V říjnu a prosinci loňského roku jsme otiskli rozhovor s Doc. Ing. arch. Ivem Obersteinem, CSc. Naše otázky se týkaly nejen výstavby Jihozápadního Města, kterému je už neuvěřitelných šestadvacet let, ale také výtvarných děl a jejich osudů. Hovořili jsme o Lužinách, Stodůlkách a Nových Butovicích. Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že jsme se nezmínili o nejmladší čtvrti - Velké Ohradě. Důvodem nebyla naše zapomnětlivost, ale skutečnost, že Velká Ohrada vznikala v jiném ateliéru. Proto jsme se nyní s podobnými dotazy obrátili na Ing. arch. Zdeňka Rothbauera, který je spolu s Ing. arch. Janem Bočanem jejím autorem.

Pane architekte, jak probíhala výstavba Velké Ohrady?

Dříve, než odpovím na první otázku, musím říci, že takto velký urbanistický koncept nemohou vytvořit pouze dva architekti. Na společenských objektech se podíleli naši mladší kolegové architekti Alexandr Holub, Jan Hladík, Viktor Tuček a řada projektantů z našeho ateliéru. V roce 1990 jsme s kolegou architektem Oldřichem Novotným založili architektonický ateliér APA, který sídlí v Praze 4. Ten po rozpadu atelieru 2 (později atelieru Beta) převzal oficiálně práva i povinnosti k tomuto obytnému souboru. Zde jsme dokončovali jak bytové objekty v ulici Bašteckého, tak i veškeré venkovní úpravy. Tolik úvodem a nyní zpět k otázce. Celou práci jsme začali v roce 1977 po změně podrobného územního plánu. V té době jsme byli zaměstnanci Projektového ústavu výstavby hl. města Prahy - atelier 2, shodně s ateliérem, který vedl Doc. Ing. arch. Ivo Oberstein, CSc. Ten nás požádal, abychom zpracovali jednu část projektu Jihozápadního Města s tím, že tato část byla zcela odtržena od řetězce hlavních čtvrtí, kterými byly Stodůlky, Lužiny a Nové Butovice. Vzhledem k tomu, že Velká Ohrada byla oddělena hlavní komunikací, stala se takovým satelitem zmíněných čtvrtí. Na výstavbu Velké Ohrady jsme postupně vypracovali tři studie souboru staveb, které byly v podstatě poznamenány dobou, protože právě tehdy nastala hrubá intenzifikace sídlišť.

Proč tři studie?

První náš návrh, který sice od začátku počítal s blokovou zástavbou, byl od nás pojat jako jakési zahradní městečko. Nejvyšší objekty měly mít šest podlaží, ostatní jen čtyři. Přitom jednotlivé bloky byly stejně široké jako ty dnešní. Bylo tam rovněž více volného místa, protože v blocích byly vynechané části zástavby, které měly být podle našich představ využity k vestavbě objektů určených volnočasovým aktivitám. Z těchto idealistických představ jsme ale byli dosti rychle vyvedeni, protože orgány státní správy o takové stavby neměly zájem. Jejich cílem bylo, aby se na co nejmenší plochu dostalo co nejvíce bytů. První studie, která se na výstavbu Velké Ohrady udělala, počítala s 2 700 byty. Dnes jich je tam zhruba 4 300. Ten nárůst byl opravdu obrovský. Zkrátka, my jsme "něco namalovali", pak se začaly odehrávat slovní souboje na ministerstvech. Tam, kde jsme neustoupili my, ustoupili naši ředitelé. Pak už zbývaly jen dvě možnosti. Dát výpověď a odejít, nebo pokračovat. Mohl bych hodiny vyprávět o nejrůznějších jednáních, která přesně v době, kdy jsme si mysleli, že se nám podařilo něco prosadit, skončila pravým opakem. Byl to takový boj s větrnými mlýny. Velká Ohrada zkrátka měla handicap, který rozhodně nepřispěl k tomu, aby se tam po dokončení lépe žilo.

Co vám nejvíce komplikovalo práci?

Při bytové výstavbě v roce 1965 i 1970 bylo počítáno s hustotou 220 obyvatel na hektar plochy. My jsme už ale byli upozorňováni na to, že když se nedosáhne hustota 300 lidí na hektar, nebude to k realizaci. Z toho vyplývala i další rozhodnutí, která oddálila samotný začátek výstavby.

Jaká rozhodnutí máte na mysli?

Například kolektory sítí, které považuji za velice výhodné pro provozní stránku objektů. Na druhou stranu se ale na ně nedá vysadit žádná zeleň, žádný strom. Maximálně nějaký keř. Z toho musí zákonitě vyplynout, že ulice zůstanou bez dostatečného množství zeleně. Měli jsme představu, že Ohrada bude mít strukturu zástavby, do které se nám podaří umístit řadu prvků, které by v té které ulici hrály jakousi společenskou roli. Ty se ale začaly vytrácet. Víte, v té době byly organizace hodnoceny podle toho, kolik odevzdaly bytů, nikoliv práce. Zkrátka, hlavním měřítkem všeho byly byty, byty a opět byty. A důsledek? Auta nebylo kde zaparkovat, protože struktura komunikací, na kterých se dala parkoviště vytvářet, zůstala stejná, lidí i aut přibývalo...

Nenašlo by se přesto nějaké řešení?

Našlo, ale nikdo nebyl ochoten připustit, že by se mohly garáže budovat pod objekty. Státní příspěvky byly na byty, nikoliv na garážová stání. Tím vším se stalo, že dnes je Ohrada taková, jaká je. Dodnes si ale stejně myslíme, že koncept špatný nebyl. Byla snaha vytvořit uliční síť a vnitřní prostory bloků vymezit pro děti. Byl plánován i určitý bezkolizní systém přechodů a podchodů pro školská zařízení, která jsou všechna umístěna na západním a jižním okraji sídliště. Ke střetu s motorovým vozidlem tedy mohlo dojít pouze ve dvou místech. Protože se musely dodržet a přesně splnit všechny technicko-hospodářské a urbanistické ukazatele, i na Ohradě se začalo budovat obchodní centrum, které je co do velikosti (má hektarový půdorys) jednou z největších staveb. I jeho podoba a využití se ale díky intenzifikaci měnily. Samoobsluha má zhruba původně plánovaný rozměr. Horní část ale měla sloužit kulturnímu vyžití. Univerzální divadelní sál měl sloužit i k promítání filmů, počítalo se také s kulturním a výukovým centrem, velkou knihovnou, měla zde být i řada služeb ... Toto nákupní středisko mělo být takovým malým městečkem, kde by bylo vše soustředěno pod jednou střechou. Vzhledem k tomu, že investor měl vazby k jinému projektantovi, dokončení už nebylo na nás. Lehkou satisfakcí pro mě a mého kolegu architekta Oldřicha Novotného, s kterým v současnosti pracuji, byly dva poslední objekty umístěné na přístupové části od hlavní komunikace. I ony jsou z panelové technologie, ale protože byly stavěny až v roce 1995, podařilo se nám vytvořit atypické byty s řadou zajímavých prvků. Kdyby takto vypadala celá Ohrada, asi by i tam život díky prostředí vypadal poněkud jinak. Dobou výstavby se totiž neodlišuje jen vzhled staveb, ale také kvalita práce.

Úprava územního plánu byla v roce 1977, poslední studie souboru staveb a následná dokumentace pro stavební povolení se dokončily v roce 1984. To je sedm let.

Na prvních objektech se skutečně začalo pracovat v roce 1984, to ale hovoříme o objektech nadzemních. Těm předcházela dosti rozsáhlá výstavba podmiňujících investic. Odvodového sběrače, veškerých přívodů energií, začala práce na komunikacích ... Stavět se začalo od severozápadního rohu, a to blokem A, který byl postaven během jednoho roku, takže rychlost výstavby malá nebyla. Jedna sekce byla kompletně hotová za 6 měsíců. Výstavba se přerušila po devíti letech v roce 1993, kdy bylo celé sídliště kompletně vybudované s tím, že na dokončení čekaly pouze dva již zmíněné objekty. Za tu dobu bylo postaveno asi 4000 bytů. Na to, že Ohradu stavěl jeden závod Montovaných staveb a jeden IPS, který stavěl infrastrukturu, to rozhodně nebylo málo. Myslím si, že za takové tempo stavbaři určitě zaslouží pochvalu.

Co si myslíte, že se podařilo?

Co se skutečně podařilo, bylo to, aby děti byly tak trochu mimo samotné bydlení. Už proto, že dětská zařízení bývají nízká a chtěli jsme je dostat co nejvíce do krajiny a přírody. Navíc mají velké nároky na hřiště a další vybavenost, která by byla mezi objekty rušivá. Skvělé bylo, že území západní a jižní hranice této části Jihozápadního Města bylo vyhlášeno hranicí ochranného pásma chráněného území Prokopského a Dalejského údolí. Za ní se stavět již nesmí. Myslíme si, že se podařily dobře udělat i vnitřní části bloků, i když musím připustit, že výška zástavby i toto částečně narušila, podařil se zachovat i bezkolizní přechod mezi jednotlivými bloky. Co podle mého názoru dobře nedopadlo, je malé náměstíčko před prodejnou potravin ve středním bloku. Tam byla umístěna socha Kelta (Ohrada byla kdysi keltské hradiště) od Stanislava Hamzíka, která stála ve vodě. Voda ji měla jednak chránit před "nevázanou dětskou tvořivostí" a navíc měla vytvořit příjemný vodní prvek, který by toto místo zcela jistě oživil. V současné době je prstenec okolo nízkovodního bazénu osázen pichlavými keři, které by měly zabránit koupání. A voda? To se uvidí. Své musí říci mimo jiné také hygienik. Je jisté, že než keře vzrostou, voda asi nebude. Uměleckých prvků zde mělo být více. Sídliště je tvořeno devíti čtverci o stejné výšce římsy. Tímto se dostává co nejvíce bytů na jižní a západní stranu s výhledem do krajiny. Terén na tomto obvodu je totiž nejnižší. Velkým čtvercem prochází úhlopříčka, na které měla být soustředěna společenská zařízení, z nichž zůstalo jen odchodní centrum a na jihozápadním rohu zdravotnické zařízení. Kdybych se ale vrátil na úplný začátek, tak v původním konceptu měla být protiváhou čtvercového sídliště monstrózní nemocnice. Měla stát na pozemcích za obcí Velká Ohrada, která by ale tím pádem tvořila takový malý čtverec mezi sídlištěm a další nebytovou zástavbou. Podle socialistických představ by se tedy větší část staveb, které neměly stavební a historickou hodnotu, vykoupily a zbouraly (zůstal by pouze Kubrův statek a několik dalších objektů). Na uvolněných pozemcích se uvažovalo také o výstavbě domova důchodců. To byly úvahy, které byly v plánech zakotveny až do roku 1990. O zmíněné prostory měla svého času zájem i jedna z kanadských nadací, která chtěla v Praze vybudovat formou nemocničního zařízení lékařské výzkumné pracoviště. I o této alternativě se zhruba dva roky uvažovalo.

Pane architekte, jak se podařilo vytvořit tu ohromnou hromadu zeminy?

To je takový "vřed", který na Velké Ohradě je. Víte, dlouho se vyčítalo nám, projektantům Velké Ohrady, že jsme špatně odhadli výkopové práce, a tím se tato velká skládka ocitla těsně za postavenými objekty. Skutečnost je ale naprosto jiná. V první řadě to byla nedůslednost investora, který sice ušetřil milion korun za trvalé hlídání, oplocení a registraci všeho, co se tam dovezlo, ale výsledky nedomyslel. Při kontrolách bylo zjištěno, že pouze jedno auto z deseti sem vyváží přebytečnou zeminu z výstavby sídliště Velká Ohrada.

Zkrátka - tato skládka se stala skládkou veřejnou, kterou "obohacoval" kdekdo. Najdete tam všechno možné. Od pneumatik až po rozbité panely.

Napadá mě jediná otázka. Nedalo se s tím něco dělat?

Není mnoho věcí, se kterými by se nedalo dělat vůbec nic. I tady bylo určité řešení. Ozvala se nám realitní kancelář s velice zajímavou nabídkou. Chtěla odkoupit pozemky, zajistit výstavbu, a navíc v rámci výstavby zlikvidovat tuto skládku. My jsme na objednávku této realitní kanceláře zpracovali studii, která měla být podkladem pro změnu územního plánu. To ale byla procesní chyba, protože tuto studii nesměl objednat nikdo jiný, než Útvar rozvoje hl. města Prahy, který ji nepřijal, a odmítl i veškeré konzultace. Studie se sice odevzdala, ale investor ji odmítl zaplatit, a tím jsme skončili. Dnes by do odvozu nebo nějaké úpravy skládky muselo být investováno zhruba 40 milionů korun. Nabídka realitní kanceláře ale nebyla jediná. Ozývaly se i hlasy, že by zmíněný prostor mohl být využit ke komerčním účelům, což by byla zcela určitě škoda. Naštěstí poslední vydání územního plánu zde počítá s jasnou převahou bydlení.

Často slýcháme, že naše sídliště jsou málo barevná, fádní...

S tímto názorem souhlasím. Věřte, že přáním každého architekta je, aby vytvořil takovou bytovou zástavbu, která by se všem líbila, splňovala nejpřísnější kritéria a dobře se tam žilo. Přání a projekt byly ale jen jednou stranou mince. Tu druhou vidíme, když projíždíme (nejen) Prahou. Prosadit původní projekt? To se pohybovalo v oblasti snů. Něco zlepšit? Ano, ale kdo to zaplatí? Tím se stávaly veškeré změny k lepšímu téměř nepřekonatelné. Něco se mohlo změnit jen tehdy, když se nějaký vlivný politik projel po sídlišti, slyšel hlasy občanů, a navíc tu šeď nepřehlédl. V té chvíli se uvolnily finanční prostředky a začalo se barvit. To je ale řečeno opravdu velmi zjednodušeně. Ostatně o problémech s barevností, nejrůznějšími vylepšeními, obtížnosti s prosazováním všeho lepšího (zábradlí, rohové nebo probarvené panely ...) hovořil už dost podrobně kolega Ivo Oberstein. Dnes to možná vypadá směšně, ale v době, kdy se rodilo Jihozápadní Město to byla tvrdá realita.

Zabývat se neustále jen tím, jak bude vypadat daný objekt, to nešlo. Určité "volné pole působnosti" jsme měli v tom, jak vyřešíme okolí staveb, zeleň, dětská hřiště ... A věřte, ani toto nebylo jednoduché. Na všechno existovala striktní pravidla promítnutá do finančních prostředků. Architekt řekne A, ale B řekne (provede) někdo jiný. Velké problémy byly například s odvodněním vnitrobloků, což byl asi problém celého Jihozápadního Města, protože je tady špatná jílovitá zemina. Nicméně Ohrada je místem, kde voda ve vnitroblocích nestojí. I tento problém se podařilo vyřešit.

Litujete něčeho?

Bylo by zbytečné, kdybych znovu hovořil o tom, co se nepodařilo prosadit. Lituji ale toho, co se podařilo a pomalu hned druhý den to bylo zničené. Víte, když se podařilo udělat hezké dětské hřiště, vysadit zeleň a keře, měli jsme z toho radost. Když se ale vzápětí setkáte s vandalstvím a lhostejností, to naštve. Mnohdy to nebyl hezký pohled.

Jsou věci, které se už nezmění, ale je toho mnoho, co by se změnit dalo. A to záleží na každém z nás.