžko odpovídá. Bylo i nebylo. Nejdřív jsem se musela naučit, o čem vlastně modeling je. Já vlastně na něj dodneška nemám povahu. Chybí mi ostré lokty, hroší kůže, umění dělat naschvály ... Myslím si, že se mi podařilo dělat modeling "zdravě". Nejsem kariérista, který nevidí a neslyší.

Tu práci dělám proto, že fotogeničnost mi dává možnost být na fotografii pokaždé někým jiným. Ale je to řehole. Proto se dnes věnuji i jiným aktivitám - moderuji v televizi, studuji herectví ... Neustále na sobě pracuji. Rozhodně ale nechci být jeden den zpěvačka, druhý den herečka, třetí den ... Pro mě modeling nikdy nebyl a není ani cíl ani životní vrchol. Je to možnost procestovat svět, naučit se jazyky a komunikaci s lidmi. Je to zkrátka obrovská životní zkušenost. Je pravda, že bych mohla zůstat v zahraničí, věnovat se jen modelingu, ve třiceti se vdát, ale to mi připadá velice prázdné. Proto jsem trochu přibrzdila, jsem víc doma a zkouším i něco jiného. V modelindu jsem uspěla na jedničku a myslím, že sama na sebe můžu být pyšná. Pracovala jsem s nejprestižnějšími firmami a těžko bych mohla chtít někam výš. Kdybych v tom pokračovala, asi bych "zakrněla". Proto zkouším i něco jiného a budu se snažit být dobrá i v tom. Říkám sice dobrá, ale to je ve školní terminologii trojka. Já měla vždycky raději jedničky - tedy výborné. Nebudu to měnit.

Když už jste se zmínila o známkách, jaká jste byla žačka a studentka?

Když jsem končila základní školu, podala jsem si jedinou přihlášku, a to na SOU uměleckých řemesel - obor umělecký keramik a malba. Sama sobě jsem nedala žádnou jinou možnost, protože malování bylo mým koníčkem. Udělala jsem talentové zkoušky, přijímací jsem dělat nemusela, protože jsem měla vyznamenání, a tak se ze mě stala studentka. Keramika mě uchvátila, udělala jsem si mnoho krásných věcí a když se tak nad tím zamyslím, jednou budu muset mít hodně velký byt, aby se mi tam všechno vešlo. Mám školu a v budoucnu bych se chtěla k malování i keramice vrátit. Ale i tady je konkurence a navíc v dnešní době je ruční práce nedoceněná. Trh je zahlcen výrobky. Až ale jednou začnu, budu se umět "poprat" s každým problémem.

Cestovala jste a stále ještě cestujete po celém svět. Zbývá vám čas na cokoli jiného?

To cestování je takové, že ve většině zemí znám letiště a studio a aby to nebylo stereotypní, tak ještě studio a letiště. Rozhodně to není jako na dovolené, cestování je vlastně práce. A soukromý život? To je strašně složité. Času je opravdu málo. Dříve jsem si to tak neuvědomovala, protože mě to bavilo. Dnes už vím, že mi modelig nejen hodně dal, ale také hodně vzal. Těžko se to vysvětluje. Zažila jsem večírky v milionářských vilách, ale chybí mi zážitky z "obyčejných" narozenin mých přátel. I to je důvod, proč jsem malinko ubrala z toho obrovského tempa. Chci konečně vnímat život i z jiné stránky.

U vaší profese není důležité pouze to, jaký je váš obličej, skvěle musí vypadat i postava.

Dříve to bylo jednoduší, ale čím jsem starší, tím musím více sportovat. K pohybu jsem měla vždycky blízko, předcvičovala jsem kalanetiku (zastoupeny jsou prvky aerobiku i gymnastiky) i v televizi, ale dnes musím trochu přidat. Běhám, snažím se chodit do posilovny a musím se také trochu krotit v jídle. Mám ráda sladké, takže si musím vybrat. Buď večeře nebo dobroty. Není to ale zas až tak těžké. Když přijdou dva až tři týdny intenzivních přehlídek, tak na jídlo stejně není čas. To ještě tak pět kilo zhubnu. Jsem ale ráda, že jsem se nikdy neuchylovala k práškům, drogám ... Nikdy jsem nepatřila mezi chlapecké typy. Mám boky i prsa a rozhodně s tím nemíním nic dělat. Módním trendem jsou sice vychrtlé modelky, které mě sebrali spoustu práce, ale v tomhle jsem vždycky byla nekompromisní. "Jsem jaká jsem, ber nebo neber". Nikdy jsem si neničila tělo, nenechala jsem si barvit vlasy ... Být hvězdou za každou cenu? To rozhodně ne.

Našla jste si mezi svými kolegyněmi přítelkyni?

V modelingu je to jinak. Tam kamarádství mnoho místa nemá. Každá kolegyně je vlastně konkurence. Navíc rozhodně nejsem typ modelky, která vydrží mluvit hodiny a hodiny o laku na nehty nebo o "chlapech", protože o ničem jiném mluvit ani nedokáže. To mi připadá poněkud jednoduché. Snad v těchto nic neříkajících řečech vznikl jakýsi mýtus, že modelky mohou být sice krásné, ale i hloupé. A těch hloupých je dost. Kamarádů mám hodně, ale ne z řad kolegů a kolegyň.

Nedávno se u nás volila miss. Děvčata hovořila o báječné atmosféře, o tom, jak si vzájemně pomáhají.

Pokud by tato děvčata byla amatérkami, tak možná, ale v současné době na soutěžích miss je z 18 finalistek asi 14 profesionálek nebo slečen, které se v modelingu již pohybují, takže si myslím, že je to jen póza. Ať už z jejich strany nebo ze strany agentury. Mělo by to sice tak být, ale já tomu rozhodně nevěřím.

Jak modeling ovlivnil váš soukromý život a charakterové vlastnosti?

Myslím, že hodně. Naučila jsem se být velice pracovitá, houževnatá, zodpovědná a samostatná. A to je dobře. To, aby se u mě neprojevily takové vlastnosti, jako je třeba domýšlivost, jsem si pojistila. Se svými dobrými kamarády jsme udělali takovou dohodu, že kdyby viděli, že mi nos "leze" nahoru a že začínám být nafoukaná, dostanu takovou facku, že druhou vezmu o zem. Jsem ráda, že k tomu nikdy nedošlo. Navíc jsem často navštěvovala svou babičku, která byla v léčebně dlouhodobě nemocných. Tam teprve člověk pozná, o čem život doopravdy je a jaké jsou jeho skutečné hodnoty. Uvědomí si, co by se s jeho životem stalo, kdyby utrpěl například nějaký úraz. Kolik "kamaradů" by zůstalo z dnes plného diáře? To člověka donutí, aby začal uvažovat trochu jinak, aby si nevybíral přátele, kteří jsou povrchní. A specielně v modelingu je takových lidí dost. To by si měla uvědomit i ta mladinká děvčata, pro která se stala přehlídková mola a světla reflektorů v ateliérech životním snem. A soukromý život? Ten platí daň za úspěch. Proto jsem také došla k rozhodnutí, že přibrzdím a pokusím se alespoň částečně dohnat to, o co mě modeling ošidil. I když moje biologické hodiny ještě netikají, ráda bych také měla časem rodinu.

Jaký by měl být váš partner?

Zatím byl nejbáječnějším "mužským" v mém životě můj kocourek, kterého beru téměř všude s sebou. Je úžasný, inteligentní, v atelieru je připravený na focení výrazně rychleji než já, spí se mnou v posteli a dá se říci, že je i vychovaný. Je to prostě pohodář. Můj životní partner by měl být takovým člověkem, před kterým si nebudu muset nikdy na nic hrát a u kterého najdu radu, pomoc i pochopení. Chci, aby mě doopravdy znal, ne jenom viděl, aby mě vnímal srdcem, ne jenom očima, abych měla pocit, že i v době, kdy krása začne pomalu mizet, budu pro něj pořád ta nej. A hlavně, abych do něj byla pořád hrozně moc zamilovaná.

Říká se, že není ošklivých žen.

S tímto názorem naprosto souhlasím. Každá žena je něčím krásná. Někdy je to tvář, někdy tělo, oči, úsměv...

Nejdůležitější ale je krása duše. Jak už jsem řekla - krása, kterou nadělí příroda, je pomíjivá. Ta vnitřní zůstává napořád a vyzařuje i na povrch. O takových ženách říkám, že jsou sluníčka. A to by si měli uvědomit především muži. Je to jistě příjemné, když mají pohlednou partnerku, za kterou se jiní otáčejí, ale když je krása to jediné, co žena má, je mi jich obou líto.

Více na lucie.traxart.cz/