Ne, nebojte se, nechci se na tomto místě pouštět do řešení otázky, co bylo prvotní, zda hmota nebo duch. To přenechám mozkům povolanějším. Chci se však zamyslet nad tím, co se během uplynulých třinácti let na tomto poli podle mého názoru změnilo.
V letech nedávno minulých jsme byli ze všech stran přesvědčováni, že orientace na hmotu je ta jedině možná a správná. Jakýkoli duchovní rozměr života byl popírán a označován za zcestné myšlení. Ostatně i dnes má tento názor své četné zastánce, kteří k duchovnímu životu přistupují v lepším případě tolerantně, v horším proti němu vystupují přímo militantně, a to i přesto, že není pochyb, že mezi nebem a zemí existuje mnoho věcí, které nelze nebo které zatím neumíme rozumově uchopit.
Uplynulých třináct let přineslo na tomto poli výrazné změny. Nabídka se rozšířila a nejrůznější myšlenkové proudy Východu a Západu jsou dostupné v literatuře, v médiích, díky nejrůznějším přednáškám a podobným aktivitám. Je na každém člověku, zda a co si vybere. Nebudu zde hodnotit, která z těchto myšlenek je lepší a která horší, a nechci také nikoho nutit, aby se duchovnem zabýval proti své vůli. Já osobně chápu přínos tohoto uvolnění v tom, že rozšiřuje svobodu člověka v nakládání se svým životem. Svobodu, která nám byla po desetiletí upírána a nahrazována masivní snahou o "zglajchšaltování" celé společnosti v zájmu jedné jediné "pravdy". Na každém z nás je, jak s touto nově nabytou možností volby naloží. Důležité však podle mého názoru je bránit tuto svobodu a využívat ji ku prospěchu jednotlivce i celku, přesně v duchu slov Jána Kollára, která napsal před dvěma stoletími: "Pracuj každý s chutí usilovnou na národu roli dědičné. Cesty mohou býti rozličné, jen vůli mějme všichni rovnou."