Řeč bude - jak jinak v těchto dnech - o volbách. Ty se samozřejmě konaly i v minulém režimu, ačkoliv většina z nás vlastně nevěděla proč, když výběr byl "jedna z jedné". Důvod byl ale jasný - zachovat zdání, že vše svobodně rozhodl občan, soudruh.
Po nabytí plnoletosti se tato záležitost začala bohužel týkat i mne. Párkrát se mi podařilo téměř nemožné, nejít a ohrozit tak účast občanů ve volbách na obvyklých 101 %. Až konečně došlo i na mne. "Musíme tam všichni," pravil lakonicky můj muž, který kvůli příslibu k získání bytu pro naši rodinu opustil zaměstnání ve výzkumu, odešel do továrny, dodělal si vysokou, ale byt pořád nebyl. Zato byly dvě děti a třetí se vyklubalo měsíc před avizovanými volbami. A tak jsme šli k volbám - všech pět, přesněji čtyři, pátého jsem nesla v náručí.
Odehrávalo se to ve škole jako teď, seděla tam komise jako teď, i státní znak byl skoro stejný. Jen plenta se trochu stydlivě krčila v rohu třídy. "Tak tě vítáme soudružko !" zahlaholil dobře naložený vůdce komise. "Taková krásná mladá rodina, to se nám líbí, ať děti vidí, jak to probíhá - volby v socialistické vlasti !" V duchu jsem zalitovala, že jsme přišli s dětmi, ale jinak to nešlo. Vytáhla jsem z obálky několik pestrých papírků s nic neříkajícími jmény poslanců a vyhýbaje se velkým obloukem plentě, před kterou stál rozkročen další soudruh komisař, vhodila jsem lístky do černého otvoru urny. Bylo to velice symbolické...
Že jsem se v té chvíli cítila trapně, nemá cenu říkat. Bohužel jsem však ani sama sebe nepřesvědčila o tom, že za odměnu postoupíme v pořadí žadatelů o byt aspoň o krůček. Děti se na to nepamatují. Já ano. A vy ? Psal se rok 1986.