Volné pokračování seriálu ke 13. výročí sametové revoluce.

Sametovou revolucí jsme takřka ze dne na den vstoupili do jiného světa. Radost byla nesmírná a iluze ještě větší. Kromě mnoha kladů se ale začaly objevovat i "věci", se kterými jsme nepočítali. Nic není zadarmo. Vzpomeňme, co všechno jsme si za "totáče" přáli. Aby neexistovali špatně vyspinkaní soudruzi, kteří budou rozhodovat o tom, zdali nám dají (většinou ne) devizový příslib, abychom mohli jet na dovolenou do Itálie, Anglie nebo Španělska. Chtěli jsme menší fronty, více zboží, jiné značky aut než ty, které k nám dovážely země RVHP, více bytů, více svobody, více možností, více všeho. A to všechno nejen pro sebe, ale hlavně pro naše děti. Dnes to máme. A vidíte, zase jsme nespokojeni. Máme krásně zařízené byty, chaty, drahou elektroniku, konta ..., ale možná nám chybí dostatek času, aby nám to všechno dělalo i radost. Spíš se bojíme, aby nám to někdo neukradl. A auta? Můžeme si koupit značku, která nás jen napadne. Jenom je nemáme kde zaparkovat. A děti? Ty si raději ani nepořídíme. Vždyť přece chceme prožít ještě dovolenou v Austrálii nebo na "Kanárech", pak musíme našetřit na nový byt, musíme ještě a ještě a ještě ... Opravdu jsme to takhle chtěli? Mít všechno? Ale co za co? Nemít čas na to nejobyčejnější - na "normální" život? Nechceme všechno dohnat příliš rychle? Pomalu neznáme, jak vypadá nedělní procházka, protože doma musíme dělat to, co v průběhu týdne nestihneme. Máme supermarkety, kde nakoupíme téměř vše pod jednou střechou, ušetříme čas, ale i tak nejsme spokojeni. Zabírají totiž plochu, kde by mohl být třeba park (kam bychom stejně neměli čas jít). Navíc je tam tolik druhů zboží, že si nemůžeme ani vybrat, a to nás také začíná rozčilovat. Kdo má čas a náladu to všechno prohlížet (kde jsou ty časy, kdy bylo pár druhů)? Když jedeme autem, vadí nám chodci. Když jdeme pěšky, vadí nám ta páchnoucí auta nejrůznějších značek. Rádi bychom si přečetli nějakou hezkou knížku (vždyť jich dříve bylo tolik zakázaných), ale nemáme čas. A děti? Mají tolik možností. Nejrůznější kroužky, sportovní a jiné oddíly ... Dáváme jim téměř všechno, po čem jsme my jenom toužili. Máme čas jim dát ale také kousek sebe? Ony si dobu před třinácti lety nepamatují. Jak asi budou vzpomínat na své dětství? Po čem doopravdy touží? Co si budou přát pro své děti?

Známe odpověď?