Bacha! Jaro!

Nevím, čím to je, že si každoročně s příchodem jara přivodím nějaký úraz.

Třeba před třemi lety, kdy jsem, spěchajíc na oslavu Dne učitelů, zakopla a zabořila svůj nosík kolmo do asfaltu.

Anebo předloni, kdy jsem si s nadšením sobě vlastním, nedbajíce, že je konec dubna a já ještě nemám nic zlomeného, půjčila na Letné kolečkové brusle. " Musíš říkat ‘inlajny’, jestli chceš být in, mami," řekl by můj syn. Ať už se jim říká jakkoliv, sama jsem je vrátit nedokázala, protože jsem si na nich zlomila obě kosti pravé ruky.

S hrůzou jsem proto očekávala jaro loňské.

Neprovokovala jsem. Zapověděla jsem si veškeré sporty. Našlapovala jsem po špičkách. A přece mě to neminulo. Na jezdících schodech v metru mě jaro dostihlo. Tedy dopadlo. Chlapík stojící přede mnou si mě kutálel dolů jako mičudu a ani nepoděkoval, že padl do měkkého. Tentokrát to odnesla žebra.

S obavami pohlížím do budoucnosti... Letošní jaro jedu na měsíc do Neapole. Co když mi tam z balkónu spadne na hlavu prase, jako v té povídce od Grahama Greena? Nebo jakže se to říká? Vidět Neapol a ...