O historii volyňských Čechů se sice v poslední době dost často hovořilo, ale určitě nebude na škodu, když nám ji paní Jiřina Focherové ze Stodůlek alespoň velmi zkráceně připomene.

Ve 2. polovině 19. století se značný počet Čechů vystěhoval na jižní Ukrajinu, která do konce 18. století patřila Polsku. Češi osídlili volyňskou gubernii (odtud také pochází termín volyňský Čech), kde žili zhruba 90 let. Při obou světových válkách prošly i Volyní válečné fronty, které za sebou zanechaly jen zkázu a bolest. V období 1. světové války bylo do carské armády mobilizováno 5 000 volyňských Čechů. V listopadu 1918 začala na Ukrajině bratrovražedná občanská válka. Mnozí volyňští Češi prchali do Polska nebo do Čech. Po podepsání mírové smlouvy mezi Polskem a Ruskem byla Volyň rozdělena na dvě části. Východní - ruskou a západní - polskou. Zatímco ve východní Volyni začaly persekuce a procesy proti českým učitelům, statkářům, obchodníkům a inteligenci, na západní Volyni nastala konjunktura. Za 20 meziválečných let si zde Češi upevnili postavení, navázali styky se starou vlastí a jejich životní úroveň vzrostla. Při rozdělení Polska po jeho porážce v roce 1939 byla západní Volyň připojena k Rusku, nejbohatší zemědělci byli prohlášení za kulaky a deportováni na Sibiř. Za 21 měsíců byly deportovány tisíce českých rodin. Je paradoxem, že příchod německých okupantů znamenal úlevu, protože deportace skončily. Příznivé klima pro pobyt české minority na Volyni skončilo, proto Češi vyjádřili přání vrátit se po válce do staré vlasti. Smlouva o reemigraci volyňských Čechů byla podepsána 10. července 1946 v Moskvě, a tak se pro 50 000 volyňských Čechů změnil život.

Paní Focherová, jaké jsou vaše vzpomínky?

Do Československa jsme se z Mirotína, kde jsem se narodila, vrátili, když mi bylo 12 let, takže mé vzpomínky jsou viděny dětskýma očima. To, co si z dětství pamatuji, jsou jen určité úseky. Jsou-li zážitky dostatečně hluboké, v paměti zůstanou. To ostatní je takové povrchní. Jaký zážitek je asi pro dítě dostatečně silný? Určitě například oslava Vánoc. Slavili jsme je tak, jako se v té době slavily tady.

Ve vzpomínkách se mi vybaví kostel, sníh, rozzářený stromeček, nadílka v sáčcích, básničky, zpěv... K večeři ale nebyl tradiční kapr, ale štika. Dědeček přinesl pytel raků, babička je upravila, přišli sousedé... Jako děti jsme od jara (ne podle počasí, ale když přiletěly vlaštovky)do podzimu běhaly bosy. Tam snad v zemi nebyl ani jeden kamínek. Boty jsme nosily jen do školy a do kostela. Dařilo se nám dobře, nikdy jsme netrpěly nedostatkem.

Zmínila jste se o škole. Jak jste hovořili?

Česky. Chodila jsem do české školy. Ruštinu jsem se naučila až tady ve škole a přiznám se, že jsem z ní ze začátku měla trojku. Ale zpět ke vzpomínkám. Ty ostatní už nebyly příjemné.

Strach z deportace, válka ... Tatínek byl na frontě a život mu zachránilo vlastně to, že byl v boji o Dukelský průsmyk raněn a dostal se do lágru. Takové "štěstí" mnoho volyňských Čechů, kteří šli v první linii, nemělo. Ráda bych zavzpomínala také na svého bratrance Vláďu. Jeho otec byl polský důstojník a s mnoha dalšími ho zavraždili v Katyni. On s matkou byli deportováni do Kazachstánu, kde je ale násilně rozdělili. Bratranec se dostal do Izraele a potom bojoval v Anglii, kde se také usadil. Přes Červený kříž se mu po letech podařilo najít svou matku, která uprchla přes Írán do Afriky. Dnes to zní jako pohádka, která má vždy šťastný konec, ale oni si prožili hotové peklo. V té době jsem to všechno ale pořádně nechápala. To už byl ale jiný příběh. Na naši rodinu čekal návrat do Československa - "domů". Místo klidu jsme ale poznali zase jen všudypřítomný strach. Je velká chyba, že když se máme koho na minulost zeptat, neptáme se. Já jsem se také neptala. I když u nás to bylo trochu jinak. Moji rodiče ani nechtěli vyprávět, protože by jim to mohlo v té době přinést velké nepříjemnosti. Po návratu jsme byli pronásledováni, protože o zemi, kde zítra již znamená včera, jsme my, volyňáci, věděli své. Tím vším děním okolo nás jsme se začali cítit i tak trochu méněcenní, takže jsem se popravdě na nic ani ptát nechtěla. Když mi tatínek říkal: "To je špicl, dávej si pozor", věděla jsem, že něco není v pořádku, že se něco děje, ale co, to jsem vnímala po svém, jako dítě. To množství nezodpovězených otázek jsem vyslovila teprve po revoluci, ale to už rodiče nežili a neměla jsem je komu položit. Maminka se těch dnů sice ještě dožila, ale byla už velmi nemocná. Vzpomínám si, jak jsem v listopadu 1989 celá uplakaná, ale šťastná, sledovala televizi a dodnes slyším maminku, jak říká: "To bude dobrý, už to bude dobrý." Až potom, když jsem se mohla dověděla více podrobností o volyňských Češích, o všech souvislostech, teprve potom jsem si plně uvědomila, jak moji rodiče trpěli.

Byla jste se někdy ve svém rodišti podívat?

Ano, se svou sestřenicí. Škoda, že nás nebylo více, protože všechno se tam změnilo k nepoznání. Tam, kde dříve byla hospodářství, ke kterým patřily polnosti a zahrady, je dnes řada malých domečků. Malých proto, aby si tam majitelé nemuseli brát nájemníky. Vesnice žije jen z toho, co si vyprodukuje. Obraz obilnice světa je pryč. Není tam dopravní obsluha, nejezdí tam autobusy. Tam se čas, kdy jsme se odstěhovali, nezastavil, ale posunul se tak o 50 let zpátky. Venkov je chudý, ale ve městech to vypadá zcela jinak. Tam je životní úroveň srovnatelná s naší. Je to země kontrastů. Jen lidé zůstali stejní. Dobrosrdeční, pohostinní, milí. Jsem ráda, že na nás Čechy vzpomínají v dobrém.

Máte nějaké přání?

Aby to krásné, co jsem prožila já, prožili všichni, a to špatné, aby nikoho nepotkalo.