ŽIJÍ MEZI NÁMI

Velkým městům a zvláště sídlištím je vyčítána anonymita. Někdo na ni žehrá, jiný ji vyhledává. Kdo vlastně jsou naši sousedé? Na celkem malé ploše jsou natěsnány desetitisíce osudů, stejně tolik různých světů. Nahlédněme spolu do jednoho z nich. Představte si, že jste pírkem vznášejícím se těsně pod oblaky, letadla přistávající nad Novými Butovicemi vás odfouknou kousek dál přes nádrž a tubus metra. Rozeznáváte lidi, jak vystupují ze stanice Lužiny, ale závan větru vás svede na stranu, těsně nad střechy rondelu paneláků. V náhlém bezvětří se snášíte dolů k pískovišti, ale pak zachyceni spodním proudem míříte přímo proti hradbě oken a balkónů. Otevřenými dveřmi vplouváte do jednoho z bytů, zahlédnete pod sebou králíka zvědavě čmuchajícího po pokoji. Jak dosedáte do křesla a získáváte zpět svou podobu, sbíhají se otec Libor i nejmladší Vojta, prostřední Michal zvaný Mišák i nejstarší Petra. Maminka Eva už nese šálky s čajem. Rozhovor může začít ...

Léto je za humny, jak si představujete ideální prázdniny či dovolenou?

Libor (45 let, pilot ČSA): Láká mě Dálný východ, možná i ten Střední. Bangkok či Dubaj, to jsou místa, kde bych mohl trávit dovolenou sám i s rodinou. Je tam mnoho zajímavého k vidění. Pro mě ani ne tak památky, spíš opuštěnější místa, kam se běžní turisté nedostanou, třeba i pouště. Zajímají mě lidé, kteří tam žijí a jak. Kolikrát, když jsem letěl nad oceánem, mě zase přitahovaly různé malé opuštěné ostrůvky. Tam bych si ideální dovolenou také dovedl představit.

Vojta (13 let, ZŠ): Já bych letěl asi s tátou na místa, kde to neznám nebo jenom z fotek. Sám možná někam do Anglie na staré hrady a památky. S rodinou někam k moři.

Michal (17 let, gymnázium): Nejradši mám sever. Norsko, Švédsko, Finsko, rád bych se podíval i do Skotska.

Petra (24 let, letuška ČSA): Já jsem na tom podobně, když občas letím nad Skandinávií, hrozně mě láká se tam podívat, i do té Británie, která je mi blízká. Ale asi bych někam nechtěla jet jen tak sama, nejradši bych zase jela s celou rodinou na pořádnou dovolenou k nějakému krásnému moři, kde nebude moc lidí. Užít si to tam všichni dohromady.

Eva: (45 let, nyní v domácnosti): Už dlouho si představuji velmi konkrétní ideální dovolenou: S rodinou v Dubaji, na pláži Metropolitan Beach Club, kde už jsme s mužem byli a připadá mi to tam jako v ráji. Chtěla bych, abychom si to užili ještě jednou a všichni. S manželem jsme procestovali část arabského světa, který se nám dostal pod kůži, ale opuštěná místa mě jinak moc nelákají, radši jsem někde, kde je přeci jen víc koupelen. Sama bych asi nikam cestovat nemohla, nejsem žádný cestovatel, dostávám cestovní horečku, i když mám jet jenom do Berouna.

No to jste se neměla přivdávat do staré letecké a cestovatelské rodiny... Nakonec sama máte pilotní zkoušky, cestování vás dostihlo i v zaměstnání u cestovní kanceláře nebo jako vedoucí pražského zastoupení jednoho vydavatelství map. To je stále k cestování dost blízko. Kde všude už jste byli?

Eva: S manželem jsme se poznali na VŠ dopravní v Žilině, oba jsme studovali obor letecké dopravy. Po škole, když muž začal létat jako člen posádky, jsme se na různá místa občas podívali. Nějaký čas jsme byli dokonce ještě s malou Petrou v Libyi, což dnes není právě populární země. Manžel tam pracoval jako tlumočník. S celou rodinou jsme se podívali pak i do Anglie či do Tunisu.

Petra: S našima a s Michalem jsme taky byli v Indii v Bombaji. Mě samotné se líbilo i v Irsku, v Británii jsem pak byla jako au pair. Když jsem pak začala pracovat u ČSA a byla možnost získat volné letenky, asi nejdále jsem cestovala s kamarádkou v Bangkoku.

V Bangkoku sedí dva Češi na 50 let ve vězení za pašování drog, Libye se prý zase kamarádí s teroristy, což je po loňském 11. září zvlášť varující. Není to létání po světě čím dál nebezpečnější a plné nástrah?

Petra: Je pravda, že v Thajsku si musí člověk dávat dobrý pozor, aby mu někdo něco nepodstrčil do zavazadel. Když si celníci někoho vyhlédnou, tak ho důkladně obrátí naruby.

Libor: Po 11. září se hodně zpřísnily procedury odbavení pro cestující i pro posádky. Dokonce i některé postupy na palubě, o kterých však nemůžeme mluvit. Letectví je složitý systém a je do značné míry založen na důvěře v profesionalitu týmu. Pilot se nesmí bát a musí mít při startu jistotu, že všichni před ním udělali svou práci pořádně. Od bezpečnosti, přes odbavení po mechaniky. V září se otřásla hlavně důvěra cestujících, ale jejich počet se po prvním šoku a odlivu už zase vyrovnal. Pokles se projevil hlavně na letech přes oceán.

Eva: Mohu-li trochu srovnávat, řekla bych, že v Evropě byly vždy bezpečnostní postupy na vyšší úrovni. Američané dokonce i po 11. září při namátkových kontrolách nacházeli ještě spousty různých nožů a pilníků u cestujících, kteří už prošli prohlídkou.

Petra: V Praze na Ruzyni se odebírají i pletací jehlice, a odebíraly se vždycky...

A co televizní reportérka, která se nedávno promenádovala po letištní ploše, dokonce policistům před nosem?

Libor: To byl jistě nepříjemný důvod ke znepokojení, ale řekl bych, že to bylo pochybení jednotlivců, nikoliv systému jako takového. Věřím, že pro policii i správu letišť to bylo varováním i poučením, aby už žádný reportér či nedejbože někdo nebezpečnější takové štěstí příště neměl.

Svět už máte celkem prolétaný. Co prázdniny či dovolená doma?

Eva: Pro nás to znamená spíše zimní radovánky. Už několik let jezdíme na přelomu ledna a února na týden do Pece pod Sněžkou ...

Libor: ... to tam máme vždycky objednaný sníh ...

Eva: ... dříve na běžky, Vojta na pekáč, nyní všichni stále více na sjezdovky. Na tuhle dovolenou se moc těšíme, protože v létě vyrážíme společně jen výjimečně. Všichni sice rádi létáme, klidně bychom si zaletěli třeba někam k moři, ale v hlavní sezóně je více platících cestujících a ti mají samozřejmě přednost.

Petra: Volné letenky, slevy a dovolené si musíme užít mimo letní sezónu, nejen kvůli místu a sehnání rezervace, ale i proto, že v létě máme jako posádky víc práce. Na dovolenou vozíme jiné...

Eva: ... ale aspoň na čtrnáct dní jedeme vždycky na chalupu u Stříbra. Klid, pohoda, kola, rybník, pečení masa na ohni, to je naše.

Vraťme se k létání. Co vás k němu přivedlo? Chtěla jste být v dětství letuškou, nebo rovnou pilotkou?

Eva: Bylo to spíš náhodou. Původně jsem chtěla studovat medicínu, ale když mě nevzali, maminku nadchlo vyprávění kamaráda, který studoval na dopravce v Žilině a tajně tam za mě poslala přihlášku. Přijímačky jsem udělala, ale byl to úplně jiný svět. Ještě dlouho mně štvali spolužáci, kteří o letadlech sypali čísla z rukávu a mě to neříkalo vůbec nic. Díky báječné partě, která se tam vytvořila, jsem nakonec vztah k létání i pilotní zkoušky získala...

Libor: Na škole jsme létali na jednomotorovém Zlínu 126, v té době už dosluhujícím, ale ještě dnes oblíbeném, protože provozně levném, dolnoplošníku, velmi rozšířeném v čs. aeroklubech.

Eva: Po škole jsem pracovala u ČSA, u Řízení letového provozu i na ministerstvu dopravy, ale úřednická práce v kanceláři mě opravdu neuspokojovala, tak jsem si řekla, že mé místo je doma u dětí a zůstala až do revoluce v domácnosti.

Pak se otevřely nové možnosti?

Eva: Hlavně pro nás nastala změna v tom, že se najednou méně létalo. Manžel tehdy létal ještě jako radiofonista a ČSA měly hlavně ruské stroje, které byly najednou špatné, čekalo se na nové. Uživit pětičlennou rodinu nebylo jen tak ...

Libor: Výplata byla závislá na nalétaných kilometrech, a když přišly nové Airbusy, létali jsme s Iljušiny jen na příležitostné charterové lety. Přechodné období bylo docela dlouhé a krušné.

Eva: Tak jsem si zase našla práci. Nejdřív jako asistentka v jedné cestovní kanceláři, pak jsem povýšila a cestovku zaměřenou na služby turistům přijíždějícím k nám jsem dokonce několik let vedla. Potom přišla nabídka vést pražské zastoupení vydavatelství map SHOCart.

Zase jste skončila u cestování, tak jakápak necestovatelka ... Nesnila jste nad mapami, podobně jako muž při pohledu z kokpitu, o dalekých cestách na opuštěné ostrůvky v oceánu?

Eva: Mapa je úžasná věc, inspirace. Můžete na ní koukat celé hodiny i dny a pořád budete objevovat něco nového, zajímavého. Kolikrát, když přišel zákazník a sháněl mapy území, o kterém jste předtím pomalu ani neslyšeli, popadla mě zvědavost. Jak jsme hledali a nacházeli, dostavila se často i touha se tam také někdy podívat.

Tři členové rodiny už jsou nějak spojeni s létáním. Co Michal a Vojta?

Vojta: Chtěl bych jít na stejnou školu jako Petra, dopravní učiliště v Ruzyni, a pak dělat stewarda nebo na letišti u odbavení ...

Eva: Chvíli to vypadalo, že bude spíš klavírní virtuos. Umí pěkně hrát.

Michal: Já ještě nemám přesnou představu. Rád bych se dostal na vysokou nějakého technického směru, s matematikou, která mě baví. Nevím, jestli skončím také u létání, radši bych někde okolo letiště na zemi. Létání mi občas nedělá dobře ...

Eva: Je pravda, že se při startu Mišák moc nepere o místo u okénka a z barev na něm převládá spíš ta zelená ...

Tak přece jedna výjimka. Co vlastně děláte kromě létání? Zbývá čas na nějaké hobby?

Libor: S Petrou jako cvičitelé vedeme v oddíle Sokola na Smíchově mladší žáky, je to hlavně sportovní gymnastika, míčové hry.

Vojta: Brácha hraje dobře fotbal za Braník, já jsem tam taky hrál, ale teď jsem brankářem Sokola Stodůlky, je to blíž.

Eva: Taky nesmíme zapomenout na kolo. Všichni jezdíme rádi, ale muž jezdí na kole, i když se už vůbec jezdit nedá. To se mu vždy smějeme, že nasazuje radlici a rozráží ledové kry. Na kole jezdí i do práce na letiště a zpátky.

Jak dlouho bydlíte na Lužinách? A jak se vám tu žije?

Eva: Od roku 1987, co náš barák stojí. Na ještě nedokončené Jeremiášově jsem se učila rozjíždět autem! Předtím jsme bydleli na Smíchově ve IV. kategorii "s uhlím". Pak jsme získali nový byt, ale v Praze 10. Do Měcholup jsme se i přestěhovali, ale hned asi za dva měsíce jsme byt vyměnili na Lužiny. Vojta už se narodil tady a vlastně tu bydlí celý svůj život.

Vojta: Mně se tu líbí, mám tu kamarády, všechno...

Eva: Jihozápadní Město patří, podle mého názoru, k těm lepším sídlištím v Praze. Já jsem tady spokojená, za ta léta, co tu bydlíme, se tu hodně udělalo. Praha 13 není jen tak nějaké anonymní sídliště, líbí se mi, že máme třeba svůj znak. Je to město, ke kterému můžeme mít vztah. Je tu metro, centrální park, děti mohou vyběhnout ven, člověk o ně nemá strach. Odmalička mají kde hrát fotbal, tenis, košíkovou, jezdit na kole, v zimě mohou bruslit na nádržích. Je to skoro ideální, jediné, z čeho mám strach je, jak dlouho nám ty neudržované baráky ještě vydrží. Asi nebude dostatek peněz na opravu všech domů tak jako vedle v Mohylové ...

Michal: Člověk si ve městě může vybrat. Kdo chce žít v anonymitě, tak se o něm ani nikdo nedozví. Kdo má rád společnost, tak si kamarády i zábavu najde. Na vesnici je to kolikrát horší, tam si vybrat nemůžete, všichni o sobě všechno hned vědí.

Petra už bydlí ve vlastním na Kladně, co kluci? Myslíte, že tu zůstanete?

Michal: Proč ne, bydlení na okraji Prahy má taky své kouzlo. Znám víc pražských sídlišť a stejně bych asi nejradši zůstal tady, kde je pěkné okolí, dobré spojení a dost možností pro volný čas. Nelákalo by mě ani bydlení v domku třeba v Řeporyjích.

Na třináctce budou letos všechny volby, které mohou být. Parlamentní už teď v půlce června. Půjdete volit? Víte koho?

Petra: My tři nejstarší určitě půjdeme. Mišákovi tyhle volby ještě o pár dní utečou, než mu bude osmnáct, ale na ty podzimní komunální asi půjde. Já už budu volit jinde než v Praze. Myslím, že vždycky je koho.

Eva, Libor: Člověk nemá moc jiných příležitostí, jak něco změnit. Kdo je spokojený, volí tak, aby pokračovalo to, co bylo předtím, kdo není, volí změnu. Tu možnost vyjádření u voleb by člověk neměl zahazovat. To je to nejmenší, co můžeme udělat, když nám není jedno, jak a kde žijeme. My v každém případě volit půjdeme.

A co se vyjádřit a přispět do společného i tím, že člověk zkusí kandidovat do místního zastupitelstva, založí občanské sdružení, spolek, organizaci? Libor s Petrou už třeba vedou sportovní oddíl...

Eva: To mi není cizí. Už ve škole jsem měla vždy v posudcích napsáno: "veselá, v kolektivu oblíbená, ráda zpívá". Nikdy jsem nestála stranou, když se něco dělo a měla jsem pocit, že svou aktivitou můžu k něčemu přispět. Vždycky ale nejde skloubit práce pro veřejnost se zaměstnáním, rodinou..., člověk potřebuje taky nějaký čas na své koníčky a život... Já v současné době pracuji v představenstvu bytového družstva. Privatizovali jsme dům, máme se co ohánět, abychom řádně spláceli a aby nám barák nespadl na hlavu. To je také starost o věci veřejné.

Rodina Šalandova

Otec Libor Šalanda pochází ze Smíchova z rodiny, jejíž tradice je již dlouho spojena s československými a později českými aeroliniemi. Se svou manželkou Evou, původem z Chebu, jsou od sebe narozeni pouhých deset dní (ona 1.1., on 10.1. 1957). Poznali se ve slovenské Žilině, kde oba studovali obor letecké dopravy na VŠ dopravní a získali inženýrské tituly. Libor Šalanda začínal létat v osobní dopravě nejprve jako radiofonista na Iljušinech, později přesedlal už jako pilot na letouny ATR a Boeing, dnes létá ve funkci kapitána ATR. Eva Šalandová vystřídala několik zaměstnání blízkých letectví či cestování, nyní je v domácnosti. Mají tři děti, nejstarší Petra (1978) pracuje jako letuška, syn Michal (1984) studuje gymnázium v Nových Butovicích, nejmladší Vojtěch (1989) chodí do ZŠ na Lužinách, kde rodina bydlí od roku 1987.