Místem natáčení dvou pokračování oblíbeného pořadu televize Prima Nikdo není dokonalý, která na svých obrazovkách uvidíte v měsíci březnu, bylo jedno z kulturních zařízení naší městské části - Klub Mlejn. Některé z účinkujících jsme vyzpovídali ještě před natáčením, s jedním z našich nejpopulárnějších imitátorů jsme si popovídali po jeho skončení.

Pane Krampole, jak se zrodil pořad Nikdo není dokonalý?

Tento pořad není nic nového. K nám ho ze Slovenska, kde se pod názvem "Aj múdri schybí" vysílá asi osm let, při- vezl pan Oliver Andraszi. Historie tohoto pořadu je ale ještě delší. Vznikl v roce 1930 v Anglii pod názvem Co ještě nevíš. Bylo to 100 otázek pro 100 lidí různých profesí. Za zmínku možná stojí, že mezi nimi byli Thomas Alwa Edison (1847 - 1931), George Bernard Shaw (1856 - 1950) a celá řada význačných osobností té doby. Pořad je ale v různých variantách známý a populární v řadě dalších zemí.

Většina lidí se myslí, že jste člověk, který s úsměvem na rtech nejen vstává, ale i usíná.

Tak to je omyl. Nejsem sice žádný škarohlíd, ale k tomu, aby se člověk smál, musí mít nějaký důvod. Stalo se mi, že jsem přišel ráno v osm hodin na poštu a paní u okénka mi řekla, že jsem nějaký smutný. Opravdu nevím, co je veselého ráno na poště, kam jde člověk navíc zaplatit inkaso. Takže jsem se pochopitelně nejen nesmál, ale ani neusmíval. Bylo by chybné domnívat se, že když někdo dělá obrovskou legraci na jevišti, tak je s ním stejná zábava i v civilu. Tak to ve skutečnosti nebývá. Vzpomeňme na román Františka Kožíka Největší z pierotů. Mám rád lidi, kteří mají dobrý řeči, jsou vtipní a inteligentní. Nesnáším takové ty rádoby smíšky, kteří si umějí dělat legraci z druhých, ale běda, když si ji někdo udělá z nich. To je okamžitě zle. Správná sranda musí vycházet především z toho, že si ji člověk dokáže udělat sám ze sebe. Jakmile to nedokáže, tak to není sranda, ale nějaký mindrák.

V pořadu Nikdo není dokonalý je sestřih odpovědí na nejrůznější otázky. Stalo se, že jste někdy neznal odpověď ani vy?

I to se stává. Například, když jsme se ptali, co je to kundrát. To, že je to larva chrousta, jsem opravdu nevěděl. Ale samozřejmě, že tahle chroustí larva nebyla jediná.

Bavíte se při tomto pořadu stejně jako publikum?

V podstatě musím. Kdybych se nebavil, tak to nemohu dělat, protože to je pořad založený na náladě lidí. A když by nebyla, tak by to asi za mnoho nestálo. Pokaždé se snažím, aby se to povedlo, ale nedá se to objednat. Někdy je to vynikající, někdy se to až tak nedaří. Záleží na publiku a především na dvojici, kterou do každého pořadu pozveme. Občas, když čekám velkou "srandu", není to nic moc a naopak.

Pane Hámo, jste herec, zpěvák, co víc?

Profesí jsem herec, ale u mě se to dost prolíná. Po konzervatoři a roční zkušenosti v divadle na Kladně, která nebyla nejlepší, jsem se zapřísáhnul, že divadlo už ne. Následovaly dva roky v Americe a po návratu jsem nastoupil v rádiu. Postupně začaly chodit nabídky. Nejdříve do Pomády, do ABC ... Nyní do muzikálu Jak se lítá vzhůru, což je muzikál (režie Petr Novotný) o kapele Olympic, která oslaví své čtyřicátiny. Bude tam hrát naše kapela, přesněji skupina Hamleti, která vznikla již na konzervatoři, takže teď pilně cvičím písničky této stále populární skupiny, jejich sóla ... I když jsme teprve zhruba v polovině práce, věřím, že výsledek bude dobrý. Už proto, že Olympic oslovil nejednu generaci. A ptáte-li se, koho ztvárním, tak je to věčně mladý Petr Janda. A představte si, že jsme si v něčem i podobní. Dokonce na fotografii z roku 1965, kde Petr hraje se skupinou Sputnici, byste nás od sebe pomalu nerozeznali. Jenom na tu kytaru hraje "trochu" lépe. To ale na fotce není vidět. Od třetího března budou mít výsledek možnost posoudit diváci.

Dnes vystoupíte v pořadu Nikdo není dokonalý. Cítíte se na to?

Ne. Mám pocit, že do takovéhoto pořadu by měli chodit lidé, kteří dokáží lidi pobavit a odvyprávět celou řadu humorných příběhů. Někdy, kdyby tam nebyl Jirka Krampol, stál by ten pořad za ... (ne za mnoho). Jsem z toho samozřejmě trochu nervózní. Je totiž velký rozdíl, vystupujete-li na jevišti, nebo v televizním pořadu bez přesného scénáře, kde opravdu jste sám za sebe. Přesto věřím, že to dobře dopadne a že se diváci budou bavit. Ostatně historky z mojí rodiny a z práce v rádiu dávají docela slušnou šanci. Nechci si je nechat sám pro sebe.

Jak se slučují všechny obory vaší práce?

Je to s podivem, ale dá se to skloubit. Když člověku jeho profese dělá radost, jde skoro všechno. Mnohdy si říkám: "Ty ani nevíš, jaké máš štěstí, že můžeš dělat to, co tě opravdu baví." Je to jeden z největších darů, jež vám může život dát. Samozřejmě kromě zdraví, báječné manželky, syna, kterému jsou dva měsíce... Nejhorší je, že právě narození syna ve mně vyvolává pocity, které jsem neznal. Uvědomuji si, že práce mi zabere tolik času, že i když jsou Jáchymovi dnes dva měsíce, za chvíli mu budou tři, čtyři ... a já si to ani pořádně neužiji. Ráno odejdu, přijdu pozdě večer a utíká mi mnoho krásného.

Umíte si představit, že by syn šel ve stopách otce?

Umím. Ale jde o to, aby jeho zájem byl skutečný. Když by to měl dělat blbě, ať dělá raději cokoli jiného. To, co ho bude bavit. Víte, už můj dědeček byl obrovský kumštýř, i když byl povoláním voják, takže uvidíme.

Jak se vám líbí ve Mlejně?

O Mlejně jsem sice slyšel, ale nikdy jsem tady nebyl. Moc se mi tady líbí a jsem rád, že jsem se sem konečně i podíval. A jestli sem budu ještě někdy pozván, přijdu opravdu rád.

Pane Faltusi, kdybyste měl sám sebe představit, tak ...?

To by bylo asi dost těžké, protože sám o sobě velmi nerad mluvím. Snad právě proto imituji hlasy nejrůznějších osobností. Jejich hlasem a o nich toho namluvím až až. Ale o sobě? To mně nějak nejde. Představte si, že já těmi "vypůjčenýni" hlasy, jak se nedávno u nás doma zjistilo, mluvím i ze spaní. Jsem člověk, kterého legrace a humor "drží" vlastně celý den (asi i noc). Život bez humoru by byl jako cirkulárka bez zubů. Když se na mě lidé usmějí, třeba v obchodě, automaticky ze mě nějaký ten hlas vyjde. Zkrátka, drží mě to všude. Jsem takovej řechtavej člověk. Zatím si neumím představit, že bych se měl nějak moc usadit. Pan Horníček kdysi řekl, že když někdo o sobě tvrdí, že už zmoudřel, je to špatné. Já celý život moudrost nabírám, ale s humorem. Všechno ale musí být tak akorát.

Jaký humor nemáte rád?

Vulgární. Mám trošku za zlé některým bavičům, že v poslední době tento druh humoru dost šíří. Mým velkým vzorem je Vlasta Burian. Když ho imituji, necituji ho, ale kdybych použil nějaký vulgarizmus, každý by právem řekl, že Burian takový nikdy nebyl.

Pro imitátory neexistují žádné odborné školy, jak se jím tedy člověk stane?

S tím se asi už musí narodit. To ale samozřejmě nestačí. Potom se musí skloubit talent, píle a nezbytný smysl pro humor. Dnes je taková doba, že každý chce rychle vyplout nahoru, ale u mě to všechno přišlo tak nějak pozvolna. Možná, že to bylo dáno tím, že nejsem z herecké rodiny. Ale veselo u nás bylo vždycky a také se hodně improvizovalo. První pořad jsem měl v ostravské televizi ke Dni horníků. Poté, co jsem vyhrál rozhlasovou soutěž, kam mě museli přivést, protože bych tam sám rozhodně nešel. I do té televize mě vlastně dostali "podfukem". Řekli mi, že je tam jakási výstava kresleného humoru. Výstava sice opravdu byla, ale velmi záhy jsem se ocitl v maskérně a bylo to. Tam jsem tak zblednul, že museli použít hodně hnědé líčidlo. Všechno tedy začalo v Ostravě, pak přišlo pozvání do Bratislavy, Vlachovka...

Imitujete řadu osobností. Myslíte si, že se s nimi v něčem ztotožňujete?

Asi ano. V tu chvíli, když hovořím jejich hlasem, objeví se i podobné pohyby, mimika .... Toho člověka vidím před očima jako ve filmu, který v sobě nechám běžet. To mi nesmírně při imitování pomáhá. Přesto, že dnes imituji 196 hlasů, nejraději dělám nesmrtelného Vlastu Buriana. Takový člověk se rodí jednou za sto let a navždy zůstane pro náš národ králem komiků. Kdysi jsem se sešel s jeho dcerou a vnukem v dejvické vilce, kde Burian žil. Když jsem si sedl na jeho "štokrličku", nechtěl jsem už imitovat nikoho jiného.

Většina herců, zpěváků nebo sportovců má svůj vzor i cíl. Má ho i imitátor?

V době, kdy sem začínal, byl pro mě vzorem Libor Pantůček. A cíl? Někdo by si dal počet imitovaných hlasů. Pro mě je důležitější práce na sobě samém, obměna textů ... Počet hlasů se zvyšuje časem. Po volbách to jde vždy rychleji. Tím nechci říci, že budu objíždět nejrůznější mítinky a hledat, koho budu v budoucnosti imitovat. Budu si jen přát, aby se objevil někdo, jako je například pan ministr zdravotnictví Fišer.

Jaká je příprava jednotlivých vystoupení?

Denně tak hodinu až dvě trénuji hlas, pak pracuji na textech. To je větší makačka než samotné vystoupení, kde už je slyšet odezva publika. Doma je to vlastně jen tvrdá práce. Tvrdá, ale nezbytná. Nesmírně pomáhá smích publika. Je to vlastně ta nejlepší odměna.

Co říkáte zdejšímu prostředí a atmosféře?

Tady na třináctce to bylo opravdu fajn. Mám rád taková útulná zařízení, kde je blízko k divákovi. Víte, že jsem třináctého maturoval? K tomu ještě ve třináct hodin a třináct minut z pro mě nejtěžšího předmětu - slaboproudu. Svého času hrál s číslem 13 hokejista Vladimír Martinec, který říkal, že dres nikdy nevymění, protože třináctka mu nosí štěstí. V tom čísle to ale nejspíš není.

Co byste si přál od kouzelného dědečka, který by vám mohl splnit tři přání?

Samozřejmě by byla spojena s rodinou, zdravím ... Pokud by se měla ta přání týkat humoru, byly by to zdravé hlasivky, které dostávají každý den pořádně zabrat. Pak bych si přál, aby náš národ zůstal "národem švejkovským", aby nám byl humor oporou i v nelehkých chvílích a třetí přání by bylo asi něco takového, co říkali Jů a Hele. Ahoj kamarádi, mějte se hezky a mějte se rádi!