"Vzděláním a sportem proti drogám" je název projektu akciové společnosti ČEZ, která přispívá mladým a nadaným sportovním talentům na vybavení, oblečení, soustředění...
Tento projekt má dát mladým lidem motivaci k jejich dalšímu studiu a ukázat sport jako možné odreagování a uvolnění při jejich vzdělání. Sport má naplňovat život mladých lidí a uchránit je před hrozbou drog. A právě do tohoto programu byli zařazeni i Remigius Machura ml. a Jindřich Panský ml. - nadaní sportovci z Prahy 13. Dnes jsme vyzpovídali šestnáctiletého Remígia, rozhovor s gymnastou Jindřichem Panským přineseme v některém z dalších vydání STOPu.

Jaké byly vaše sportovní začátky?

Přesto, že můj otec byl špičkový atlet, mě do sportu nikdy netlačil. Ale jak se říká, jablko mnohdy nepadá daleko od stromu, takže atletika "chytila" i mě. Z počátku to ale nebyl vrh koulí. Bavila mě jiná odvětví. Dodnes je to ragby, kterému se věnuji již pět let. Ale ta koule mi byla asi přeci jenom souzená.

Kdo vás trénuje?

Samozřejmě otec (více v dubnovém STOPu 2001). To by snad jinak ani nešlo. Má to určitě své výhody. Ne v tom, že by mi cokoli odpustil, to rozhodně ne, ale dokonale mě zná. Trávíme spolu v podstatě 24 hodin denně, takže ví o všem, co se děje i mimo stadion nebo tělocvičnu. Doma pak můžeme v klidu všechno probrat. Taťka je tolerantní a já se snažím, abych ho nezklamal. Navíc mám velkou podporu sestry, která sportuje také a je v tom dobrá. Dělá atletiku, vyhrála Přebory Prahy v kouli a dostala se do finále na 60 metrů.

Když se někdo poctivě věnuje sportu, dříve nebo později přijdou i nějaké úspěchy.

Na Vánoční hale žactva jsem hodil žákovský halový rekord, na mezistátním utkání se Slovenskem v Třinci se mi také dařilo a můj výkon 18,38 metrů byl nejlepší.

Jste synem slavného otce. Nesvazuje vám to trochu ruce?

Při trénincích nebo v soukromí mi to ani nepřijde, ale když se při závodech ozve, že se na pokus chystá Remigius Machura - slavné jméno a podobně, tak se musím přiznat, že jsem trochu nesvůj.

Jak to vypadá s volným časem a školou?

Dříve jsem trénoval tak dvakrát týdně. To už je ale minulost. Nyní jsem v kategorii dorostu, kde je daleko větší konkurence, takže trénuji pětkrát nebo šestkrát týdně po dvou hodinách. Občas mi ale zbude čas i na kamarády, koníčky a zábavu. Se školou už je to trochu horší, protože někdy odjíždím na soustředění nebo závody, takže mám neustále co dohánět. Byl bych rád, kdyby mi škola povolila individuální studijní plán.

Jak náročný je přechod do vyšší věkové kategorie?

Jak už jsem řekl, konkurence je poměrně velká. Pohybuji se okolo třetího místa, což je poměrně dobré. Byl jsem zařazen do přípravy na Mistrovství světa sedmnáctiletých, které se bude konat příští rok v Kanadě. Samozřejmě, že bych si ale moc přál, abych se do té doby ještě zlepšil. Alespoň o ta dvě místečka. Být nejlepším je ale určitě přáním každého sportovce.

Jak vidíte svoje šance v celosvětovém měřítku?

Když se na mistrovství dostanu, rád bych se probojoval mezi nejlepší osmičku - tedy do finále. Mám rok na to, abych se připravil co nejlépe. Nechci ale "zazářit a zhasnout". Důležitý je plynulý postup. Nebudu pořád jenom v kategorii dorostu. Mým i taťkovým cílem je olympiáda v Pekingu v roce 2008. Tomu se snažíme podřídit i všeobecný tréninkový rozvoj.

Při svých trénincích (i mimo ně) se dostáváte mezi sportovce, kteří dnes patří ve svých oborech mezi špičku. Pomáhá to?

Určitě. Nejlepší koulař je dnes Petr Stehlík. Když mám možnost trénovat s ním, je to o něčem úplně jiném. Navíc vidím, že i špičkový sportovci jsou "jenom lidi". Každý má dobré i špatné dny.

Co vás čeká v nejbližší době?

V únoru to bude Halové mistrovství republiky, takže soupeři už ťukají na dveře. Potom to bude Mistrovství republiky "pod širým nebem" - první dva pojedou na mezistátní utkání do Maďarska. Mezitím to bude ještě ragby. Tam jsem také v reprezentaci, takže možná bude i nějaký titul. Navíc si myslím, že oba sporty se dobře doplňují. Ragby mi dává přirozenou sílu, orientaci a v neposlední řadě i odolnost.

Všechno ale ukáže čas.