ŽIJÍ MEZI NÁMI

Kousek od Stodůlek na samé hranici hlavního města leží obec Třebonice, spadající do obvodu Prahy 13. Zrychlený tep velkoměsta za několik let dosáhne až sem, vyrostou nové domy, přijdou tisíce obyvatel. Zatím se ještě po okolních polích prohánějí zajíci a nedaleký opravený kostelík na Krtni láká ke klidným procházkám. Klid sem přilákal i známou operní zpěvačku a divadelní ředitelku Renée Nachtigallovou. Předem domluvený rozhovor se odehrál den poté, co se její syn vážně zranil při autonehodě. Přesto dokázala alespoň na okamžik zapomenout na nemocnici a očekávanou operaci. Domem se dokonce chvílemi nesl zvonivý veselý smích, kterým zdolává svá trápení a starosti a který jí vrací životadárnou energii.

Umělci, hudebníci zejména, vyhledávají klidná místa k bydlení na okrajích měst. Žijete už přes deset let v Třebonicích, protože tu není tolik vzruchů, které plaší múzy?

Na tom asi také něco bude, ale převažují spíše praktické důvody. Třeba kvůli cvičení zpěvu. Předtím jsem bydlela v Praze 2 u Botanické zahrady v asi sto let starém domě, který měl ještě poměrně silné stěny. Ale i tak, když jsem třeba chvíli necvičila, už se byla sousedka ptát, taková hodná paní, co se děje, jestli nejsem nemocná ... Tady nemusím mít stále ten provinilý pocit, že někoho okolo obtěžujete. Tedy, když nezapomenu otevřené okno ...

Proč padla volba právě na Třebonice?

Nalákal nás sem Martin Otava, dnes režisér Státní opery Praha, jeho rodiče tu koupili dům a on si postavil svůj o ulici níže. My jsme začali stavět ještě před revolucí, nastěhovali jsme se v roce 1991. Mít svůj domeček s kouskem zahrady je přece jenom něco jiného než bydlet v bytě. I když přiznávám, že jsem se toho zpočátku bála, přišlo mi to tu takové odtržené, i když jde o součást Prahy.

Myslel jsem, že pocházíte z venkova. Před lety jste měla zákaz hlásit v televizi kvůli svému strýci bývalému velkostatkáři z Nymburska ...

Kdepak, já jsem rodilá Pražanda, křtěná Vltavou u Sv. Ignáce! To maminka pocházela ze statku. Tenhle strýc se tam přiženil a chudák byl pak příčinou mých potíží v televizi. Bylo to v roce 1975 za té nejtužší normalizace a spíš si myslím, že jsem někomu asi byla nepohodlnou. A tak hledali, až něco našli. "Kulaka" v příbuzenstvu, tehdy to stačilo. Hlasatelkou jsem byla dva roky během studia konzervatoře. Chodili jsme si přivydělávat na různé brigády, od balení léků po měření půdních profilů. Jednou přišla moje učitelka jevištní mluvy, profesorka Hana Makovičková, ať zkusím i konkurs do televize. Vlastně mě vzala za ruku a odvedla mě tam. Vyhrála jsem to asi proto, že mi o nic nešlo a byla jsem úplně v pohodě.

Neobáváte se hradby paneláků, obchodního centra a dálnice, které svírají Třebonice ze všech stran? V budoucnu vyroste ještě na okolních polích Západní Město s desetitisíci nových obyvatel ...

Já to zase až tak úplně nevnímám. Mám tu svůj domov a když potřebuji být sama, tak mám klid. Další přibližování města může spíše přinést klady. Třeba to, že budeme moci najet na dálnici z obou stran, když už kolem nás vede. Město Třebonicím už mnohé dalo, ale i vzalo. Mrzí mě třeba, že kvůli okolním hypermarketům zanikl zdejší krámek, malý vesnický koloniál. Taková už je doba.

Podobné stesky míří na radnici Prahy 13 už léta i od dalších obyvatel Třebonic ...

Však také ty stížnosti nejsou zase až tak neoprávněné. Kdo by nebyl naštvaný, když si na rozbitých ulicích málem urazí kolo od auta nebo když se stále zvyšuje hlučnost z dálnice. Praha by měla té vsi trošku vynahradit nepříjemnosti, které město přineslo. Ono to přijde, chce to čas, zatím jsme díky své poloze takovou pražskou pohraniční obcí. Na druhé straně se i něco udělalo, teď bude dokonce plyn. Radost mám i z nových názvů ulic, které jsem spolu iniciovala ...

Tady také byly názvy ulic podle zasloužilých ruských komunistů, jako na sídlišti?

To ani ne, ale třeba naše ulice se jmenovala Pod vrchem, stejně jako jiná ulice na Lochkově v Praze 5. Na poště už nás pak znali, ale problém byl třeba s telegramy nebo když nás jednou navštívili zloději. Můj partner František jednoho chytil a spoutal, ale trvalo přes hodinu, než sem přijela policie, protože nejdřív jeli samozřejmě na Lochkov. Druhý zloděj zatím lítal kolem baráku. Bylo to napínavé, nevěděli jsme, jestli není ozbrojený a o něco se třeba nepokusí.

Klasická hudba nebo opera jsou dnes spíše považovány za menšinové žánry. Co vám hudba dává a co byste chtěla jejím prostřednictvím předávat divákům a posluchačům vy?

To je lepší prožít, než vysvětlovat. Mě na jeviště přivádí, kromě toho, že chci něco předvést, i potřeba dialogu a porozumění si s diváky. Každé představení je jiné, i když jej hrajete třeba posté. Jiná atmosféra, jiné rozpoložení. Pokaždé jiní diváci, kterým chci připravit hezkou chvilku a kterou dokáží připravit i oni mně. Klasická hudba vyžaduje po posluchači větší soustředění, má větší hloubku, je to větší prožitek. Tím nechci říci, že mám něco proti jiným žánrům.

Od roku 1991 vedete na Smíchově vlastní Originální hudební divadlo, kde nejen zpíváte, ale píšete sama i scénáře a děláte dramaturgii. Jak jste se k tomu dostala?

To jsou všechno takové životní náhody. Na přelomu 80. a 90. let jsme s kolegy z Národního divadla objevovali starou českou muziku, která se běžně nehrála, byla někde zapadlá v archivech, neznámá. Připravili jsme obnovené premiéry spousty pěkných skladeb. V devadesátém roce jsme měli koncert na Bertramce a bylo zrovna před tím slavným 200. výročím úmrtí Mozarta. Cítila jsem, kolik se tam toho událo a že tam v těch zdech Mozart stále žije. Říkala jsem si, že je strašná škoda, jak Bertramka tehdy vypadala a že by se s tím mělo něco dělat. Šla jsem s nápadem za Tomášem Hášou, kolegou z rozhlasové produkce a vzápětí už jsem psala scénář prvního představení "Noc s Mozartem". Hrajeme jej dodnes, už bude mít ke dvěma tisícům repríz. Pak přišli z UNESCO, že má výročí i Dvořák, abychom také něco udělali. Vzniklo z toho představení "Kouzelný Dvořák", které také dodnes hrajeme. Je to samozřejmě jiná muzika než Mozart, jiná epocha. Ti dva skladatelé měli společný osud pouze v tom, že se oba zamilovali do nějaké dámy, ale pak se oženili s její sestrou, každý v jiném století. Po Dvořákovi a Mozartovi jsme začali hrát další skladatele a najednou z toho bylo divadlo.

Divadlo, které se bez dotací udrželo přes deset let a stále pokračuje. To není špatný výsledek náhody...

Šli jsme do rizika nové formy. Dotace museli zastoupit sponzoři, hodně nám pomáhá třeba pivovar Krušovice a stále sháníme další partnery na jednotlivé projekty. Není to klasické operní divadlo, kde se tři hodiny zpívá. Snažili jsme se ten žánr trochu přiblížit širšímu okruhu diváků, zpopularizovat jej. "Noc s Mozartem" je vlastně historickou rekonstrukcí 3.listopadu 1787, kdy Mozart na Bertramce napsal pro paní Duškovou árii "Bella mia fiamma, addio!". Známý příběh doplněný o stěžejní árie z Dona Giovanniho a Figarovy svatby. Mám radost z toho, že tato "stravitelnější" forma přitáhla hodně lidí k vlastní opeře. Především hodně mladých lidí, pro které také hrajeme. Dokonce i školy a žáci nás berou se zájmem. Když přijdou poprvé, nevědí, co je čeká, ale pak se vžijí do děje a vnímají dobře, co jim chceme sdělit. I pro nás je to jiný zážitek, jiný přístup k dětskému publiku. Že to funguje, jsem si ověřila, když byly v divadle třídy druháků a třeťáků ze školy, kam chodí i mladší syn. Říkal, že se jim to líbilo. "Akorát jeden kluk říkal, maminko, že jsi hrozně křičela," dodal.

Skoro deset let jste byla sólistkou opery Národního divadla. Jak na tu dobu vzpomínáte?

V dobrém. Zážitky z jeviště Národního jsou neopakovatelné, fantastické. Na jevišti mi bylo vždy dobře. Horší je to spíš v zákulisí, kde panuje velká rivalita. Když si vzpomenu, jak jsme šíleně prožívali, kdo bude či nebude zpívat premiéru a podobné věci ... jako by šlo o život. Člověk si to nesmí moc připouštět. Pak do toho přišlo vlastní divadlo a už jsem měla jiné starosti, postupně jsem přešla k jiné práci.

Těmi jinými starostmi jsou třeba benefiční vystoupení? U nás třináctce hodně pomáháte třeba postiženým dětem z rehabilitačního střediska Diakonie ve Stodůlkách ...

Ale to jsou příjemné a hezké starosti. Ráda pomůžu, když to jde. Je to zase jedna z těch mých náhod. Oslovil mě kolega z Národního divadla Mirek Šalamoun, který hraje i u nás v divadle a bydlí také na třináctce ve stejném domě jako televizní moderátor Jan Kovařík, který pro Diakonii a sdružení Obláček tyto benefice uvádí. Líbí se mi to, je tam vždy pěkná atmosféra. Tady nebo třeba dříve, když jsme vystupovali občas v psychiatrických léčebnách, se setkávám s velmi citlivým publikem. Umí vnímat hudbu i v jiných rovinách.

V encyklopedii Kdo je kdo jsem u vás našel v kolonce zájmy hesla jako "ještěrky" nebo "potápění". To nejsou právě koníčky typické pro operní pěvkyně ...

Ještěrky jsme dříve chovali, mám ráda i hady. U lidí mají nezaslouženě hroznou pověst, ale já si s nimi celkem rozumím. Ne, že bych měla potřebu si stále hladit hada, ale jsou to takoví mí spříznění tvorové. Dokonce se nám na zahradě jednou sama uhnízdila užovka Žofka, ke které později přibyl kamarád Pepík. Nakladla i vajíčka, žila tu několik let. Potápění je pro mě zase skvělou relaxací. Asi proto, že se pod vodou opravdu nedá zpívat ... Potápím se ráda hlavně v teplých mořích a fascinují mě ty úžasné podmořské zahrady, které tam nacházím. Spousty ryb, které vám do ničeho nekecají. Někdy se připletete do obrovského hejna, ve kterém se úplně ztratíte, a když sebou moc nemelete ani nebubláte, tak můžete zažít zvláštní pocit, jak vás jakoby přijmou mezi sebe. Být chvíli rybou. Potápěla už jsem se i v Mexiku, v Thajsku, v Egyptě, všude je něco zajímavého a úchvatného.

To už se dostáváme k cestování, které je součástí vaší práce ...

Cestuji vlastně od svých 10 let. Nejprve jsme vyráželi do světa s Kühnovým dětským sborem, pak s Národním divadlem. Evropa, Amerika, Japonsko. Při těch služebních výjezdech není moc času na nějakou turistiku, ale na místa, která mě zaujala, se snažím při dovolené jednou do roka vracet. Táhne mě to obvykle za sluncem na jih. Při vaření a při jídle zase spíše směřuji na východ, mám ráda hlavně čínskou kuchyni a samozřejmě i všelijaké mořské potvory. To asi souvisí s tím potápěním.

Před časem jste řekla, že čtení knih nepovažujete za koníčka, ale za osobní hygienu. Co vás poslední dobou nejvíce očistilo? Jakým spisovatelem se nejraději mydlíte?

Procházím se napříč žánry, i když musím přiznat, že mám na čtení dost málo času, abych se na něj mohla opravdu soustředit a vychutnat si ho. Oslovuje mě klasika jako Remarque či Hemingway, ale mám ráda i současného populárního "syčáka" Viewegha. Ponořením do literatury, do jiných světů a myšlenek se člověk opravdu pročistí. "Propláchne" si hlavu a třeba i zjistí, že jeho problémy nejsou zase až tak nepřekonatelné, jak se na první pohled zdají.

Renée Nachtigallová, soprán (* 8. 7. 1954)

Narodila se v Praze, v dětství zpívala v Kühnově dětském sboru nebo dětská sóla v Národním divadle. Během studia na Státní konzervatoři (1970-1976, obor sólový zpěv) úspěšně absolvovala i konkurs na hlasatelku Československé televize. Po dvou letech však přišel v roce 1975 zákaz z politických důvodů. Jako laureátka mezinárodních pěveckých soutěží v Itálii debutovala v roce 1981 v Janáčkově opeře v Brně s rolí Musetty v Pucciniho Bohemě. Se stejnou rolí se o dva roky později představila na scéně Opery Národního divadla v Praze. Následovaly role jako Donna Elvira, Zerlina, Rusalka, Butterfly, Nedda a další.Vedle svého angažmá jako sólistka Opery ND v Praze (1984-1993) pohostinsky vystupovala v Japonsku, Dánsku, Švédsku, Norsku, Německu, Itálii, Švýcarsku, Belgii, Francii, Holandsku, Rakousku, Španělsku a ve Spojených státech. V západní Evropě zazářila Renée Nachtigallová také v roli Adély ze Straussova Netopýra. V repertoáru nemá však jen operní role, zpívá i oratorní a komorní hudbu. Po revoluci založila v roce 1991 s Tomášem Hášou Originální hudební divadlo Praha, jehož ředitelkou, scénáristkou i zpěvačkou je dodnes. Divadlo hraje především na Bertramce, ve Dvořákově muzeu, často hostuje v zahraničí.

V Praze 13 - Třebonicích žije již od roku 1991, je rozvedená, z předchozích dvou manželství má syny Františka (1976, novinář) a Stanislava (1993, ZŠ).