ŽIJÍ MEZI NÁMI

Na to, že by měl nudný život, si Karel Kovanda nemůže stěžovat. Narodil se za války v Anglii kousek od skotských hranic. Koncem 60. let si už jako studentský aktivista v Praze vysloužil svým vzezřením připomínajícím legendárního revolucionáře přezdívku Che Kovanda. Tím však podobnost končila. Studentská hnutí u nás a v západní Evropě, která Che Guevaru tolik obdivovala, byla "o něčem jiném", jak je dnes v módě říkat. Rok a půl po sovětské okupaci Che Kovanda emigroval do USA. Mezi studiem a manažerskou prací si v 70. letech "odskočil" do Pekingu, kde pracoval v čs. vysílání čínského rozhlasu. V roce 1990 se vrátil domů a nabídl své služby diplomacii. Po rozdělení federace se stal prvním stálým představitelem České republiky při Organizaci spojených národů (OSN). Je také jeho zásluhou, že ČR byla pouhý rok po svém vzniku zvolena na dva roky nestálým členem Rady bezpečnosti OSN a podílela se tak na rozhodování nejvlivnějšího mezinárodního orgánu. Při rotačním předsednictví jednotlivých zemí v radě to byla i hlava naší mise, kdo dostal příležitost na chvíli "řídit zeměkouli". Nyní působí jako náš velvyslanec při NATO. Až mu vyprší další velvyslanecké období, zakotví zase na čas doma v Nových Butovicích. Jaký další úkol mu asi budoucnost připraví?

Narodil jste se daleko od domova, v čase válečném ...

Otec byl vojákem čs. zahraniční armády ve Velké Británii a potkal se tam s mojí maminkou, která byla zase příslušnicí britské armády. Dodnes jsem hrdý, že se moji rodiče aktivně podíleli na protifašistickém boji. Po válce otec pracoval v zahraničním obchodě, hodně jsme se stěhovali po republice. V 50. letech jsme žili nějaký čas v pražských Vršovicích a nedlouho po návratu otce z vězení jsme se odstěhovali do Říčan. Tam jsem prožil své mládí.

Komunisté nemohli otci zapomenout, že bojoval za vlast na špatné světové straně?

To také, ale asi jej hlavně potřeboval někdo dostat od zahraničního obchodu.

Naštěstí už pominula doba těch nejhorších procesů, a tak si otec jen pár měsíců pobyl ve vyšetřovací vazbě. Do konce života pak už mohl pracovat jen v dělnických profesích.

Absolvoval jste VŠ zemědělskou v Suchdole. Čím jste chtěl být původně?

Víc, než co jiného, to byla taková volba z mladistvé pošetilosti a nerozvážnosti, idealismu. Myslel jsem, že tím budu republice víc k užitku, když už jsem nemohl studovat, co bych nejraději - novinařinu či jazyky. Rodiče zastávali názor, kterému dnes již trochu rozumím, že totiž novinářem se člověk může stát, ať je vzdělán v čemkoliv. A v něčem vzdělán být musí. Říkali, že novinář ví ode všeho něco, ale od ničeho všechno. Chtěli, abych něco uměl pořádně.

Jak jste se stal studentským revolucionářem "Che" Kovandou?

Ve studentském hnutí jsem se angažoval od roku 1964. Dnes tomu říkáme hnutí, ale mohla nás být tak asi stovka, pár desítek z toho aktivních. Byla to parta lidí z nejrůznějších, hlavně pražských fakult, zejména z filozofie, ze strojařiny a jaderné fyziky, které se později říkalo "Pražští radikálové". Šlo nám o rozbití tehdejšího všeobjímajícího svazu mládeže (ČSM). Usilovali jsme o autonomní studentskou organizaci, v níž by si studenti dělali svoje, bez nucené kontroly komunistické strany. Režim se nás snažil potírat, ale to už se blížilo Pražské jaro 1968 a ČSM se pak sám rozpadl. Po invazi "spřátelených armád" jsme působili v nově vytvořeném Svazu vysokoškolských studentů. Na jaře 1969 jsem se stal dokonce jeho předsedou. Byli jsme pak první organizací, kterou nastupující Husákův normalizační režim zakázal. Na to jsem hodně pyšný, to byla od něj pocta.

Emigrace do USA pak byla celkem logickým krokem. Byl to velký šok se ocitnout náhle z tuhnoucího socialismu v dravém kapitalismu?

Ani ne, jako mladý člověk jsem spíš všechno sledoval s obrovským zájmem a snažil se to vstřebat. Původně jsem odjel do Ameriky jen na několik týdnů. Když se mi tam naskytla možnost dalšího studia, které bylo doma vyloučeno, řekl jsem si, že nějakou dobu zůstanu a nakonec z toho bylo 20 let.

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se "Che" Kovanda náhle v čs. vysílání pekingského rozhlasu. Proč měla socialistická Čína potřebu vysílat do socialistického Československa? A proč k tomu potřebovala vás?

Číňané soupeřili s rádiem Moskva, kdo bude vysílat do světa ve více jazycích. Čs. vysílání bylo připravováno několik let a konečným impulsem k jeho okamžitému spuštění byla sovětská okupace Československa. Pro Čínu to bylo velkým poučením a nastal významný posun v její zahraniční politice. Uvědomili si, že sověti neváhají použít tanky. Číňané pak v podstatě vysílali do ČSSR protisovětskou propagandu, což bylo to, co mě s nimi spojovalo. Čínské obavy ze SSSR, jehož politiku Čína tehdy nazývala "sociálimperialismem", se naplnily na jaře 1969 při potyčkách na pohraniční řece Ussuri.

Vy jste však pracoval pro pekingský rozhlas až v letech 1977-79 ...

Jako zástupce čs. opozice jsem Čínu navštívil už v sedmdesátém druhém. Pracovat jsem tam ale začal skutečně až později, a to nikoliv u mikrofonu, ale jako lektor. Opravoval jsem překlady a učil správné výslovnosti. Paradoxem bylo, že to vysílání samo za moc nestálo a navíc je u nás asi ani nikdo nemohl naladit. Právě v době, kdy jsem v něm působil, se totiž Čína rozkmotřila s Albánií, kde měla jedinou evropskou retranslační stanici.

Pro většinu lidí v ČR je Čína vzdálenou exotickou zemí, kde vládnou komunisté, je tam spousta lidí, dobří obchodníci, jedí tam rýži a utlačují Tibeťany. Jaká je vaše zkušenost?

Už je to přes dvacet let. Naposledy jsem byl na skok v Číně při návštěvě premiéra Čalfy v roce 1992. Všechno je jinak, než bylo. Vůbec se nepočítám mezi znalce Číny. Když jsem tam byl tři měsíce, myslel jsem, že o Číně napíšu knihu. Po šesti měsících jsem si uvědomil, že ji nikdy nenapíšu, protože Čína je vždycky složitější, než co si o ní člověk myslí. Skutečnost je jako ta příslovečná cibule - odhalujete stále nové a nové vrstvy. Proto se o Číně nehodlám dopouštět žádných zjednodušení.

Proč jste se po roce 1989 rozhodl vrátit domů? V Americe jste si vybudoval slušnou kariéru, působil v manažerských funkcích ...

Návrat byl pro mě niternou nutností. To, že jsem zůstal v Americe a nechal tu své rodiče, známé či kamarády, z nichž byla řada uvězněna, jsem si po celou dobu ospravedlňoval tím, že se tam jedu něco naučit. A dá-li pánbůh, budu to moci jednou uplatnit ve prospěch svobodnější republiky. Jakkoli to nebylo z osobního hlediska jednoduché, můj návrat domů byl naplněním toho, proč jsem do Ameriky vůbec jel. Splátkou starého dluhu, chcete-li. Jsem Čech a patřím sem.

Zpočátku jsem neměl konkrétní představu, do čeho se pustit. Zkoušel jsem tlumočit, překládat, psát, učit, založil jsem malou konzultační firmičku. Po několika měsících jsem dospěl k názoru, že nejlepším průnikem toho, co by bylo potřeba, a co umím, je asi zahraniční služba. Tak jsem šel za ministrem Dienstbierem a nabídl mu své služby ...

Z někdejšího revolucionáře se stal rozvážný diplomat. Podobný osud potkal německého ministra zahraničí Joschku Fischera ...

Jen vzdáleně podobný. Pan ministr byl mnohem radikálnějším aktivistou než já a teď je také daleko výše postavený ...

Asi jste měl být také radikálnější ...

Možná (smích) ... Život někdy přináší takové paradoxy, shrnul bych to známým Clemenceauovým výrokem: "Kdo není revolucionářem ve dvaceti, nemá srdce, kdo je jím ve čtyřiceti, nemá rozum".

V české diplomacii není mnoho lidí, kteří by pro republiku byli tak důležití. Zastával jste velvyslanecké funkce při OSN, v Radě bezpečnosti, nyní při NATO v Bruselu. I díky vám je ČR respektovanou zemí, vy sám jste "přežil" ve funkcích (zatím) šest ministrů zahraničí různých vlád. Co je při hájení zájmů malé země nejdůležitější?

Sloužit třeba i šesti ministrům by mělo být normální. Ne že bychom potřebovali tolik šéfů diplomacie, ale státní úředník, a tím spíše diplomat, by měl umět sloužit každé demokraticky zvolené vládě. Pro mě je diplomacie záležitostí v dobrém slova smyslu kariérní, nikoliv politickou nebo oportunistickou. Hodlám sloužit české vládě, českému ministrovi, ať je jím kdokoliv, až do svého odchodu do důchodu.

Co je nejdůležitější při hájení zájmů malé země? Totéž, co dělá diplomat za kteroukoliv zemi. Ale máte pravdu, velikost s tím má co dělat. Američané přeci jen mají jiné možnosti. Dost důležitý je co nejširší rozhled. I při svém poměrně pestrém životě si nepamatuji na zkušenost, zaměstnání, oblast zájmu, kterou bych nějakým způsobem někdy nepoužil v diplomacii. Diplomat musí dobře znát svou zemi. Nemyslím jen její zahraniční politiku, ale i určitý morální kompas, který vám pomáhá v orientaci i ve chvíli, kdy třeba nemáte včas instrukci, učí vás předjímat, co bude pro zemi důležité, i když se to ukáže často až posléze. Jazyková vybavenost je samozřejmostí. Všechny tyto předpoklady jsou podmínkou k úspěšnému získávání spojenců a lobování za národní zájmy, které je hlavním posláním zahraniční služby.

Když jsme u těch předpokladů, je docela úsměvné, že jako náš velvyslanec při NATO, vojenské alianci, máte modrou knížku ...

Ano, to je další z paradoxů mého života. Myslím však, že i to mimoděk dokládá, že aliance je svazkem politicko-vojenským a nikoliv výhradně vojenským. Společenství zemí uznávajících společné hodnoty, které je připraveno v případě nutnosti společně bránit. A spolupracují v něm, jak ti s modrými knížkami, tak i vojenští specialisté.

Praha 13 nedávno pořádala oslavy výročí našeho vstupu do NATO. Při té příležitosti se ozvaly hlasy, že není vlastně co slavit. Jako by to byla samozřejmost. "Chraňte nás, ale hlavně po nás nic nechtějte," jako by někteří říkali. Nespadlo nám to jinde ve světě tak ceněné členství v NATO tak nějak do klína, nám navzdory?

Některým z nás navzdory, to je vždy a ve všem. Nezapomínejme však, že republika velmi usilovala o členství v alianci a také si v ní dobře vede. Právě včera mi britská ambassadorka zdůrazňovala, jak vysoce je ceněn ten fakt, že Česká republika je ochotna vždy a hned přispět do mezinárodních sil, které pomáhají dělat pořádek tam či onde. Ano, máme doma spoustu problémů vlastních. Včera jsem se také účastnil jednání Bezpečnostní rady státu, kde se o mnohých mluvilo. Ale právě to, že budeme platnými a užitečnými členy aliance, nám může přinést na oplátku pomoc ostatních členských zemí při řešení některých našich problémů nebo při společné obraně proti terorismu. Nedejbože, aby bylo potřeba nějakého přímého ohrožení, aby si to všichni uvědomili. Nedivím se, že lidem, kteří mají spoustu každodenních starostí, přijde občas divné, proč se vydává tolik peněz na obranu a mezinárodní mise. Ale při celkovém pohledu vidím, že naštěstí převládají ti, kdo chápou politický, bezpečnostní a také ekonomický přínos členství ČR v NATO. Volí pak ty parlamentní strany, které za členstvím stojí, na rozdíl od té jedné, která je proti.

Obraťme list ke třináctce. Kdy se z ní stal váš český domov?

To už bude vlastně deset let. Získal jsem služební byt od ministerstva v Nových Butovicích. Později po svatbě jsme se rozhodli si pořídit vlastní. Zvažovali jsme při koupi mnoho aspektů a řekli jsme si, že bychom pokud možno chtěli zůstat v Butovicích. Kvůli dojíždění do práce na stejném břehu Vltavy, kvůli dobrému vzduchu, blízkosti "Prokopáku" a kvůli školám pro děti. Ty zdejší mají dobrou pověst. Chtěli bychom tu zůstat i v budoucnu, až nebudeme tolik v cizině jako nyní a než půjdeme "na vejminek". Proto pečlivě sledujeme, jak to tu žije, co se tu staví, nový kostel, na čem tu pracují američtí architekti, rádi chodíme na procházky kolem jezera. Líbí se mi také, jaký mají Nové Butovice kosmopolitní charakter. Žije tu promícháno tolik národností vedle sebe. Možná, že to přináší i určité problémy. Ale to, že by mé děti mohly sedět v lavicích s dětmi z různých etnických skupin, považuji z mého hlediska za velmi přínosné. Nakonec ani jedno z mých dětí se nenarodilo v Čechách, dvě v Americe a jedno v Belgii.

Na podzim se bude v Praze konat summit NATO. Přijedou hlavy desítek států, setkání bude klíčové pro další rozšíření aliance. Nebude to kromě různých vandalů a antiglobalistů i lákavý cíl pro teroristy?

Není vyloučeno, že to pro ně lákavý cíl bude. Na druhé straně my zase pracujeme víc než jen s modlitbami, aby na nás nezaútočili. Přípravu na summit přijel nedávno obhlédnout sám generální tajemník Robertson a byl spokojený. Důležité také je, že zpravodajské služby devatenácti členských států se usilovně zaměřují na zajištění ochrany strategického pražského zasedání nejvyššího spojeneckého významu. Lákavý cíl pro teroristy? Možná. Dosažitelný? Jen těžko. Vyloučit ovšem člověk nic předem nemůže.

Pražanům bych chtěl v této souvislosti na rovinu říci, že město bude několik dní ve druhé polovině listopadu po bezpečnostní stránce takříkajíc ve svěrací kazajce. A to bude pro její obyvatele na čas nepříjemné a nepohodlné. Věřím, že většina z nich pochopí nutnost takových opatření. Bude to jeden z nejklíčovějších summitů, jaké kdy aliance měla. V Praze se bude rozhodovat o budoucnosti, bezpečnosti a osudu nejen naší země na desetiletí dopředu. Berme to i tak, že je to pro naši zemi a naše město velkou poctou a reklamou.

Na summitu bude do NATO možná přizváno i Slovensko. Tou dobou tam ale bude po volbách s velkou pravděpodobností zpět u moci Vladimír Mečiar, který řadu členských zemí znepokojuje svými kontakty v Rusku, téměř obdivným vztahem ke Slobodanu Miloševičovi či "zvláštními" způsoby vládnutí. Zmiňuji to v té souvislosti, že je nám ten národ zvláště blízký, i vaše žena je Slovenka a také v Praze 13 jich žije nemalé procento. Jak vidíte šance Slovenska?

Předně, členství Slovenska v NATO a potom i v Evropské unii je ve strategickém zájmu České republiky. Aby však Slovensko bylo přijato, musí pozvánku podepsat 19 států. Jsou státy, které tu pozvánku nepodepíší, nebude-li Slovensko skýtat záruky demokratického vývoje. Slovenská veřejnost si je velmi dobře vědoma, co to znamená. My můžeme naše slovenské přátele jenom vybízet k tomu, aby v co nejhojnějším počtu k podzimním volbám šli. Ještě před summitem budou sami do značné míry rozhodovat o tom, zda se jejich země stane členem NATO či EU, a jaký bude její vývoj na dlouhá léta dopředu. V tak vyhraněné situaci se musí vždy volič zamyslet nad tím, které strany skýtají ony základní demokratické záruky do budoucna, i když je s nimi z toho či onoho důvodu jinak třeba nespokojený. Rozlišit, co je podstatné a co podružné, co je dlouhodobé, co krátkodobé. A s očima takto otevřenýma se voleb zúčastnit.

Připravil Petr Krajánek
Foto: -plk- a archiv OSN a NATO

Karel Kovanda *5. 10. 1944

Narodil se v severní Anglii česko-anglickým rodičům-vojákům. Po střední škole v Říčanech u Prahy absolvoval VŠ zemědělskou v Suchdole (1969). Během studií se aktivně zapojil do studentského hnutí proti komunisty ovládanému monopolnímu Čs. svazu mládeže (ČSM). V průběhu Pražského jara 1968 se podílel na vzniku samostatného Svazu vysokoškolských studentů a na jaře 1969 se stal jeho předsedou, krátce poté normalizační režim svaz zakázal. Po krátkém působení jako překladatel a tlumočník, odjíždí do USA, kde se rozhodl zůstat. Studoval politologii (Massachusetts Institute of Technology, 1975) a podnikové řízení (Pepperdine University, 1985), přednášel na univerzitách v jižní Kalifornii, působil jako manažer, překladatel a nezávislý novinář. Mezitím v letech 1977-79 pracoval jako jazykový lektor v čs. vysílání čínského rozhlasu v Pekingu. Z emigrace se vrátil v roce 1990 a začal působit v československé a později české diplomacii. Nejprve jako generální sekretář Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR, po rozpadu federace od roku 1993 jako ředitel euroatlantické sekce MZV ČR. V letech 1993-1997 byl stálým představitelem ČR v Organizaci spojených národů v New Yorku (z toho 1994 a 1995 i v Radě bezpečnosti OSN). Po návratu do Prahy se z něj stal na chvíli náměstek ministra zahraničí Josefa Zieleniece, ale v roce 1998 už zase vyráží do ciziny. Jako náš velvyslanec při NATO v Bruselu má připravit hladký vstup do aliance. Stalo se o rok později, 12.března 1999. Vedoucím naší delegace je dosud.

Karel Kovanda mluví plynně anglicky, španělsky, francouzsky a slovensky, konverzačně rusky a německy. Mezi jeho záliby patří jazyky, divadlo a literatura. Je autorem řady článků a politologických statí v domácích i zahraničních časopisech, přeložil několik knih. V Praze 13 žije od roku 1992, manželku Noemi, profesorku angličtiny na Univerzitě Komenského v Bratislavě, si vzal o rok později. Mají spolu syna Davida (8 let), dcery Ester (6 let) a Laru-Mariu (2,5 roku).